„Vede mě ve stopách spravedlnosti“

Vypráví Olga Campbellová

„Dobrý příklad je jako zvuk trubky — signál, na který lidé reagují. Ty jsi vyslala signál a já jsem zareagovala.“ Tato slova mi napsala moje sestra Emily k výročí 60 let v celodobé službě. Dovolte mi, abych vám vyprávěla o svém dětství a o tom, jak jsem se vydala na svou životní dráhu.

NARODILA jsem se 19. ledna 1927 v ukrajinské rodině, blízko města Wakaw, které leží v provincii Saskatchewan ve středozápadní Kanadě. Jsem z dvojčat a s bratrem Billem jsme přišli na svět jako šesté a sedmé dítě z osmi. Otec byl zemědělec a my mladší jsme mu pomáhali na poli. Bydleli jsme v malém domku. Maminka se o nás láskyplně starala, přestože jí revmatoidní artritida působila nesnesitelné bolesti. Na tuto nemoc ve 37 letech zemřela. Byly mi pouhé čtyři roky.

Šest měsíců po maminčině smrti se tatínek opět oženil a postupně se jim narodilo pět dcer. V naší rodině začala panovat napjatá atmosféra. Snažila jsem se své nevlastní matce projevovat úctu, ale starší bratr John s tím měl problémy.

Koncem 30. let jsme s Billem začali chodit do jiné školy, a tak jsme aspoň trochu mohli uniknout domácí neklidné atmosféře. Blížila se druhá světová válka, což s sebou přineslo vlnu vlastenectví. Naše nová učitelka zavedla zdravení vlajky, ale jedna dívka se na tom odmítla podílet. Spolužáci se jí vysmívali. Já jsem však obdivovala její odvahu a zeptala se jí, proč vlajku nezdraví. Vysvětlila mi, že patří k badatelům Bible, jak si dříve říkali svědkové Jehovovi, a že věrnou oddanost projevuje pouze Bohu. (2. Mojžíšova 20:2, 3; Skutky 5:29)

Odcházím z domova

V roce 1943 jsem začala pracovat ve městě Prince Albert. Nakládala jsem do aut bedny s limonádami a rozvážela je. Již tehdy jsem se zajímala o duchovní věci, a proto jsem si koupila Bibli. Když jsem ale zjistila, jak těžké je jí porozumět, rozbrečela jsem se zklamáním. Modlitba Otčenáš byla asi tak vše, co jsem z Bible znala. (Matouš 6:9–13)

Moje bytná, která pravidelně chodila do kostela, mi jednou v neděli hrdě vyprávěla, jak od našich dveří vyhodila jistou „dámu s Biblí“. ‚Jak může být tak nelaskavá,‘ pomyslela jsem si. Několik týdnů poté jsem se v neděli necítila dobře, a tak jsem zůstala doma a nešla do kostela. Ten den „dáma s Biblí“ přišla opět.

„Modlíš se?“ zeptala se mě.

„Ano, Otčenáš,“ odpověděla jsem.

 Vysvětlila mi význam těchto Ježíšových slov a já jsem pozorně naslouchala. Slíbila mi, že ve středu přijde znovu.

Když se bytná vrátila domů, nadšeně jsem jí vyprávěla o „dámě s Biblí“, která byla jedním ze svědků Jehovových. K mému zděšení mi pohrozila: „Jestli ve středu přijde, vyhodím vás obě!“

Důkladně jsem pátrala v naší čtvrti, abych zjistila, kde bydlí ta dáma, o které jsem věděla jenom to, že se jmenuje Rampelová. Když jsem ji našla, řekla jsem jí, k čemu došlo, a požádala ji, aby mi o Bibli řekla co nejvíc. Připadalo mi, že jsme to vzaly od 1. Mojžíšovy až po Zjevení. Současnou dobu přirovnala k Noemovým dnům, kdy Bůh skoncoval s nespravedlivým světem a umožnil Noemovi a jeho rodině, aby se zachránili a žili na zemi očištěné od ničemnosti. (Matouš 24:37–39; 2. Petra 2:5; 3:5–7, 12)

„Vidím, že biblické nauky pokládáš za pravdivé,“ řekla paní Rampelová na závěr toho dlouhého rozhovoru. „Za dva týdny se bude konat sjezd svědků Jehovových a ty by ses měla dát pokřtít.“ Tu noc jsem nemohla spát, měla jsem plnou hlavu toho, co jsem se dozvěděla. Uvědomovala jsem si, že křest je velmi závažný krok. Já si ale tolik přála Bohu sloužit! Ačkoli jsem z Bible znala jen málo, byla jsem 15. října 1943 ve věku 16 let pokřtěna.

Stěhuji se na opačnou stranu Kanady

V listopadu se mě můj bratr Fred zeptal, zda bych chtěla uklízet třípatrový dům v Torontu na východě Kanady, kde bydlel. Souhlasila jsem, protože jsem si myslela, že díky tomu budu moci Jehovovi sloužit svobodněji. Před odjezdem jsem ještě navštívila svou sestru Ann, která stejně jako já žila v Saskatchewanu. Měla pro mě překvapení — ona a starší sestra Doris studovaly Bibli se svědky Jehovovými. Vybídly mě, abych to udělala také. Tak jsem jim svěřila své tajemství, že jsem už pokřtěná.

Společně s mladší sestrou Emily jsme se pak vydaly na dlouhou cestu vlakem. Na nádraží v Torontu na nás čekal Bill a vzal nás do domu, ve kterém bydlel s Fredem a Johnem. Freda jsem se zeptala, kdo tam ještě bydlí. „Tomu nebudeš věřit,“ odpověděl. „Pamatuješ na Alexe Reeda od nás? Bydlí nahoře a představ si, že ten šílenec se zajímá o badatele Bible!“ Srdce mi poskočilo radostí.

Po špičkách jsem vyšla nahoru za Alexem a domluvili jsme se, že ten večer s ním půjdu na shromáždění. Chtěla jsem tam jít co nejdřív, aby moji bratři neměli možnost mě od toho zrazovat. Krátce nato, přestože mě nikdo o Bibli nepoučoval, jsem poprvé šla do kazatelské služby. Měla jsem možnost mluvit s mnoha Ukrajinci, a tak jsem využila jazyk, který jsem znala z dětství.

Často jsem dávala Billovi do pokoje Strážnou věž a on tento časopis rád četl. Když se pak přestěhoval do Britské Kolumbie na západě Kanady, poslala jsem mu jako dárek předplatné na Strážnou věž. Ačkoli tento můj bratr byl spíše málomluvný, napsal mi desetistránkový dopis, ve kterém vyjádřil svou vděčnost. Časem  zasvětil svůj život Jehovovi a stal se horlivým křesťanským dozorcem. Mám velkou radost, že pět mých sourozenců — Bill, Ann, Fred, Doris a Emily — se stalo zasvěcenými ctiteli Jehovy.

Dne 22. května 1945 kanadská vláda zrušila zákaz díla svědků Jehovových. * Upřímně řečeno, to, že jsme pod zákazem, jsem si uvědomila, až když jsem slyšela toto oznámení. Se svou přítelkyní Judy Lukusovou jsme se rozhodly začít s průkopnickou službou a jít ještě dále na východ do francouzsky mluvící provincie Québec. Když moje sestry Doris a Emily slyšely o našich plánech, rozhodly se sloužit jako průkopnice ve Vancouveru v Britské Kolumbii, která je na opačné straně Kanady.

Náboženská nesnášenlivost v Québeku

Přestěhování do Québeku pro mě znamenalo změny v mnoha směrech. Při kazatelské službě se zde svědkové setkávali s prudkým odporem. * S radostí jsme se podíleli na rozšiřování traktátu Quebec’s Burning Hate for God and Christ and Freedom Is the Shame of All Canada (Palčivá nenávist Québeku k Bohu a Kristu a ke svobodě je hanbou celé Kanady). Toto sžíravé poselství odhalovalo náboženskou nesnášenlivost proti svědkům Jehovovým.

Celých 16 dnů jsme od dvou hodin v noci, tak aby nás nikdo neslyšel, dávali tento traktát lidem pod dveře. Když jsme byli v jednom činžovním domě, všimli jsme si, že přijíždí policie. Utekli jsme do blízké aleje, a tak nás nechytili. Následující den jsme už zase na ulici nabízeli Strážnou věž a Probuďte se! V průběhu dalších měsíců nás policie zatkla tolikrát, že jsme to už přestali počítat. Věděla jsem, že mohu kdykoli jít do vězení, a proto jsem s sebou stále nosila zubní kartáček a tužku na obočí.

V listopadu 1946 k nám přijel z Brooklynu v New Yorku bratr Nathan Knorr, který stál v čele celosvětového díla svědků Jehovových. Vyzval 64 průkopníků, kteří tehdy sloužili v Québeku, aby se zúčastnili deváté třídy biblické školy Strážné věže Gilead v South Lansingu ve státě New York. V této škole jsme absolvovali intenzivní pětiměsíční biblický kurz. Po graduaci v srpnu 1947 nás poslali do různých měst po celém Québeku, abychom pomáhali zakládat nové sbory.

Odměňující služba

Se třemi dalšími svobodnými sestrami jsem byla přidělena do města Sherbrooke. Snažily jsme se procvičovat francouzštinu, a tak když jsme chodily do obvodu a zpět, pořád dokola jsme časovaly slovesa. Někdy jsme neměly peníze na jídlo, a tak jsme přes poledne šly domů a studovaly. Moje spolupracovnice Kay Lindhorstová znala dobře gramatiku. Nejdřív mě naučila anglickou, abych mohla pochopit tu francouzskou.

Nejlepší období své průkopnické služby jsem prožila ve městě Victoriaville, které v té době mělo asi 15 000 obyvatel. Skoro nikdo tam nemluvil anglicky, takže jsme měly ideální podmínky k tomu, abychom se zlepšily ve francouzštině. První týden byl úžasný. Všude, kam jsme přišly, si lidé brali literaturu. Když jsme se k nim ale vrátily, byly dveře zavřené a rolety stažené. Co se stalo?

Místní kněz lidi varoval, aby nám nenaslouchali. Když jsme sloužily dveře ode dveří, chodily za námi děti a házely po nás kameny a sněhové koule. V tomto městě však přesto bylo mnoho lidí, kteří biblické poselství chtěli slyšet. Zpočátku jsme je mohli navštěvovat až po setmění. Jak ale jejich poznání Bible rostlo, přestali  to před sousedy tajit, přestože věděli, že se jim to nelíbí.

V 50. letech jsme já a moje sestry navštívily Wakaw, místo, kde jsme vyrůstaly. Na sborovém shromáždění jsme vyprávěly zkušenosti z kazatelské služby. Potom za námi přišel předsedající dozorce a řekl: „Až bude vaše maminka vzkříšená, určitě ji potěší, že její děti se staly svědky Jehovovými.“ Dozvěděly jsme se od něj, že před tím, než maminka zemřela, za ní chodila jedna svědkyně a studovala s ní Bibli. Když jsme to slyšely, oči se nám zalily slzami. Věděly jsme, že by s námi o biblické pravdě jistě mluvila, kdyby její život neskončil tak brzy.

Manželství a společná služba

V roce 1956 jsem se setkala s Mertonem Campbellem. Kvůli tomu, že byl politicky neutrální, strávil během druhé světové války 27 měsíců ve vězení. Když jsme se seznámili, sloužil už skoro 10 let v ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Merton měl mnoho krásných křesťanských vlastností, a tak jsem si říkala, že by mohl být dobrým manželem. Několik měsíců jsme si dopisovali a během té doby naše vzájemná úcta a náklonnost přerostly v lásku.

Vzali jsme se 24. září 1960. Pokládám za velké požehnání, že s tímto úžasným duchovně smýšlejícím mužem mohu žít už 47 let! Merton pracuje 58 let ve služebním oddělení, které poskytuje pomoc a vedení sborům svědků Jehovových po celých Spojených státech. Já jsem se více než 30 let podílela na výzdobě a zařizování pokojů pro hosty v brooklynském betelu a později také na výzdobě velkých sjezdových sálů v New Yorku a okolí. Od roku 1995 sloužíme ve vzdělávacím středisku Strážné věže v Pattersonu, které je od New Yorku vzdáleno asi 110 kilometrů.

Když jsem ve svých 12 letech opouštěla domov, ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne budu součástí velké duchovní rodiny, do které budou patřit i moji sourozenci. Moc se těším na to, až v Božím novém světě obklopíme naši maminku a budeme jí vyprávět, co všechno se stalo v době, kdy spala ve smrti — a zvláště to, jak se Jehova láskyplně staral o duchovní potřeby jejích dětí. Velmi se radujeme z toho, že Jehova nás vede „ve stopách spravedlnosti“. (Žalm 23:3)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 27]

Rodiče a domek, ve kterém jsem žila s nimi a se svými sedmi sourozenci

[Obrázek na straně 29]

S partnerkami ve službě, Ottawa 1952

[Obrázek na straně 29]

Se sourozenci (zleva doprava): Ann, Mary, Fred, Doris, John, já, Bill a Emily

[Obrázek na straně 29]

S Mertonem dnes