Dopis z Nikaraguy

„U řeky Coco zahni doprava“

„BUDEŠ potřebovat terénní auto, naviják a pár kanystrů s benzinem. Připrav se na to, že místy budeš až po nápravu v bahně. A u řeky Coco zahni doprava.“

To mi řekl můj kamarád, který je misionář stejně jako já. Musím přiznat, že jeho slova mi moc odvahy nedodala. Přesto jsem se v úterý ráno vydal na cestu do Wamblánu, malého města v severní Nikaragui, abych se tam zúčastnil křesťanského sjezdu.

Vyrazil jsem za úsvitu. Jel jsem svým starým, ale spolehlivým terénním autem po rovné Pan-americké dálnici. Ve městě Jinotega jsem sjel na prašnou cestu, které místní lidé říkají feo neboli škaredá. Když jsem vyjížděl z města, všiml jsem si dvou obchodů s názvy Boží zázrak a Vzkříšení.

Cesta stoupala, klesala a kroutila se jako had. Chvílemi jsem musel jet krokem, abych překonal vyschlá říční koryta. Vysoko v horách, které se ztrácely v mracích, jsem projížděl kolem dlouhého jezera. V mlze jsem viděl stromy, na nichž rostly orchideje a španělský mech.

V jedné ostré zatáčce jsem se málem srazil s protijedoucím autobusem. Jel přímo uprostřed silnice, a když mě míjel, z výfuku se mu vyvalil černý dým a od kol mu létaly kameny. Tady v Nikaragui si můžete na čelním skle autobusu přečíst, jakou má jeho agresivní řidič přezdívku, například Dobyvatel, Škorpion, Hroznýš nebo Lovec.

V poledne jsem se dostal na planinu Pantasma. Projížděl jsem kolem dřevěného domu s čistě zameteným dvorem. Vypadalo to jako obrázek ze staré knihy — na lavičce seděl postarší muž, pod stromem spal pes a do povozu s dřevěnými koly byli zapřaženi dva voli. V jednom městečku jsem viděl, jak ze školy vybíhají děti v modrých školních uniformách. Zaplavily hlavní ulici jako mořská vlna, která se rozlije po pláži.

Když jsem se blížil k městečku Wiwilí, slunce nesnesitelně pálilo. Konečně jsem uviděl mohutnou řeku Coco, na kterou jsou místní obyvatelé pyšní. Vzpomněl jsem si na kamarádovu radu a odbočil jsem doprava na obávanou, 37 kilometrů dlouhou cestu do Wamblánu.

Auto se kodrcalo přes kameny a výmoly, a když jsem projížděl osmi nebo devíti potoky, voda stříkala na všechny strany. Snažil jsem se vyhnout vyjetým kolejím v suchém  bahně a přitom jsem vířil mračna prachu. Doslova jsem prach „polykal“, jak říkají zdejší lidé. Konečně jsem se dostal do cíle své cesty. Přede mnou v zalesněném stinném údolí ležel Wamblán.

Druhý den ráno mě probudilo neúnavné kokrhání kohoutů. Měl jsem dojem, že všichni tady vstávají o půl páté, a tak jsem vstal také a šel se projít po hlavní ulici. Horský vzduch byl plný vůně tortill pečených v kamenných pecích.

Na několik domů namaloval místní umělec pestrobarevné scény z ráje. Na nárožních obchodech neboli pulperías visely cedule s nabídkou různých nápojů z koly. Vylepené plakáty připomínaly lidem sliby předchozích tří vlád. A na betonových podstavcích stály suché záchody z lesklého plechu.

Když jsem někoho potkal, řekl jsem Adiós, což je typický pozdrav v Nikaragui. Lidé se usmívali a srdečně si se mnou povídali. Občas jsme museli zvýšit hlas kvůli hluku dopravy — klapotu kopyt koní a mul.

V pátek večer dorazily na dvoudenní sjezd rodiny křesťanů. Do Wamblánu se dostali pěšky, na koni nebo autem. Některé děti šly šest hodin v sandálech z umělé hmoty. U brodů přes řeky si všichni museli dávat pozor na pozemní miny. Odvážně se brodili stojatou vodou, přestože v ní byly pijavice. Někteří z těch, kdo přišli ze vzdálených vesnic, si s sebou přinesli trochu jídla — rýži omaštěnou sádlem. Proč považovali účast na sjezdu za tak důležitou?

Přišli proto, aby posílili svou naději na lepší budoucnost a vyslechli si biblické proslovy. Svou přítomností chtěli udělat radost Bohu.

Nastala sobota. Pod plechovou střechou sedělo na dřevěných lavicích a plastových židlích více než 300 lidí. Maminky kojily své děti a z nedaleké farmy se ozývalo chrochtání prasat a kokrhání kohoutů.

Teplota stoupala a horko bylo brzy nesnesitelné. Všichni přesto pozorně naslouchali biblickým radám a pokynům. Ve své Bibli sledovali texty, které četli řečníci, zpívali písně založené na biblických námětech a s úctou naslouchali modlitbám.

Po programu jsem se připojil k několika křesťanům, kteří si s dětmi hráli na honěnou. Pak jsme společně procházeli poznámky, které si děti během sjezdu napsaly. Nakonec jsem jim ve svém počítači ukázal fotografie hvězd a galaxií. Dětem i rodičům se to moc líbilo.

Sjezd rychle uběhl a všichni se museli vydat na cestu domů. Odjížděl jsem druhý den ráno a odvážel si příjemné vzpomínky na nové přátele. Jsou spokojení, i když nežijí v ideálních podmínkách, a trpělivě čekají na Boha. Jsem rozhodnutý jejich příklad napodobit.

[Obrázky na straně 17]

Rodiny cestovaly mnoho kilometrů, aby se sjezdu ve Wamblánu mohly zúčastnit