Jak mi víra pomáhala vyrovnávat se s tragédiemi

Vypráví Soledad Castillová

Několikrát v životě jsem se dostala do situace, kdy mě mohla zničit osamělost — ale nestalo se to. Když mi bylo 34 let, zemřel můj milovaný manžel. Za šest let mi zemřel otec. A za osm měsíců po otcově smrti jsem se dozvěděla, že můj jediný syn má nevyléčitelnou chorobu.

JMENUJI se Soledad, což znamená „osamělost“. I když to může působit zvláštně, nikdy jsem se úplně osamělá necítila. Kdykoli mě postihly tragické události, byla jsem přesvědčena, že Jehova Bůh je se mnou, ‚svírá mou ruku a pomáhá mi, takže jsem se nebála‘. (Izajáš 41:13) Dovolte mi, abych vysvětlila, jak jsem své osobní tragédie přežila a jak mě přiblížily k Jehovovi.

Šťastný život bez větších problémů

Narodila jsem se 3. května 1961 v Barceloně ve Španělsku a byla jediným dítětem svých rodičů — Josého a Soledad. Když mi bylo devět let, maminka poznala pravdu z Božího Slova. Hledala odpovědi na své náboženské otázky, ale její církev ji v tomto ohledu neuspokojila. Jednoho dne ji doma navštívili dva svědkové Jehovovi a na všechny její otázky odpověděli z Písma. Nabídku biblického studia nadšeně přijala.

Krátce nato se moje maminka stala pokřtěným svědkem Jehovovým a za několik let její příklad následoval i můj tatínek. Eliana, která vedla studium s maminkou, si brzy všimla, že mám o Boží Slovo velký zájem. I když jsem byla teprve děvčátko, Eliana navrhla, abych měla vlastní studium. Díky její pomoci a maminčinu povzbuzování jsem byla pokřtěna ve 13 letech.

V letech dospívání jsem se často obracela k Jehovovi v modlitbě — zejména tehdy, když jsem stála před nějakým rozhodnutím. Upřímně řečeno, v dospívání jsem měla poměrně málo problémů. Ve sboru jsem si našla mnoho přátel a ke svým rodičům jsem měla blízký vztah. V roce 1982 jsem se provdala za Felipa, svědka Jehovova, který měl stejné duchovní cíle jako já.

Vychováváme naše dítě, aby milovalo Jehovu

Za pět let se nám narodil krásný chlapec, kterého jsme pojmenovali Saúl. Oba s Felipem jsme měli velkou radost, že máme dítě. Doufali jsme, že Saúl bude zdravý, vyrovnaný a bude mít lásku k Bohu. Felipe i já jsme se Saúlem strávili hodně času — povídali jsme si  s ním o Jehovovi, společně jedli, chodili do parku a hráli hry. Saúl rád chodil s Felipem mluvit s lidmi o biblických pravdách. Felipe zapojoval Saúla do služby už v raném věku, učil ho zvonit u dveří a nabízet lidem traktáty.

Saúl dobře reagoval na naši lásku i výchovu. V šesti letech už s námi pravidelně kázal. Rád naslouchal čtení biblických příběhů a těšil se na naše rodinné biblické studium. Brzy potom, co nastoupil do školy, začal dělat drobná rozhodnutí založená na svém biblickém poznání.

Když bylo Saúlovi sedm let, život naší rodiny se dramaticky změnil. Felipe se nakazil plicní virovou infekcí. Bojoval s touto chorobou jedenáct měsíců, nemohl pracovat a často byl upoután na lůžko. A ve svých 36 letech můj manžel zemřel.

Dosud pláču, kdykoli si vzpomenu na ten těžký rok. Viděla jsem, jak můj manžel postupně prohrává bitvu s nemocí a nemohla jsem nic dělat. Navzdory tomu všemu jsem se snažila Felipa povzbuzovat, i když hluboko v mém nitru se mé vlastní naděje a plány rozpadaly na kousky. Nemohli jsme se vždy účastnit křesťanských shromáždění, a tak jsem mu četla biblické články a ty nás posilovaly. Když zemřel, zaplavil mě pocit obrovské prázdnoty.

Ale Jehova mě podporoval. Stále jsem ho prosila, aby mi dával svého ducha. Děkovala jsem mu za ta šťastná léta, která jsme společně s Felipem strávili, a za naději, že ho znovu uvidím při vzkříšení. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl být vděčná za to, co jsme společně s mým manželem prožili, a dal mi moudrost, abych z našeho dítěte vychovala pravého křesťana. I přes velkou bolest jsem cítila útěchu.

Moji rodiče i ostatní členové sboru mi poskytovali značnou podporu. Sama jsem však musela vést biblické studium se Saúlem a učit ho, jak má sloužit Jehovovi. Bývalý zaměstnavatel mi nabídl dobrou kancelářskou práci, ale dala jsem přednost uklízení, abych mohla věnovat víc času Saúlovi a být s ním, když přijde ze školy.

Díky jednomu biblickému textu jsem si uvědomovala, jak je důležité, aby Saúl dostal duchovní školení: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ (Přísloví 22:6) Tento text mi dodával naději, že Jehova mým snahám požehná, pokud dělám, co mohu, abych Saúlovi předala duchovní hodnoty. Je pravda, že z ekonomického hlediska jsem musela přinést určité oběti, ale potřebovala jsem věnovat čas svému synovi, a to pro mě mělo mnohem větší význam než jakékoli hmotné výhody.

Když bylo Saúlovi 14 let, zemřel mi otec. Saúl byl jeho smrtí mimořádně zdrcen, protože mu připomněla všechnu tu bolest, kterou cítil, když mu zemřel tatínek. Můj otec  byl také znamenitým příkladem v lásce k Jehovovi. Po této ztrátě dospěl Saúl k závěru, že je teď jediným „mužem“ v rodině a že se tedy bude muset starat o svou matku a babičku.

Boj s leukémií

Za osm měsíců po smrti mého otce mě náš rodinný lékař poslal se Saúlem do místní nemocnice. Saúl totiž trpěl mimořádnou únavou. Lékaři provedli řadu testů a pak mi oznámili, že můj syn má leukémii. *

V následujících dvou a půl letech Saúl zápasil s rakovinou a také se vyrovnával s chemoterapií, kterou lékaři v boji proti rakovině používali, takže byl vždy na čas v nemocnici a na čas doma. První šestiměsíční program léčby vedl k tomu, že rakovina asi na 18 měsíců ustoupila. Pak se ale znovu vrátila a Saúl prodělal další, kratší chemoterapii, která ho vážně oslabila. Nemoc tentokrát ustoupila pouze na krátkou dobu a třetí etapu chemoterapie už Saúl nebyl schopen zvládnout. Saúl zasvětil svůj život Bohu a vyjádřil svou touhu být pokřtěn jako jeden ze svědků Jehovových. Krátce potom, co mu bylo 17 let, však zemřel.

Lékaři často doporučují transfuze krve na vyvážení negativních účinků chemoterapie. Transfuzemi se tato choroba samozřejmě vyléčit nedá. Když lékaři poprvé zjistili, že jde o leukémii, oba se Saúlem jsme museli dát jasně najevo, že transfuze jsou pro nás nepřijatelné, protože se chceme řídit Jehovovým zákonem, abychom se „zdržovali . . . krve“. (Skutky 15:19, 20) Při několika příležitostech musel Saúl v mé nepřítomnosti lékaře přesvědčovat, že v této záležitosti dospěl k vlastnímu rozhodnutí. (Viz rámeček na straně 31.)

Lékaři nakonec dospěli k závěru, že Saúl je zralý nezletilý, který naprosto přesně chápe, co tato choroba může způsobit. Souhlasili s tím, že budou respektovat náš postoj, a nabídli nám bezkrevní léčbu. Přesto jsme byli vystaveni stálému tlaku, abychom své rozhodnutí změnili. Byla jsem na Saúla velmi hrdá, když jsem slyšela, jak lékařům vysvětluje své stanovisko. Zcela zjevně si vytvořil k Jehovovi blízký vztah.

V létě, kdy jsme se dozvěděli o Saúlově chorobě, vyšla na našem oblastním sjezdu v Barceloně kniha Přibližte se k Jehovovi. Tato velmi cenná publikace pro nás byla v době, kdy jsme měli před sebou nejistou a chmurnou budoucnost, jako kotva. V těch dlouhých hodinách, které jsme strávili v nemocnici, jsme si z ní společně četli. Myšlenky z této knihy jsme si často připomínali v mnoha těžkých chvílích, které jsme prožívali později. Text z Izajáše 41:13, o němž je zmínka v předmluvě k této knize, pro nás získal tehdy zvláštní význam. Je v něm uvedeno: „Tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“

Saúlova víra působí na srdce druhých lidí

Saúlova vyzrálost a optimismus hluboce zapůsobily na lékaře a zdravotní sestry v nemocnici Vall d’Hebrón. Získal si oblibu celého týmu, který se o něj staral. Hlavní hematolog, který se zaměřuje na případy rakoviny, od té doby léčil také jiné děti svědků Jehovových trpící leukémií a vždy s nimi jednal s velkou úctou a důstojností. Vzpomíná na Saúlovo pevné rozhodnutí být věrný svému přesvědčení, na jeho odvahu i tváří v tvář smrti a radostný náhled na život. Zdravotní sestry Saúlovi řekly, že byl nejlepším pacientem,  jakého kdy na oddělení měli. Vyprávěly, že si nikdy nestěžoval a nikdy neztratil smysl pro humor — ani když se blížila jeho smrt.

Od jedné psycholožky jsem se dozvěděla, že mnoho dětí, které se v tomto věku potýkají s takovým smrtelným onemocněním, má kvůli svým obtížím a pocitu marnosti sklon bouřit se proti lékařům a rodičům. Všimla si, že Saúl takový sklon neměl. Bylo pro ni úžasné, když viděla, že je tak klidný a smýšlí pozitivně. To poskytlo Saúlovi i mně příležitost vydat jí svědectví o naší víře.

Také si vzpomínám, jak Saúl nepřímo pomohl jednomu bratrovi v našem sboru. Ten bratr trpěl asi šest let depresí a léčba jeho stav nezlepšila. Při několika příležitostech strávil noc tím, že pečoval o Saúla v nemocnici. Vyprávěl mi, že postoj, jaký zaujímal Saúl navzdory leukémii, na něj hluboce zapůsobil. Všiml si, že Saúl, přestože byl vyčerpaný, se snažil povzbuzovat každého, kdo ho navštívil. Tento bratr řekl: „Saúlův příklad mi dodal odvahu bojovat s depresí.“

Od té doby, kdy Saúl zemřel, nyní uplynuly tři roky. Bolest samozřejmě dosud cítím. Nejsem silná, ale Bůh mi dal „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Korinťanům 4:7) Naučila jsem se, že i nejtěžší a nejbolestnější zážitky mohou mít nějakou kladnou stránku. Vyrovnávala jsem se s úmrtím svého manžela, otce a syna, a to mi pomohlo k větší nesobeckosti a většímu pochopení pro lidi, kteří trpí. A především mě to přiblížilo k Jehovovi. Mohu se dívat do budoucnosti beze strachu, protože můj nebeský Otec mi stále pomáhá. Dosud mě pevně drží za ruku.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 31]

ZAJÍMALO BY VÁS?

Možná jste už slyšeli, že svědkové Jehovovi nepřijímají transfuze. Zajímalo by vás proč?

Tento postoj, který je založen na Bibli, bývá někdy nesprávně chápán. Někteří lidé se domnívají, že svědkové Jehovovi odmítají veškerou lékařskou péči nebo že si prostě neváží života. Nic nemůže být dále od pravdy. Svědkové Jehovovi vyhledávají pro sebe i pro svou rodinu tu nejlepší dostupnou zdravotní péči. Přejí si nicméně takovou léčbu, při které se nepoužívá krev. Proč?

Jejich postoj je založen na jednom ze základních zákonů, které Bůh dal lidstvu. Hned po potopě v Noemově době Bůh lidem dovolil jíst zvířecí maso. Uložil jim však toto omezení: Nesměli jíst krev. (1. Mojžíšova 9:3, 4) Protože z Noema pocházejí všechny lidské rasy, platí tento zákon pro celé lidstvo. Nikdy nebyl zrušen. Platnost tohoto zákona Bůh potvrdil o více než 800 let později izraelskému národu a vysvětlil, že krev je svatá, protože představuje duši neboli život. (3. Mojžíšova 17:14) O dalších patnáct století později dali křesťanští apoštolové všem křesťanům pokyn, aby „se zdržovali . . . krve“. (Skutky 15:29)

Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že není možné zdržovat se krve a zároveň ji přijímat do těla v podobě transfuze. Trvají proto na alternativních způsobech léčby, při kterých se krev nepoužívá. Díky tomuto postoji se jim často dostane dokonce kvalitnější péče. Bezpochyby právě proto požadují bezkrevní léčbu i mnozí lidé, kteří svědky Jehovovými nejsou.

[Obrázek na straně 29]

S manželem Felipem a naším synem Saúlem

[Obrázek na straně 29]

Moji rodiče José a Soledad

[Obrázek na straně 30]

Saúl měsíc před tím, než zemřel