Od mluveného slova k posvátnému textu — Uměli první křesťané psát?

GENERACE věřících lidí po staletí věnovaly bezpočet hodin čtení, studiu a pečlivému zkoumání Křesťanských řeckých písem, jimž se obvykle říká Nový zákon. Tyto spisy patří k nejznámějším, jež kdy byly napsány. Společně s ostatními částmi Bible velmi silně ovlivnily svět, stanovily měřítka morálky a etiky a inspirovaly literární a umělecká díla. Nejdůležitější však je, že pomohly milionům lidí — a možná i vám — získat přesné poznání o Bohu a Ježíšovi. (Jan 17:3)

Evangelia ani ostatní části Křesťanských řeckých písem nebyly sepsány ihned po Ježíšově smrti. Matouš patrně napsal své evangelium asi o sedm nebo osm let později a Jan asi o 65 let později. Jak to, že byli schopni zaznamenat Ježíšova slova a skutky naprosto přesně? Je zřejmé, že je při tom aktivně vedl Boží svatý duch. (Jan 14:16, 26) Jakým způsobem však bylo Ježíšovo učení přesně předáváno do té doby, než se nakonec stalo součástí posvátného Písma?

„V podstatě negramotní“?

V minulém století někteří znalci vyjadřovali názor, že první Ježíšovi učedníci neměli snahu Ježíšovo učení a skutky zapisovat, ale že je předávali ústně. Jeden znalec Bible například napsal: „Mezi dobou, kdy Ježíš vykonával svou veřejnou službu, a dobou, kdy autoři evangelií zapsali jeho slova, uplynulo několik desetiletí. Mezitím se poznatky o Ježíšovi tradovaly ústně.“ Někteří badatelé dokonce tvrdí, že Ježíšovi první učedníci „byli  v podstatě negramotní“. * Také říkají, že během řady desetiletí ústního předávání byly zprávy o Ježíšově činnosti upravovány, rozšiřovány a přikrášlovány. Prohlašují, že výsledek už ani zdaleka není přesným popisem skutečných událostí.

Jiní znalci zastávají teorii, podle které Ježíšovi nejbližší učedníci pravděpodobně uplatňovali rabínskou metodu vyučování. Ta spočívala v učení se zpaměti mechanickým opakováním, což přispívalo k přesnosti ústního podání. Spoléhali se však učedníci výlučně na mluvené slovo? Nebo se zprávy o Ježíšově službě mohly zachovat i díky psaní? Nelze to sice tvrdit s naprostou jistotou, ale možné to opravdu je.

Psaní patřilo ke každodennímu životu

V prvním století uměli číst a psát lidé všeho druhu. Alan Millard, profesor hebrejštiny a starověkých semitských jazyků, k tomu uvádí: „Psát řecky, aramejsky a hebrejsky bylo běžné a psaní ovládali lidé všech společenských vrstev.“ Dodává: „Takové bylo prostředí, v němž působil Ježíš.“

O tvrzení, že texty evangelií „vznikly v naprosto negramotné společnosti“, profesor Millard píše: „Tato představa velmi pravděpodobně neodpovídá skutečnosti, [protože] znalost psaní byla patrně všeobecně rozšířená. . . . Obvykle tedy byli přítomni lidé, kteří si mohli něco z toho, co slyšeli, zapsat — buď pro vlastní potřebu nebo aby informovali druhé.“

 K zapisování se mohly použít voskové psací tabulky, které zřejmě byly snadno dostupné. Příklad najdeme v 1. kapitole Lukášova evangelia. Zecharjáš, který přechodně ztratil schopnost mluvit, dostal otázku, jak se má jmenovat jeho syn. Ve verši 63 čteme: „A požádal [zjevně pomocí gest] o tabulku a napsal: ‚Jeho jméno je Jan.‘“ Biblické slovníky vysvětlují, že slovo „tabulka“ se mohlo vztahovat na dřevěnou psací destičku patrně pokrytou voskem. Někdo z přítomných asi měl takovou psací destičku u sebe, takže na ni Zecharjáš mohl ihned psát.

Ještě z jiné situace je zřejmé, že používání psacích destiček bylo všeobecně známé. V knize Skutky čteme, že Petr mluvil k zástupu lidí, kteří se shromáždili v chrámovém areálu, a že je vybídl: „Čiňte . . . pokání . . ., aby byly vaše hříchy vymazány.“ (Skutky 3:11, 19) Výraz přeložený jako ‚byly vymazány‘ pochází z řeckého slovesa, které znamená „setřít, zahladit“. Slovník The New International Dictionary of New Testament Theology vysvětluje: „Představou, kterou zde — a snad i někde jinde — toto sloveso vyjadřuje, je velmi pravděpodobně vyhlazování povrchu voskové psací tabulky, aby se dala použít znovu.“

Zprávy evangelií také ukazují, že mezi Ježíšovými následovníky a posluchači byli lidé, kteří zřejmě potřebovali psát při své každodenní práci. Patřili k nim například výběrčí daní Matouš a Zacheus (Matouš 9:9; Lukáš 19:2), úředník synagogy (Marek 5:22), důstojník (Matouš 8:5), Joana, která byla manželkou vysokého úředníka u Heroda Antipa (Lukáš 8:3), a také znalci Zákona, farizeové, saduceové a členové Sanhedrinu. (Matouš 21:23, 45; 22:23; 26:59) Psát bezpochyby uměli mnozí, ne-li všichni Ježíšovi apoštolové a učedníci.

Badatelé, učitelé a pisatelé

K tomu, aby Kristovi následovníci mohli být křesťanskými učiteli, potřebovali nejen vědět, co Ježíš říkal a dělal, ale také rozumět tomu, jak se na Krista vztahuje Zákon a jak se na něm splnila proroctví z Hebrejských písem. (Skutky 18:5) Zajímavá je Lukášova zpráva o tom, jak se Ježíš brzy po svém vzkříšení setkal s některými učedníky. Co udělal? „Započal od Mojžíše a všech Proroků a vykládal jim věci, které se na něj v celých Písmech vztahovaly.“ Krátce na to svým učedníkům řekl: „‚To jsou má slova, která jsem k vám mluvil, dokud jsem byl ještě s vámi, že se musí splnit všechno napsané o mně v Mojžíšově zákoně a v Prorocích a v Žalmech.‘ Potom jim zcela otevřel mysl, aby pochopili význam Písem.“ (Lukáš 24:27, 44, 45) Pochopení Písem, které jim Ježíš předal, si učedníci později „připomněli“. (Jan 12:16)

Z těchto zpráv lze usoudit, že apoštolové a učedníci se museli pilně věnovat zkoumání a studiu Písem, aby mohli zcela porozumět  významu toho, co viděli a slyšeli v souvislosti se svým Pánem, Ježíšem Kristem. (Lukáš 1:1–4; Skutky 17:11) Harry Y. Gamble, profesor religionistiky na Virginské univerzitě, k tomu napsal: „Sotva lze pochybovat, že od samého začátku se někteří křesťané věnovali, pravděpodobně ve skupinách, podrobnému studiu židovských spisů, přičemž z textů odvozovali důkazy pro křesťanské přesvědčení a připravovali tyto texty pro využití při křesťanské kazatelské činnosti.“

To vše svědčí o tom, že první Ježíšovi učedníci nebyli odkázáni pouze na ústní podání, ale že se intenzivně věnovali studiu, čtení a psaní. Byli badateli, učiteli a pisateli. Především to však byli duchovně smýšlející lidé a spoléhali se, že je povede svatý duch. Ježíš učedníky ujistil, že ‚duch pravdy‘ jim ‚připomene všechno, co jim pověděl‘. (Jan 14:17, 26) Boží svatý duch jim pomáhal, aby si připomněli a zapsali, co Ježíš dělal a říkal, a to dokonce i dlouhé promluvy jako například Kázání na hoře. (Matouš, kapitoly 5–7) Tento duch vedl pisatele evangelií také tehdy, když zaznamenávali, co Ježíš v některých chvílích pociťoval a co říkal v modlitbě. (Matouš 4:2; 9:36; Jan 17:1–26)

Pisatelé evangelií tedy sice bezpochyby čerpali z ústního podání i psaných pramenů, ale věci, které zaznamenali, pocházely ze zdroje, který je daleko spolehlivější a všemu nadřazený — od samotného Jehovy Boha. Můžeme proto mít naprostou důvěru, že „celé Písmo je inspirováno Bohem“ a že nás může učit a vést, abychom dělali to, co se Bohu líbí. (2. Timoteovi 3:16)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 14]

Mezi Ježíšovými následovníky byli lidé, kteří zřejmě potřebovali psát při své každodenní práci

[Praporek na straně 15]

Boží svatý duch pomáhal Ježíšovým prvním učedníkům, aby si připomněli a zapsali, co Ježíš dělal a říkal

 [Rámeček a obrázek na straně 15]

Byli apoštolové negramotní?

Když jeruzalémští vládci a starší muži „spatřili Petrovu a Janovu otevřenost a uvědomili si, že to jsou nevzdělaní [řecky a·gramʹma·toi] a obyčejní lidé, podivili se“. (Skutky 4:13) Znamená to, že apoštolové byli negramotní? K tomuto tvrzení je v The New Interpreter’s Bible uveden komentář: „Tyto výrazy pravděpodobně nemají být chápány doslova, jako by Petr [a podobně Jan] neobdržel vůbec žádné vzdělání a neuměl číst a psát. Je tím jen vyjádřen propastný třídní rozdíl mezi apoštoly a muži, kteří byli v postavení soudců.“

[Obrázek na straně 13]

„Požádal o tabulku a napsal: ‚Jeho jméno je Jan.‘“

[Obrázek na straně 13]

Vosková tabulka a psací pomůcky z 1. nebo 2. století n. l.

[Podpisek]

© British Museum/Art Resource, NY