Záleží na tom, jak uctíváme Boha?

„NÁBOŽENSTVÍ je v člověku hluboce zakořeněno.“ K tomuto závěru došel profesor Alister Hardy v knize The Spiritual Nature of Man. O pravdivosti jeho názoru svědčí nedávno uskutečněný průzkum, při němž se zjistilo, že k nějakému náboženství se hlásí asi 86 procent lidí na světě.

Při tomto průzkumu se také ukázalo, že věřící patří k 19 hlavním náboženstvím. Ti, kteří se prohlašují za křesťany, jsou rozptýleni do neuvěřitelných 37 000 denominací. Nevyvolává to ve vás otázku, zda všechny tyto způsoby uctívání jsou v Božích očích stejně dobré? A záleží vůbec na tom, jak Boha uctíváme?

V takové důležité věci se pochopitelně nemůžeme řídit jen svými názory nebo pocity. Je logické, že potřebujeme zjistit, jak se na tuto otázku dívá Bůh. Odpověď bychom měli hledat v Božím Slově, tedy v Bibli. Proč? Protože sám Ježíš Kristus řekl Bohu v modlitbě: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17) Věrný apoštol Pavel dosvědčil, že „celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí“. (2. Timoteovi 3:16)

Bible ukazuje, že ne všechny náboženské projevy jsou Bohu přijatelné. V historii nacházíme příklady uctívání, které Bůh přijímal, a také uctívání, které zavrhoval. Jestliže těmto příkladům budeme věnovat vážnou pozornost, poznáme, co máme dělat, ale také co dělat nesmíme, aby se naše náboženské projevy Bohu líbily.

Příklad ze starověku

Izraelitům dal Jehova Bůh prostřednictvím proroka Mojžíše soubor zákonů, které je učily, jak mají Boha uctívat správně. Když Izraelité jednali v souladu s těmito zákony, jimž se obvykle říká mojžíšský Zákon, Bůh je přijímal jako svůj národ a žehnal jim. (2. Mojžíšova 19:5, 6) Ačkoli věnoval Izraelitům takovou přízeň, tento národ se nedržel uctívání, které bylo Bohu přijatelné. Znovu a znovu se k Jehovovi obracel zády a přejímal náboženské praktiky okolních národů.

V sedmém století př. n. l., kdy žili proroci Ezekiel a Jeremjáš, mnozí Izraelité Boží Zákon ignorovali a důvěrně se stýkali s lidmi z okolních národů. Přejímali jejich zvyky a účastnili se jejich slavností, a tak pěstovali jakési smíšené náboženství. Mnoho Izraelitů říkalo: „Staňme se podobnými národům, podobnými rodinám zemí v tom, že sloužíme dřevu a kameni.“ (Ezekiel 20:32; Jeremjáš 2:28) Tvrdili, že uctívají Jehovu Boha, ale zároveň se klaněli ‚hnojným modlám‘, a dokonce jim obětovali své syny. (Ezekiel 23:37–39; Jeremjáš 19:3–5)

Pro takové uctívání používají archeologové označení náboženský synkretismus, což je smísení či splynutí různých náboženství. Někdy ho také jednoduše označují jako lidové náboženství. Dnes žijeme v pluralitní společnosti a mnozí lidé se domnívají, že bychom žádné názory, včetně náboženských, neměli odsuzovat. A tak mají dojem, že není nic špatného na tom, když každý uctívá Boha, jak chce. Je to skutečně tak? Opravdu je to pouze otázka tolerantnosti a liberálnosti? Podívejme se na několik charakteristických rysů lidového náboženství, které praktikovali nevěrní Izraelité, a zamysleme se nad důsledky, k nimž to vedlo.

 Smíšené uctívání v Izraeli

Jako střediska smíšeného uctívání sloužily Izraelitům „výšiny“ neboli místní svatyně, k jejichž vybavení patřily oltáře, stojany s kadidlem, posvátné kamenné sloupy a také posvátné kůly, což byly zřejmě dřevěné symboly kananejské bohyně plodnosti Ašery. Takových středisek bylo v Judě mnoho. Ve 2. Královské 23:5, 8 se píše o „výšinách v judských městech a v okolí Jeruzaléma, . . . od Geby [na severní hranici] až po Beer-šebu [na jižní hranici]“.

Na těchto výšinách Izraelité přinášeli „obětní dým Baalovi, slunci a měsíci a souhvězdím zvěrokruhu a celému nebeskému vojsku“. V Jehovově chrámu měli „domy chrámových prostitutů“ a nechávali své děti „procházet ohněm k Molekovi“. (2. Královská 23:4–10)

V Jeruzalémě a v Judě se především v sutinách soukromých domů našly stovky terakotových sošek. Tyto sošky většinou znázorňovaly nahou ženu se zvýrazněnými prsy. Vědci tvrdí, že tyto sošky představují bohyně plodnosti Aštoret a Ašeru. Má se za to, že sloužily jako „talismany napomáhající početí a rození dětí“.

Jak pohlíželi Izraelité na místní střediska smíšeného uctívání? Profesor Ephraim Stern, který vyučuje na Hebrejské univerzitě, napsal, že mnohé z těchto výšin byly pravděpodobně „zasvěceny Jahvovi [Jehovovi]“. Zdá se, že nápisy objevené na archeologických nalezištích tento názor podporují. Jeden z nich například říká: „Žehnám ti při Jahvovi samařském a při jeho ašeře.“ A v jiném je uvedeno: „Žehnám ti při Jahvovi temanském a při jeho ašeře!“

Z těchto příkladů je patrné, jaké chyby se Izraelité dopustili, když slevili z čistého uctívání Jehovy Boha a smísili je s hanebnými pohanskými praktikami. Výsledkem byl mravní úpadek a duchovní temnota. Jak se Bůh díval na takové pokleslé uctívání?

Boží reakce na smíšené uctívání

Toto zvrhlé uctívání, které prováděli Izraelité, Boha rozhořčovalo a vyslovil nad ním rozsudek. Prostřednictvím proroka Ezekiela řekl: „Na všech místech, kde bydlíte, budou zpustošena samotná města, i výšiny budou opuštěny, aby ležely zpustošené, a vaše oltáře, aby ležely zpustlé a byly skutečně rozbity a aby vaše hnojné modly skutečně zanikly a vaše stojany s kadidlem aby byly zpodtínány a vaše díla setřena.“ (Ezekiel 6:6) Je nade vší pochybnost, že Jehova považoval  takový způsob uctívání za zcela nepřijatelný a zavrhl ho.

Jehova Bůh předpověděl, jak k tomuto zpustošení dojde. Řekl: „Hle, posílám . . . k babylónskému králi Nebukadrecarovi, svému sluhovi, a přivedu je proti této zemi a proti jejím obyvatelům a proti všem těmto okolním národům; a zasvětím je zničení . . . A celá tato země se stane zpustošeným místem.“ (Jeremjáš 25:9–11) Tato slova se splnila, když v roce 607 př. n. l. Babylóňané přitáhli proti Jeruzalému a město a jeho chrám úplně zničili.

Zničení Jeruzaléma komentuje profesor Stern, o kterém jsme se zde už zmínili. O archeologických nálezech říká, že „jasně odpovídají biblickým pramenům (2. Královská 25:8; 2. Paralipomenon 36:18, 19), jež popisují zničení, požár a zřícení domů i zdí“. Dále uvádí: „Archeologické nálezy týkající se tohoto období dějin Jeruzaléma . . . patří k těm nejpůsobivějším, jaké kdy byly objeveny na kterémkoli nalezišti z biblických dob.“

V čem je to pro nás poučné?

Nejdůležitějším poučením je to, že snahy o směšování biblických nauk s dogmaty, tradicemi nebo obřady jiných náboženství nemají Boží schválení. Apoštol Pavel se v tomto směru rozhodně poučil. Byl vychován jako židovský farizeus a vzdělán v zákoně této sekty. Co udělal, když se potom dozvěděl, že Ježíš je slíbeným Mesiášem, a když tomu uvěřil? Vyjádřil to slovy: „To, co pro mne bylo ziskem, jsem považoval za ztrátu kvůli Kristu.“ Pavel opustil svůj dřívější způsob života a stal se Kristovým oddaným následovníkem. (Filipanům 3:5–7)

Při svých misionářských cestách se Pavel dobře seznámil s různými náboženskými praktikami a skeptickými filozofiemi. Křesťanům v Korintu napsal: „Jaké podílnictví má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belijalem? Nebo jaký podíl má věřící s nevěřícím? A v jaké shodě je Boží chrám s modlami? . . . ‚Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,‘ říká Jehova, ‚a přestaňte se dotýkat nečistého‘, ‚a já vás přijmu.‘“ (2. Korinťanům 6:14–17)

Vidíme tedy, že Bohu záleží na tom, jak ho uctíváme. Logicky nás mohou napadnout otázky: ‚Jaký způsob uctívání Bůh schvaluje? Jak mohu získat k Bohu bližší vztah? A co mám já osobně dělat, abych Boha uctíval způsobem, který je mu přijatelný?‘

Pokud byste chtěli zjistit, jak na tyto i na jiné otázky odpovídá Bible, svědkové Jehovovi vám při tom rádi pomohou. Doporučujeme vám, abyste je vyhledali v nejbližším sále Království nebo abyste napsali vydavatelům tohoto časopisu. Můžete je požádat, aby s vámi bylo vedeno bezplatné biblické studium, a to na místě a v době, jež vám nejlépe vyhovují.

[Obrázek na straně 10]

Starověká svatyně, jež sloužila k uctívání model, Tel Arad, Izrael

[Podpisek]

Garo Nalbandian

[Obrázek na straně 10]

Sošky bohyně Aštoret z domů ve starověké Judě

[Podpisek]

Photograph © Israel Museum, Jerusalem; s laskavým svolením Israel Antiquities Authority