NARODIL jsem se roku 1955 v australském státě Queensland. Krátce nato začala moje maminka Estelle studovat Bibli se svědky Jehovovými a za rok se dala pokřtít. Můj táta Ron se k ní přidal o 13 let později. Já jsem byl pokřtěn v roce 1968.

Už od dětství jsem miloval knížky i jazyk jako takový. Když jsme jeli autem někam na výlet, rodiče ze mě museli být na nervy, protože místo obdivování krásné krajiny jsem měl nos zabořený do knížek. Ale díky tomu, že jsem rád četl, jsem měl dobrý prospěch. Na střední školu jsem chodil do města Glenorchy na ostrově Tasmánie. Za své studijní výsledky jsem tam získal i několik cen.

Pak ale přišel čas na důležité rozhodnutí. Mám využít stipendium a jít studovat dál? I když jsem miloval knihy a rád se učil, díky mamince jsem si vypěstoval ještě silnější lásku – lásku k Jehovovi. (1. Kor. 3:18, 19) Se souhlasem rodičů jsem tak v lednu 1971 ukončil povinnou školní docházku a v patnácti letech začal s průkopnickou.

 V Tasmánii jsem průkopničil následujících osm let. V té době jsem se oženil s krásnou Tasmánkou Jenny Alcockovou a čtyři roky jsme spolu sloužili jako zvláštní průkopníci v odlehlých oblastech poblíž měst Smithton a Queenstown.

V roce 1978 jsme se vydali na mezinárodní sjezd v Portu Moresby na Papui-Nové Guineji. Dodneška si pamatuju na proslov, který měl jeden misionář v jazyce hiri motu. I když jsem mu nerozuměl ani slovo, byl to pro mě silný impulz. Řekl jsem si, že bych se i já mohl stát misionářem a učit se jiné jazyky, abych mohl mít taky takové přednášky. Pochopil jsem, že by to mohla být příležitost, jak skloubit lásku k Jehovovi s láskou k jazyku.

K našemu překvapení jsme po návratu do Austrálie dostali pověření sloužit jako misionáři na ostrově Funafuti v souostroví Tuvalu, kterému se dříve říkalo Lagunové ostrovy. Dorazili jsme tam v lednu 1979. V té době na celém Tuvalu sloužili jenom tři pokřtění zvěstovatelé.

Tuvalština byla tvrdý oříšek. Jediná kniha, která v tomto jazyce existovala, byl „Nový zákon“. Nebyly žádné slovníky ani jazykové kurzy, a tak jsme si s Jenny řekli, že se každý den naučíme 10 až 20 slovíček. Brzy nám ale došlo, že u většiny slov neznáme jejich přesný význam. Například jsme lidem chtěli vysvětlit, že věštění je špatné, ale místo toho jsme jim tvrdili, že by neměli používat váhy a vycházkové hole. Nutně jsme se potřebovali v tuvalštině zlepšit, abychom mohli vést biblická studia, která jsme zahájili. A tak jsme se snažili dál. Po letech nám jedna z našich prvních zájemkyň řekla: „Jsme rádi, že konečně mluvíte naším jazykem. Ze začátku jsme vůbec netušili, co nám chcete říct!“

Naučit se tuvalsky sice nebylo jednoduché, ale v určitém smyslu jsme k tomu měli ideální podmínky. Na ostrově se totiž nedal pronajmout žádný dům, a tak nás k sobě vzala rodina svědků, která bydlela v hlavní vesnici. Díky tomu jsme tuvalštinu slyšeli na každém kroku a rychle si zvykli na místní život. Několik let jsme pak vůbec nepoužívali angličtinu, a tak se tuvalština stala naším hlavním jazykem.

 Netrvalo dlouho a mnoho lidí se začalo zajímat o biblickou pravdu. Ale co s nimi budeme studovat? V jejich jazyce nebyly žádné publikace. A jak si budou studovat oni sami? Jaké písně budou zpívat na shromáždění? A jak se na ně vůbec budou připravovat? Jak to mají dotáhnout až ke křtu? Tito upřímní lidé potřebovali duchovní stravu v tuvalštině. (1. Kor. 14:9) Ale říkali jsme si: Budou někdy vycházet publikace i v jazyce, kterým mluví ani ne 15 000 lidí? Z toho, jak Jehova na tuto otázku odpověděl, jsme pochopili dvě věci: Za prvé, že chce, aby se o jeho Slově mluvilo „mezi dalekými ostrovy“, a za druhé, že chce, aby každý „pokorný a ponížený“ člověk mohl najít útočiště v jeho jménu. (Jer. 31:10; Sef. 3:12)

V roce 1980 nás pobočka pověřila, abychom začali s překládáním. Vůbec jsme se na to necítili. (1. Kor. 1:28, 29) Nejprve jsme od místní vlády koupili starý cyklostyl a na něm jsme tiskli materiály na shromáždění. Dokonce jsme na něm vytiskli i tuvalský překlad knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Pořád si vybavuju ten silný pach tiskařské barvy a pamatuju si na tu dřinu. Neměli jsme totiž elektřinu, a tak jsme v tom tropickém horku tiskli všechny publikace ručně.

Překládání nám dávalo zabrat, protože existovalo jen několik odborných publikací, které by nám to ulehčily. Občas ale přišla pomoc z nečekaného zdroje. Jednou dopoledne jsem nedopatřením zaklepal u postaršího muže, který býval učitelem a neměl rád svědky. Okamžitě mi připomněl, že za ním nemáme chodit. Potom řekl: „Chtěl bych ale zmínit jednu věc. Ve svých překladech příliš často používáte trpný rod. V tuvalštině to není zvykem.“ Poptal jsem se i jiných lidí a opravdu to tak bylo. Hned jsme udělali potřebné změny. Ten muž  nás sice neměl rád, ale očividně četl naše publikace a Jehova ho použil k tomu, aby nám pomohl!

První věc, kterou jsme v tuvalštině nabízeli, byla pozvánka na Památnou slavnost. Potom následovaly Zprávy Království č. 30, které se nám povedlo vydat zároveň s anglickou verzí. Byl to skvělý pocit, že jsme těm lidem konečně mohli dát něco ke čtení v jejich jazyce! Postupně jsme přeložili i několik brožur a knih. V roce 1983 začala australská pobočka jednou za čtvrt roku tisknout v tuvalštině 24stránkovou Strážnou věž, a tak jsme měli na každý týden průměrně sedm odstavců ke studiu. Jak lidé reagovali na naši práci? Publikace si zanedlouho získaly velkou oblibu, protože Tuvalané rádi čtou. Vydání nové publikace bylo vždy ohlášeno ve státním rozhlase, někdy dokonce jako událost dne. *

První verzi překladu jsme vždycky psali ručně. Pak jsme ji přepsali na stroji, několikrát ji upravili a poslali do australské pobočky. Dvě sestry tam každý text zapisovaly do počítače, i když tuvalštině vůbec nerozuměly. Jejich dva přepisy se pak porovnaly a díky tomu se podařilo eliminovat většinu chyb. Graficky upravený text nám pobočka poslala na kontrolu, my ho pak vrátili zpátky a publikace mohla jít do tisku.

Od té doby se toho tolik změnilo! Překladatelské týmy dnes píšou rovnou na počítači. Finální text dostane grafickou podobu většinou přímo na místě a výsledek se k tisku posílá přes internet. Už nemusíme spěchat na poštu, abychom stihli poslat texty včas.

Jak léta plynula, dostávali jsme s Jenny další úkoly a cestovali po celém Tichomoří. Z Tuvalu nás v roce 1985 poslali do pobočky na Samoi. Pomáhali jsme tam s překládáním publikací do samojštiny, tongštiny a tokelauštiny. Zároveň jsme dál pracovali na překladech do tuvalštiny. * V roce 1996 jsme se přestěhovali na Fidži, kde jsme pomáhali při překladech do fidžijštiny, kiribatštiny, nauruštiny, rotumštiny a tuvalštiny.

Překladatelská práce někdy bývá jednotvárná a náročná, a proto mě pořád fascinuje, s jakým nadšením se jí bratři a sestry věnují. Stejně jako Jehova si velmi přejí, aby se dobrá zpráva dostala ke „každému národu a kmenu a jazyku a lidu“. (Zjev. 14:6) Když se například měla začít překládat Strážná věž do tongštiny, měl jsem schůzku se všemi místními staršími a zeptal se jich, kdo by mohl pracovat jako překladatel. Jeden z nich si slušně vydělával jako opravář, ale nabídl se, že hned zítra podá  výpověď a začne překládat. Hodně to na mě zapůsobilo. Doma měl totiž rodinu a vůbec netušil, z čeho budou žít. Jehova se ale o ně postaral, a bratr tak mohl pracovat jako překladatel mnoho let.

Tito obětaví překladatelé mají stejný postoj jako vedoucí sbor, kterému velmi záleží na tom, aby i lidé z malých jazykových skupin poznali Jehovu. Jednou se někdo bratrů z vedoucího sboru zeptal, jestli má vůbec cenu dál překládat publikace do tuvalštiny. Jejich odpověď mě hodně povzbudila: „Nevidíme nejmenší důvod, proč by překládání do tuvalštiny mělo skončit. I když v porovnání s ostatními jazyky mluví tuvalsky jen málo lidí, přesto je nutné, aby se k nim dobrá zpráva dostala v jejich mateřštině.“

V roce 2003 jsme s Jenny dostali další pověření. Z překladatelského oddělení na Fidži jsme se přesunuli do Pattersonu ve státě New York a začali pracovat v oddělení překladatelských služeb. Splnil se nám sen! Stali jsme se součástí týmu, který pracuje na tom, aby se naše publikace překládaly do dalších jazyků a aby v jazycích, do kterých se už překládá, vycházelo ještě víc publikací. Asi dva roky jsme pak cestovali do různých zemí a školili tamní překladatelské týmy.

V roce 2000 vedoucí sbor dospěl k závěru, že je potřeba podpořit překladatelské týmy po celém světě. Do té doby totiž dostávaly jen velmi málo školení. Po prezentaci, o které jsem mluvil na začátku, vedoucí sbor schválil program celosvětového školení překladatelů, zaměřeného na lepší pochopení angličtiny, na překladatelské techniky a týmovou spolupráci.

Jakých výsledků se díky tomu dosáhlo? Zvýšila se kvalita překladů a rychlým tempem narůstá počet jazyků, do kterých se překládá. Když jsme v roce 1979 začínali s misionářskou službou, Strážná věž byla dostupná jen v 82 jazycích. Ve většině z nich navíc oproti angličtině vycházela s několikaměsíčním zpožděním. Dnes vychází Strážná věž ve více než 240 jazycích a ve většině z nich zároveň s angličtinou. Některé publikace jsou dnes k dispozici ve více než 700 jazycích. Před lety jsme si o něčem takovém mohli nechat jen zdát.

V roce 2004 pak vedoucí sbor udělal další zásadní rozhodnutí – urychlit překládání Bible. Po několika měsících se překládání Bible stalo součástí běžné překladatelské práce. Díky tomu bylo možné Překlad nového světa vydat v mnoha dalších jazycích. V roce 2014 byl tento překlad Bible, celý nebo jeho část, dostupný  ve 128 jazycích, včetně několika z těch, kterými se mluví v oblasti jižního Pacifiku.

Jedním z mých nejhezčích zážitků byl sjezd na Tuvalu v roce 2011. Celé souostroví několik měsíců sužovalo extrémní sucho, a tak to vypadalo, že sjezd bude zrušen. Ten večer, kdy jsme přijeli, se ale spustil tropický liják, takže se sjezd přece jen konal. Měl jsem obrovskou výsadu oznámit uveřejnění Křesťanských řeckých písem – Překladu nového světa v tuvalštině. Přestože tímto jazykem mluví jen hrstka našich bratrů a sester, i oni získali tento vzácný dar od Jehovy. Na konci sjezdu se znovu hustě rozpršelo. Všichni jsme se tak mohli radovat z duchovního i doslovného osvěžení.

Jenny, která mě 35 let věrně doprovázela, se této nezapomenutelné chvíle bohužel nedožila. V roce 2009 podlehla rakovině prsu, se kterou bojovala deset let. Až bude vzkříšena a dozví se, že v tuvalštině vyšla i Bible, určitě z toho bude mít obrovskou radost.

Později jsem se oženil s Loraini Sikivouovou, která s Jenny pracovala v betelu na Fidži a překládala do fidžijštiny. Díky Jehovovi tak mám znovu po svém boku krásnou manželku, která mě věrně podporuje a se kterou mě spojuje láska k Jehovovi a k jazyku.

Na to, co jsem v uplynulých letech zažil, moc rád vzpomínám. Měl jsem možnost sledovat, že ať lidé mluví jakýmkoli jazykem, Jehova se o ně s láskou stará. (Žalm 49:1–3) Jasně jsem to viděl na rozzářených tvářích bratrů a sester, kteří ve svém jazyce poprvé dostali nějakou publikaci nebo ve své mateřštině mohli Jehovovi poprvé zazpívat. (Sk. 2:8, 11) Pořád mi v uších zní slova postaršího bratra Saula Teasiho. Potom co poprvé zpíval z nového tuvalského zpěvníku, mi řekl: „Myslím, že bys měl vedoucímu sboru vzkázat, že ty písně zní v tuvalštině líp než v angličtině.“

V září 2005 jsem byl nečekaně jmenován členem vedoucího sboru svědků Jehovových. Už sice nemůžu pracovat jako překladatel, ale děkuju Jehovovi za to, že i teď můžu celosvětovou překladatelskou činnost podporovat. Je úžasné, jak se náš Bůh stará o potřeby všech svých služebníků po celém světě – dokonce i tam uprostřed Tichého oceánu. Je to přesně, jak říká žalmista: „Jehova se stal králem! Ať má země radost. Ať se radují ty mnohé ostrovy.“ (Žalm 97:1)