Od mladické beznaděje k biblické naději

Vypráví Eusebio Morcillo

V září 1993 jsem navštívil věznici s nejpřísnější ostrahou. Bylo to při křtu jedné vězeňkyně — mojí mladší sestry Mariví. Některé trestankyně a členové správy věznice byli u toho a uctivě přihlíželi, jak přednáším proslov. Než vám ale vysvětlím, jak jsme se tam ona i já dostali, rád bych něco řekl o našem dřívějším způsobu života.

NARODIL jsem se ve Španělsku 5. května 1954 jako první z osmi dětí. Mariví byla třetí. Naše babička nás vedla k tomu, abychom byli pravověrnými katolíky. Z dětství mám krásné vzpomínky na to, jak jsem se cítil Bohu blízko, když jsem byl s ní. Ale prostředí doma u rodičů mělo k duchovním hodnotám opravdu daleko. Matku i nás děti otec pravidelně bil. Strach byl tedy neoddělitelnou součástí našeho života a mě hluboce zraňovalo, když jsem viděl, jak maminka trpí.

Ve škole jsem se navíc potýkal s dalšími skličujícími situacemi. Jeden z učitelů, který byl knězem, nám bouchal hlavou o zeď, když jsme na nějakou otázku odpověděli špatně. Další kněz při probírání domácích úkolů žáky sexuálně zneužíval. Navíc katolické nauky, jako například ta o pekelném ohni, mě mátly a naháněly mi hrůzu. Moje oddanost Bohu proto záhy vzala za své.

Zabředávám do bezcílného tápání

Chybělo mi jakékoli duchovní vedení, a tak jsem začal trávit čas s nemravnými a násilnickými lidmi na diskotékách. Často tam docházelo k bitkám, při nichž se jako zbraně používaly nože, řetězy, sklenice a židle. I když jsem se takových bitek aktivně neúčastnil, při jedné z nich mě ztloukli do bezvědomí.

Nakonec jsem toho už měl dost a začal jsem vyhledávat klidnější diskotéky. Ale i tam byly něčím zcela běžným drogy. Jenže ty mi namísto uspokojení a klidu mysli způsobovaly halucinace a vyvolávaly ve mně stavy úzkosti.

 I když mě takový způsob života neuspokojoval, přesto jsem k němu zlákal svého mladšího bratra Josého Luise a jednoho blízkého přítele, Miguela. Podobně jako mnoho dalších mladých lidí ve Španělsku jsme tehdy zabředli do odporného světa drog. Byl jsem ochoten udělat téměř cokoli, jen abych si na ně sehnal peníze. Přišel jsem o veškerou důstojnost.

Jehova mi přichází na pomoc

Během té doby jsem se svými přáteli několikrát mluvil o existenci Boha a smyslu života. Začal jsem po Bohu pátrat a hledal jsem někoho, komu bych mohl o svých pocitech říct. Všiml jsem si, že jeden můj kolega v práci, který se jmenoval Francisco, se od druhých liší. Působil dojmem, že je šťastný, byl poctivý a laskavý, a tak jsem se rozhodl svěřit se jemu. Francisco byl svědkem Jehovovým a dal mi jednu Strážnou věž, v níž byl článek o drogách.

Když jsem si ho přečetl, modlil jsem se k Bohu o pomoc. Říkal jsem mu: „Pane, já vím, že jsi. Chtěl bych tě poznat a konat tvou vůli. Pomoz mi prosím!“ Francisco i další svědkové mě prostřednictvím Bible povzbuzovali a dávali mi číst biblické publikace. Nakonec jsem si uvědomil, že mi poskytují právě tu pomoc, o kterou jsem se modlil. Záhy jsem o věcech, jež jsem se dozvídal, začal mluvit s José Luisem a přáteli.

Jednou večer, když jsme s kamarády odcházeli z rockového koncertu, jsem se od ostatních oddělil. Díval jsem se na ně zpovzdálí a v tu chvíli mi došlo, jak odporně se pod vlivem drog chováme. Tehdy jsem se rozhodl, že s takovým způsobem života skoncuji a že se stanu svědkem Jehovovým.

Francisca jsem požádal o Bibli a on mi ji obstaral spolu s knihou Pravda, která vede k věčnému životu. * Když jsem se dočetl o Božím slibu setřít lidem každou slzu a odstranit dokonce smrt, neměl jsem sebemenších pochyb o tom, že jsem poznal pravdu, díky které může být lidstvo osvobozeno. (Jan 8:32; Zjevení 21:4) Později jsem šel do sálu Království na jedno shromáždění svědků Jehovových. Vřelost a přátelská atmosféra v sále na mě hluboce zapůsobily.

Měl jsem stravující touhu mluvit o svém zážitku ze sálu Království s dalšími lidmi, a tak jsem zavolal Josého Luise i své přátele a všechno jim povyprávěl. Pár dní nato jsme se shromáždění zúčastnili všichni společně. Jedna dívka, která seděla v řadě před námi, se na nás nevěřícně podívala. Evidentně byla úplně vedle z toho, že vidí partu takových vlasatých hipíků. A tak si dávala velký pozor, aby se podruhé už neohlédla. Musela být překvapená, když nás v sále Království uviděla příští týden znovu, protože tentokrát jsme všichni měli obleky a kravaty.

Krátce nato jsme se s Miguelem zúčastnili krajského sjezdu svědků Jehovových. Nic podobného jsme ještě nikdy nezažili. Bylo to  skutečné bratrství mezi lidmi různého věku. A aby toho nebylo málo, ten sjezd se konal ve stejné hale, kde jsme nedávno byli na onom rockovém koncertu. Jenže teď byla atmosféra i hudba povznášející.

Celá naše parta začala studovat Bibli. Asi osm měsíců poté, 26. července 1974, jsme se s Miguelem dali pokřtít. Oběma nám bylo dvacet. Čtyři další naši kamarádi se křtili několik měsíců po nás. Čerstvě nabyté biblické poznání mě podnítilo, abych své trpělivé mamince začal pomáhat s domácími pracemi a abych jí vyprávěl o své nové víře. Velmi nás to sblížilo a hodně času jsem věnoval i svým mladším bratrům a sestrám.

Časem maminka i všichni mí sourozenci, až na jednoho, poznali biblickou pravdu a byli pokřtěni jako svědkové Jehovovi. V roce 1977 jsem se oženil se Soledad. Byla to ta mladá dívka, která se tak zhrozila, když nás poprvé viděla v sále Království. Za několik měsíců jsme oba začali sloužit jako průkopníci, což je označení, kterým svědkové Jehovovi nazývají celodobé kazatele dobré zprávy.

Milovaná sestra je zachráněna

Moje mladší sestra Mariví byla v dětství sexuálně zneužívána a toto odporné zacházení v ní zanechalo hluboké citové jizvy. V dospívání se dostala na šikmou plochu — brala drogy, kradla a prostituovala. Ve 23 letech byla poslána do vězení, kde ve svém způsobu života pokračovala.

V té době jsem sloužil jako krajský dozorce neboli cestující služebník z řad svědků Jehovových. V roce 1989 jsme byli se Soledad přiděleni do oblasti, kde byla Mariví uvězněna. Úřady jí krátce předtím odebraly syna. Byla úplně zdrcená a neměla chuť žít. Jednoho dne jsem ji navštívil a navrhl jí, že budeme společně studovat Bibli. A ona mou nabídku přijala. Po měsíci studia přestala brát drogy a kouřit. Byl jsem nadšen, když jsem viděl, jak jí Jehova dává sílu dělat v životě takové změny. (Hebrejcům 4:12)

Krátce poté, co začala studovat Bibli, se Mariví začala o biblickou pravdu dělit se spoluvězeňkyněmi a personálem věznice. I když byla opakovaně přeřazována z jedné věznice do druhé, v kázání pokračovala dál. V jedné věznici kázala dokonce celu od cely. Během let studovala Bibli s mnoha vězeňkyněmi v různých nápravných zařízeních.

Jednoho dne mi Mariví řekla, že touží zasvětit svůj život Jehovovi a dát se pokřtít. Nedostala však povolení opustit věznici a nikomu ani nebylo umožněno přijít za ní a pokřtít ji. Ve zpustlém prostředí onoho vězení vytrvala další čtyři roky. Co jí pomohlo uchovat si víru? Přesně v čase, kdy měl místní sbor shromáždění, si v cele studovala tutéž látku. Pravidelně měla také osobní studium Bible a ustavičně se modlila.

Časem byla Mariví přeřazena do věznice s vysokou ostrahou, kde byl i bazén. Doufala, že tato změna jí umožní dát se pokřtít. A skutečně k tomu dostala potřebné povolení. Tak se stalo, že jsem v té věznici přednášel proslov ke křtu. Byl jsem tedy se svou sestrou při jejím nejdůležitějším životním kroku.

V důsledku jejího předchozího způsobu života se u Mariví rozvinul AIDS. Nicméně za dobré chování jí byl trest zkrácen a z vězení byla propuštěna v březnu 1994. Žila doma s naší maminkou a ze všech sil sloužila Jehovovi, a to až do své smrti o dva roky později.

 Překonávám destruktivní pocity

Ani já jsem zcela neunikl následkům svého dřívějšího života. Týrání, které jsem zažil od otce, a způsob života, jejž jsem vedl v dospívání, zanechaly šrámy na mé osobnosti. V dospělosti mě často drtily pocity viny a nedostatek sebeúcty. Občas bývám úplně na dně. V boji s takovými trýznivými pocity mi však nesmírně pomáhá Boží Slovo. Když opakovaně rozjímám o textech, jako je například Izajáš 1:18 a Žalm 103:8–13, pomáhá mi to pocity viny překonávat.

Další zbraní, která mi pomáhá s pocity bezcennosti bojovat, je modlitba. Často se modlím k Jehovovi se slzami v očích. Posilují mě však slova zapsaná v 1. Jana 3:19, 20: „Podle toho budeme vědět, že pocházíme z pravdy, a ujistíme před ním své srdce pokud jde o cokoli, za co nás snad naše srdce odsuzuje, protože Bůh je větší než naše srdce a zná všechno.“

Upřímně se k Bohu modlím se „zlomeným a zdrceným“ srdcem a díky tomu si uvědomuji, že nejsem tak špatný, jak jsem si kdysi myslel. Všechny, kdo hledají Jehovu, Bible ujišťuje, že on nepohrdá těmi, kdo litují svého dřívějšího chování a přizpůsobují se jeho vůli. (Žalm 51:17)

Když ve mně začnou hlodat pochybnosti o sobě samém, snažím se myslet na pozitivní duchovní věci, o nichž se píše například ve Filipanům 4:8. Naučil jsem se nazpaměť 23. žalm a Kázání na hoře. Když mě tedy přepadnou negativní myšlenky, zmíněné biblické pasáže si odříkávám. Tento myšlenkový úklid mi obzvlášť pomáhá během bezesných nocí.

Dalším zdrojem pomoci jsou pro mě pochvaly od mé manželky i od ostatních zralých spolukřesťanů. I když přijmout jejich povzbudivá slova mi zpočátku připadalo obtížné, díky Bibli jsem si uvědomil, že láska „všemu věří“. (1. Korinťanům 13:7) A samozřejmě jsem se také postupně naučil pokorně přijímat vlastní slabosti a omezení.

Na druhé straně díky tomu, že já sám musím bojovat s negativními pocity, se jako cestující dozorce dokážu lépe vžít do druhých. S manželkou jsme při oznamování dobré zprávy strávili téměř 30 let v celodobé službě. Radost z toho, že můžeme sloužit druhým, mi pomáhá zatlačovat negativní emoce a trýznivé vzpomínky stále více do pozadí.

Když se dnes ohlédnu zpátky a přemýšlím o veškerém požehnání, které jsem od Jehovy dostal, chce se mi říct totéž, co řekl žalmista: „Žehnej Jehovovi, . . . jemu, který odpouští všechno tvé provinění, jenž uzdravuje všechna tvá onemocnění, který žádá zpět tvůj život přímo z jámy, jenž tě korunuje milující laskavostí a projevy milosrdenství.“ (Žalm 103:1–4)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 30]

Často mě drtí pocity viny a nedostatek sebeúcty, ale v boji s takovými trýznivými pocity mi nesmírně pomáhá Boží Slovo

[Obrázky na straně 27]

Můj bratr José Luis a přítel Miguel napodobovali jak můj špatný, tak i dobrý příklad

[Obrázek na straně 28 a 29]

Morcillovi v roce 1973

[Obrázek na straně 29]

Mariví ve vězení

[Obrázek na straně 30]

S mojí ženou Soledad