Dopis z Austrálie

„Dneska večer si sednu k ohni a přečtu si ji“

PŘI zmínce o australském vnitrozemí si možná vybavíte vyprahlé pouště, nesnesitelné vedro a pusté pláně bez hranic. Přesto je tato oblast domovem asi 180 000 lidí, přibližně jednoho procenta obyvatel Austrálie.

Když jsem byl malý, jezdili jsme s rodiči, kteří jsou svědky Jehovovými, do vnitrozemí kázat. Drsná krása této nikde nekončící krajiny rozněcovala mou představivost. Také jsem si zamiloval statné, bezstarostné obyvatele té oblasti. Teď, když mám vlastní rodinu, jsem si přál, aby stejný zážitek měla i moje manželka a naše dvě děti ve věku deseti a dvanácti let.

Plánujeme cestu

Nejprve jsme si sedli a spočítali náklady. Jak dalekou cestu si můžeme dovolit? Na jak dlouho bychom mohli odcestovat? K naší skupině se připojila i jedna manželská dvojice a dvě celodobé kazatelky z našeho sboru. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude, když pojedeme v polovině roku, v době školních prázdnin. Potom jsme napsali do australské odbočky svědků Jehovových v Sydney a požádali o přidělení obvodu. Byli jsme pozváni, abychom propracovali jednu odlehlou oblast poblíž Goondiwindi, malého venkovského městečka vzdáleného asi 400 kilometrů od Brisbane, kde bydlíme.

Dozvěděli jsme se, že v Goondiwindi je malý sbor svědků Jehovových. To byl další důvod k radosti. Setkání se spolukřesťany určitě bude tím nejkrásnějším zážitkem naší cesty. Navázali jsme spojení s tamějším sborem, abychom jim dali vědět, že přijedeme. Z jejich nadšené reakce jsme poznali, že se na náš příjezd velmi těší.

Krátce před odjezdem jsme se sešli a domluvili se na tom, jak budeme lidem ve vnitrozemí dobrou zprávu o Božím Království předkládat. Šlo nám především o to, abychom respektovali kulturu a zvyky Austrálců, s nimiž se setkáme. Některé kmeny například považují svou zemi za společný domov. Vstoupit na jejich území bez pozvání by bylo nezdvořilé.

Jedeme do vnitrozemí

Konečně přišel náš velký den. Ve dvou rodinných autech plně naložených zásobami jsme se vydali na cestu směrem ke Goondiwindi. Obdělaná pole vystřídaly travnaté pláně řídce porostlé eukalypty. Na bezmračném nebi zářilo teplé zimní slunce. Za několik hodin  jsme ke Goondiwindi dojeli a přenocovali v chatkách v kempu pro obytné přívěsy.

Příští den, v neděli, nás přivítalo jasné sluníčko a svěží vzduch. Počasí jako stvořené pro kazatelskou službu! V létě se zde totiž teploty běžně vyšplhají nad 40 stupňů Celsia. Naší první zastávkou byla jedna komunita Austrálců, vzdálená od Goondiwindi přibližně 30 kilometrů. Poslali nás za Jenny, starší, šedovlasou ženou, která byla jakousi představitelkou té komunity. Pozorně naslouchala tomu, co jsme jí četli z Bible, a ráda si vzala knihu Co se dozvídáme od Velkého učitele. * Potom nás vybídla, abychom šli i za dalšími obyvateli její komunity.

Místní děti běhaly před námi a ohlašovaly náš příchod. Všichni lidé, s nimiž jsme se setkali, si uctivě vyslechli naše poselství a přijali biblickou literaturu. Za chvilku jsme už neměli co rozdávat a bylo načase vrátit se do města a jít na sborové shromáždění. Před odjezdem jsme slíbili, že znovu přijedeme a navštívíme ty, které jsme nezastihli.

To odpoledne probíhala v sále Království živá konverzace. S našimi novými známými jsme se rychle spřátelili. Pětadvacet místních svědků věrně oznamuje poselství o Království asi 11 000 obyvatel rozptýlených po krajině, která má rozlohu 30 000 čtverečních kilometrů. Jeden vděčný bratr řekl: „Děkujeme vám, že jste nelitovali námahy a přijeli nám pomoct.“ Shromáždění bylo velmi živé. Když skončilo, všichni jsme ze sálu odešli na občerstvení. Před spaním jsme ještě krmili místní vačice, které se potulovaly po našem kempu.

‚Přečtu si ji u ohně‘

V dalších dvou dnech naše dvě skupiny navštěvovaly vzdálené usedlosti podél hranic mezi Queenslandem a Novým Jižním Walesem. Na venkově převládá suchý eukalyptový porost, který střídají jednotvárné, otevřené pastviny, kde se pasou ovce a dobytek. Cestou jsme zahlédli několik klokanů, z jejichž cukajících uší bylo zřejmé, že dobře vědí o naší přítomnosti. Dále od nás si to prašnými pastvinami vykračovali majestátní emu.

V úterý odpoledne jsme potkali velké stádo dobytka, které se pomalu šinulo po cestě. Už odedávna touto oblastí vodili najatí honáci stáda dobytka, a to zejména v době sucha. Zanedlouho jsme jednoho honáka, který jel na koni, uviděli. Zajel jsem ke kraji cesty, vystoupil z auta a pozdravil. Odpověděl: „B’rý den, kamaráde.“ Tento starší muž se psem po boku se zastavil, aby si popovídal.

Chvilku jsme mluvili o tom, jaké je sucho, a pak jsem přešel k biblickému poselství. „Od svého dětství jsem z Bible už nic neslyšel!“ vykřikl. Podle jeho názoru byli za morální úpadek ve světě odpovědní náboženští vůdci. K Bibli však měl hlubokou úctu. Vedli jsme spolu pěkný biblický rozhovor a pak jsem mu nabídl knihu Co Bible doopravdy říká? * Popadl ji, dal si ji do kapsy u košile a řekl: „Když se z ní dozvím, co Bible říká, dneska večer si sednu k ohni a přečtu si ji.“

Vracíme se domů

Ten večer jsme své zážitky vyprávěli našim duchovním bratrům a sestrám v sále Království. Slíbili nám, že znovu navštíví ty, s nimiž jsme se setkali a kteří o biblickou pravdu projevili zájem. Když shromáždění skončilo, bylo těžké se rozloučit. Vzniklo mezi námi vřelé pouto. Všichni jsme se cítili obohaceni vzájemnou výměnou duchovního povzbuzení. (Římanům 1:12)

Příští den jsme jeli domů. Když jsme přemýšleli o svých zážitcích, shodli jsme se na tom, že Jehova našemu úsilí bohatě požehnal. Cítili jsme se duchovně osvěženi. Po příjezdu domů jsem se zeptal dětí: „Kam chcete jet příště na prázdniny? Na hory?“ Odpověděly: „Ne, tati, chceme jet znovu sloužit do vnitrozemí.“ Manželka dodala: „Ano, byla to naše nejlepší dovolená!“

[Poznámky pod čarou]