JE JARO 1931. Do známé pařížské koncertní síně Salle Pleyel proudí delegáti z 23 zemí. Před vstup přijíždí jedno taxi za druhým a vysazuje elegantně oblečené pasažéry. Brzy se celá hala zaplní téměř 3 000 lidmi. Nepřišli na koncert, ale aby si poslechli Josepha F. Rutherforda, který v té době vedl naše kazatelské dílo. Jeho dynamické přednášky jsou tlumočeny do francouzštiny, němčiny a polštiny. Sálem se nese jeho výrazný hlas.

Tento sjezd byl pro kazatelské dílo ve Francii zlomový. Bratr Rutherford vybízel křesťany z různých zemí – především ty mladé – aby se do Francie přestěhovali a sloužili tam jako kolportéři. John Cooke, mladý delegát z Anglie, nikdy nezapomněl na strhující slova: „Nic pod sluncem by vám mladým nemělo zabránit, abyste se stali kolportéry!“ *

Kromě Johna Cooka, který se později stal misionářem, zareagovalo na toto „volání z Makedonie“ mnoho dalších. (Sk. 16:9, 10) Počet kolportérů ve Francii stoupl z 27 v roce 1930 na 104 v roce 1931. To byl opravdu výjimečný vzrůst! Jak si tito noví kolportéři, z nichž většina neuměla francouzsky, poradili s jazykovou bariérou, nedostatkem financí a odloučením od rodiny a spoluvěřících?

Kolportéři z cizích zemí spoléhali na kartu se svědectvím, protože sami by o Božím království mluvit nedokázali. Jeden bratr z Německa, který odvážně kázal v Paříži, vzpomíná: „Věděli jsme, že náš Bůh je mocný. Občas jsme sice měli srdce až v krku, ale ne kvůli strachu z lidí. Báli jsme se, že zapomeneme tu krátkou větu ‚Voulez-vous lire cette carte, s’il vous plaît?‘ [Mohl byste si prosím přečíst tuto kartu?] Uvědomovali jsme si, že naše práce je velmi důležitá.“

Když kolportéři kázali v bytových domech, domovníci je často vyhodili. Jednou se dvě sestry z Anglie, které uměly francouzsky jen pár slov, ocitly tváří v tvář agresivnímu správci domu. Zeptal se jich, za kým jdou. Jedna z nich si mezitím všimla malé smaltované cedulky na dveřích. Stálo tam „Tournez le bouton“ (Prosím, zvoňte). Myslela si, že to je jméno majitele bytu, a proto s úsměvem odpověděla: „Přišly jsme za madam Tournez le Boutonovou.“ Těmto horlivým kolportérům často pomáhal smysl pro humor.

Ve třicátých letech mělo mnoho lidí ve Francii těžký život a kolportéři z cizích zemí nebyli výjimkou. Anglicky mluvící sestra Mona Brzosková vyprávěla, co zažívala se svou spolupracovnicí: „Naše ubytování bývalo velmi prosté. Jedním z hlavních problémů bylo topení v zimě. Často jsme spaly v místnosti, kde byla taková zima, že než jsme si mohly ráno ze džbánu nalít vodu na umytí, musely jsme nejdřív rozbít vrstvu ledu.“ Nechali se tehdejší průkopníci takovými podmínkami odradit? Ani náhodou! Jeden z nich to vyjádřil takto: „Nic jsme neměli, ale nic nám nechybělo.“ (Mat. 6:33)

Tito odvážní průkopníci se museli vyrovnávat také s odloučením od rodiny a spoluvěřících. Na začátku 30. let totiž žilo ve Francii méně než 700 zvěstovatelů, kteří byli rozptýleni po celé zemi. Co kolportérům pomáhalo, aby byli šťastní i bez svých přátel? Mona vzpomínala, jak se s tím se svou spolupracovnicí vyrovnávaly: „Abychom překonaly samotu, pravidelně jsme společně studovaly publikace od Společnosti. Protože jsme se tehdy za lidmi nevraceli a neměli ani biblická studia, měli jsme po večerech víc času. Psali jsme dopisy rodině a především jiným průkopníkům, se kterými jsme si vyměňovali zážitky ze služby a vzájemně se povzbuzovali.“ (1. Tes. 5:11)

Přes všechny překážky tito obětaví kolportéři neztráceli optimismus. To je vidět z dopisů, které poslali do pobočky, někdy i celá desetiletí potom, co ve Francii sloužili. Například Annie Cregeenová, pomazaná sestra, která se svým manželem v letech 1931 až 1935 procestovala Francii křížem krážem, napsala: „Byl to velmi dobrodružný a šťastný život. My průkopníci jsme vždycky drželi při sobě. Zažívali jsme něco podobného jako apoštol Pavel, který napsal: ‚Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh působil vzrůst.‘ Pro nás všechny to bylo nádherné období.“ (1. Kor. 3:6)

Svou vytrvalostí a nadšením dali tito průkopníci vynikající příklad všem, kdo chtějí ve službě Jehovovi dělat víc. Dnes je ve Francii asi 14 000 průkopníků. Mnozí z nich slouží v cizojazyčných skupinách nebo sborech. * I oni jsou rozhodnutí, že se nenechají ničím pod sluncem zastavit. (Z našeho archivu ve Francii.)