BOŽÍ služebníci se pokaždé nemůžou dočkat, až spolu na sjezdech zasednou k Jehovovu stolu. Když se scházejí k takovým duchovním hostinám, k jejich radosti často přispívá i doslovné jídlo.

V září 1919 pořádali badatelé Bible osmidenní sjezd v Cedar Pointu v Ohiu. S hotely bylo domluvené, že zajistí ubytování i stravování, ale na sjezd dorazilo o tisíce lidí víc, než se čekalo. Číšníci a číšnice nevydrželi nápor hostů a vzali nohy na ramena. Zoufalý vedoucí restaurace se zeptal, jestli by nemohli vypomoct někteří mladí účastníci sjezdu. Mnozí se ochotně nabídli. Patřila k nim i Sadie Greenová. Vzpomínala: „Nikdy předtím jsem jako číšnice nepracovala, ale užívali jsme si to.“

V následujících letech se o své spoluvěřící ve sjezdových jídelnách staralo nesčetné množství nadšených dobrovolníků. Spolupráce s bratry a sestrami mnoha mladým lidem pomohla, aby si dali duchovní cíle. Gladys Boltonová pracovala v jídelně na jednom sjezdu v roce 1937. „Setkala jsem se s lidmi z různých míst,“ vypráví, „a dozvídala se od nich, jak překonávají své problémy. Tenkrát jsem poprvé začala věřit, že i ze mě jednou bude průkopnice.“

Jedna účastnice sjezdu, Beulah Coveyová, řekla: „Díky nadšeným pracovníkům všechno běží jako po másle.“ Ale zas tak jednoduché to nebylo. V roce 1969 přijel Angelo Manera na Dodger Stadium v Los Angeles a teprve tam se dozvěděl, že bude mít na starost chod jídelny. Přiznává: „Byl to ten největší šok v mém životě.“ V rámci příprav bylo nutné vykopat skoro půl kilometru dlouhý výkop, aby se mohl do kuchyně přivést plyn.

V roce 1982 v Sieře Leone museli dobrovolníci nejdřív uklidit a připravit pozemek, aby na něm mohli z dostupných materiálů postavit jídelnu. Ve Frankfurtu v Německu si v roce 1951 vynalézaví bratři pronajali lokomotivu, která zásobovala parou 40 kuchyňských kotlů. Servírovalo se 30 000 porcí za hodinu. Aby účastníci sjezdu ulehčili práci 576 dobrovolníkům, kteří myli nádobí, přinesli si na sjezd vlastní vidličky a nože.  V Rangúnu v Barmě byli místní kuchaři ohleduplní, a když připravovali jídlo pro zahraniční delegáty, šetřili s pálivými chilli papričkami.

Annie Poggenseeová se účastnila sjezdu ve Spojených státech v roce 1950 a z dlouhé fronty na jídlo, kterou si v horku vystála, si odnesla hezký zážitek. Vzpomínala: „Zaposlouchala jsem se do dojemného rozhovoru dvou sester, které připluly lodí z Evropy.“ Vyprávěly si, jak jim Jehova pomohl, aby se sjezdu mohly zúčastnit. „Neviděla jsem tam nikoho tak šťastného,“ řekla Annie. „Dlouhé čekání ve frontě ani horko jim vůbec nevadily.“

Na mnoha velkých sjezdech se postavily obrovské jídelní stany s řadami stolů, u kterých se dalo jen stát. Účastníkům sjezdu to jemně naznačovalo, aby se při jídle nezdržovali a co nejdřív přenechali místo ostatním. Jak jinak by se během polední pauzy stihly najíst tisíce lidí? Jeden muž, který nebyl svědkem Jehovovým, poznamenal: „To je divné náboženství. Jedí vestoje.“

Vojenští a státní úředníci žasli nad tím, jak efektivně bylo stravování na sjezdech zorganizované. Poté co si zaměstnanci armády Spojených států prohlédli jídelnu na Yankee Stadium v New Yorku, doporučili majoru Faulknerovi z britského ministerstva války, aby se šel na nějakou sjezdovou jídelnu taky podívat. Proto se i s manželkou vydal na sjezd „Triumfující Království“, který se v roce 1955 konal v Twickenhamu v Anglii. Po prohlídce jídelny prohlásil, že je poháněná láskou.

Mnoho desetiletí se ochotní dobrovolníci s láskou podíleli na přípravě výživných a nenákladných jídel pro účastníky sjezdu. Ale tento mamutí projekt obvykle pohltil obrovské množství času a dobrovolníci kvůli němu přicházeli o část programu, nebo dokonce o celý. V mnoha zemích se ke konci 70. let stravování na sjezdech zjednodušilo. A na začátku roku 1995 byli všichni požádáni, aby si na sjezdy nosili vlastní jídlo. Díky tomu mohou mít ti, kdo ho předtím připravovali a servírovali, užitek ze sjezdového programu a ze společnosti druhých. *

Jehova si velmi váží všech, kdo tvrdě pracovali ve prospěch svých spoluvěřících. Některým se možná stýská po těch radostných chvílích, které strávili prací ve sjezdových jídelnách. Jedno je ale jisté: láska je pořád tou nejdůležitější přísadou našich sjezdů. (Jan 13:34, 35)