POKUD i vy máte doma dospívající dítě, zřejmě se s některým z těchto výroků ztotožníte. Dříve možná rozhovory s vaším dítětem připomínaly plynulý provoz na obousměrné silnici. Teď to ale vypadá, že v jednom směru je silnice zablokovaná. „Když byl syn malý, pořád se mě na něco ptal,“ říká Angela z Itálie. „Teď jsem to ale já, kdo musí rozhovor začít. Když to neudělám, dny ubíhají bez jakékoli smysluplné komunikace.“

Podobně jako Angela, možná i vy zjišťujete, že z vašeho dříve upovídaného dítěte je dnes náladový a uzavřený dospívající. Snaha začít rozhovor většinou vede pouze ke krátkým a chladným odpovědím. „Jak ses měl?“ zeptáte se svého syna. „Dobře,“ odpoví stručně. „Co bylo ve škole?“ ptáte se dcery. „Nic,“ řekne a pokrčí rameny. „Můžeš mi k tomu říct něco víc?“ pokusíte se v rozhovoru pokračovat, ale výsledkem je hrobové ticho.

Jsou samozřejmě i takoví dospívající, pro které není problém se vyjádřit. Jenže to, co řeknou, většinou není to, co by rodiče chtěli slyšet. „‚Nech mě být,‘ reagovala často dcera, když jsem ji poprosila, aby něco udělala,“ vzpomíná Edna z Nigérie. Podobný postoj vidí u svého 16letého syna také Ramón z Mexika. Říká: „Skoro každý den se dohadujeme. Kdykoli ho o něco požádám, začne uvádět různé výmluvy, proč to nemůže udělat.“

Snaha o rozhovor s nekomunikativním dospívajícím může být pro rodiče zkouškou trpělivosti. Bible ukazuje, že „kde není důvěrný hovor, tam se maří plány“. (Přísloví 15:22) „Když nevím, co si syn myslí, dráždí mě to natolik, že mám chuť na něj křičet,“ přiznává Anna, svobodná matka z Ruska. Proč se ale zdá, že v období, kdy komunikovat je tak důležité, mladí lidé a jejich rodiče tuto schopnost ztrácejí?

Komunikovat znamená víc, než jen mluvit. Ježíš řekl, že „z hojnosti srdce mluví . . . ústa“. (Lukáš 6:45) Díky kvalitní komunikaci  se dozvídáme něco od druhých a zároveň jim odhalujeme něco o sobě. A právě to bývá pro mladého člověka náročné. Dokonce i velmi společenské dítě se začátkem dospívání najednou může stát ostýchavým. Podle odborníků je pro dospívající typické, že mají pocit, jako by byli stále na jevišti, pod ostrým světlem nemilosrdných reflektorů. Jsou v rozpacích, a tak se raději stáhnou do svého světa, kam je pro rodiče těžké vstoupit.

Dalším faktorem, který může být překážkou komunikace, je touha po nezávislosti. Je to přirozené, protože k duševnímu vývoji dítěte patří, že se začne osamostatňovat. To však neznamená, že už je připraveno žít samo. V mnoha směrech vás potřebuje víc než kdy dříve. Osamostatňovat se však začíná už několik let před tím, než dosáhne dospělosti. Součástí procesu dozrávání je to, že mnozí dospívající si chtějí věci promyslet sami a teprve pak o tom mluvit s druhými.

Skutečností je, že ke svým vrstevníkům nejsou dospívající tak uzavření. Všimla si toho například Jessica, matka žijící v Mexiku. „Když byla dcera menší, vždycky přišla s problémy za mnou,“ říká. „Teď ale chodí za kamarádkami.“ Pokud je to tak i v případě vašeho dítěte, nevyvozujte z toho, že vás už „odepsalo“. Průzkumy ukazují, že i když to dospívající nepřiznají, rad od rodičů si váží víc než od kamarádů. Co můžete udělat pro to, abyste si se synem nebo dcerou měli stále co říct?

Představte si, že jedete po dlouhé rovné silnici. Mnoho kilometrů řídíte, aniž byste museli měnit způsob jízdy. Pak je ale najednou před vámi ostrá zatáčka a vy tomu musíte svou jízdu přizpůsobit. Podobné je to, když vaše dítě dospívá. Po mnoho let jste možná způsob komunikace s ním nemuseli příliš měnit. Teď ale jeho život prochází výraznou změnou, a vy se tomu musíte přizpůsobit. Položte si následující otázky.

‚Když syn nebo dcera mají chuť si povídat, mám já chuť naslouchat?‘ Bible říká: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 25:11) Tento text jasně ukazuje, jak důležité je, aby rodič vystihl pravý čas. Znázorněme si to: Zemědělec nemůže čas žně ani urychlit, ani oddálit. Když úroda dozraje, musí se zkrátka pustit do práce. Dospívající dítě má občas chvíle, kdy si chce popovídat. Takové příležitosti využijte. „Mnohokrát se stalo, že dcera za mnou přišla večer do ložnice, a někdy jsme si dlouho povídaly,“ říká Frances, svobodná matka z Austrálie. „Nejsem zvyklá ponocovat, takže to pro mě nebylo snadné, ale během těch pozdních večerů jsme spolu mluvily o všem.“

‚Chápu i to, co je za slovy?‘ U Joba 12:11 je napsáno: „Nezkouší ucho slova, jako patro ochutnává jídlo?“ Více než kdy dříve musíte ‚zkoušet‘, co váš syn nebo dcera říká. Dospívající často velmi přehánějí. Dítě vám může například říci: „Vždycky se mnou jednáš jako s malým dítětem!“ nebo „Ty nikdy neposloucháš, co říkám!“ Spíše než abyste se dohadovali o výrazech „vždycky“ nebo „nikdy“, chápejte, že to  pravděpodobně nemyslí doslova. Vyjádření „vždycky se mnou jednáš jako s malým dítětem“ může znamenat „mám pocit, že mi nedůvěřuješ“ a slovy „ty nikdy neposloucháš, co říkám“ možná myslí „chci ti říct, jak se opravdu cítím“. Snažte se tedy chápat, co je za slovy.

‚Neodrazuji dítě tím, že ho do rozhovoru nutím?‘ Bible říká: „Semeno ovoce spravedlnosti se rozsévá v pokojných podmínkách pro ty, kdo působí pokoj.“ (Jakub 3:18) Slovy a přístupem vytvořte ‚pokojné podmínky‘, aby dítě mělo chuť si povídat. Pamatujte, že s ním nechcete bojovat. Když tedy o něčem diskutujete, nemluvte s ním jako byste byli žalobcem, který se ho snaží z něčeho usvědčit. „Moudrý rodič se vyhýbá poznámkám typu ‚Kdy už se konečně přestaneš chovat jako malé dítě?‘ nebo ‚Kolikrát ti to budu opakovat?‘“ říká Ahn, otec z Koreje. „Udělal jsem mnoho chyb, než jsem pochopil, že mé syny dráždí nejen to, jak s nimi mluvím, ale i to, co jim říkám.“

Komunikovat s dospívajícími není něčím nedosažitelným. Přizpůsobte se potřebám dítěte. Popovídejte si s rodiči, kterým se to daří. (Přísloví 11:14) Při rozhovoru se svým synem nebo dcerou buďte ‚rychlí k slyšení, pomalí k mluvení, pomalí k zlobě‘. (Jakub 1:19) Především se však nikdy nepřestaňte snažit vychovávat dospívající dítě „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Efezanům 6:4)