Dopis z Ghany

Den, kdy rozvázal černý pás

BYL jiný, než jsem si ho představoval. Na sobě měl splývavý oděv ze zářivě bílé bavlny, který byl kolem jeho štíhlého pasu stažený černým pásem. Zaujímal bojovou pozici — ruce měl nehybné, připravené k akci, nohy široce rozkročené. V jeho obličeji byl nelítostný výraz a čelo měl svraštěné soustředěním. Oči měl přimhouřené, pohled tvrdý až hrozivý, bez jediného náznaku jemnosti, což by prozrazovalo nějakou slabost.

S hlasitým výkřikem najednou provedl bleskový úder. Rukou prořízl vzduch, ozvala se rána a prkno přelomené na půl spadlo na zem. Muž se pak ve vysokém výskoku prudce otočil a rukama a nohama udělal plynulý pohyb, aby pomyslnému protivníkovi uštědřil přesnou ránu. Mohl by tohle být muž, který požádal o biblické studium?

Přišel jsem k němu, podal mu ruku a řekl: „Vy jste určitě Kojo, že? Jste to vy, kdo by rád studoval Bibli?“ Doširoka se usmál a jeho výraz byl vřelý a přátelský. Pohled už neměl nelítostný ani hrozivý, ale plný očekávání. „Ano, moc rád,“ odpověděl. „Kdy začneme?“

Za několik dní jsme už seděli na malé verandě u jeho domu a oba měli před sebou Bibli a studijní knížku. Byl tam příjemný chládek, větší klid a mohli jsme být sami. Ve skutečnosti jsme ale byli tři: Kojo, já a jeho malá opička. Měří jen 35 centimetrů, na hlavě má červenou chocholku a na bradě bílý vous, takže vypadá legračně a šibalsky. Je roztomilá, hravá a strašně zvědavá. Dělala si, co chtěla — procházela se po našich knihách, brala nám tužky a strkala nám ručičky do kapes u košile, jestli tam nenajde něco dobrého. Podobně jako rodič, který je zvyklý na zvuky a neposednost malých dětí, Kojo se nenechal rozptylovat a soustředil se na studium. Měl spoustu otázek, z čehož bylo vidět, že hodně přemýšlí a touží něco se dozvědět. Karate ho zřejmě naučilo ostražitosti a opatrnosti, a tak nepřijal nic, aniž se přesvědčil, že je to založeno na Písmu.

Kojo dělal ve studiu pěkné pokroky. Časem jsem si ale všiml, že svádí ještě jiný boj. Ten se odehrával hluboko v jeho nitru a byl čím dál tím těžší. „To jediné, co v tomto světě miluji, je bojové umění,“ řekl mi. V jeho srdci jsem viděl touhu po boji a oddanost  umění, ve kterém se vypracoval a zdokonalil. Nejenže karate miloval, ale byl v něm výjimečně dobrý. Ve svých 26 letech už dosáhl nejvyššího stupně zdatnosti — získal totiž černý pás, což se podaří jen málokomu.

Nevěděl jsem, pro co se Kojo nakonec rozhodne. Měl jsem dojem, že si uvědomuje, že být karatistou, tedy zasazovat údery druhým, nejde dohromady se soucitem, jemností a zájmem o druhé, což jsou charakteristické rysy křesťanské lásky. Přesto vím, že biblická pravda obměkčila srdce i drsnějších lidí. Říkal jsem si, že pokud je jeho srdce upřímné, také se působením Božího Slova časem obměkčí, a že proto musím být trpělivý.

Jednoho parného odpoledne jsme se v závěru studia dostali k biblickému textu, který ho zasáhl, podobně jako silný úder protivníka. Kojo četl: „Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného, a každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“ (Žalm 11:5) „Každého, kdo miluje násilí,“ pomalu si opakoval pro sebe. Pohled jeho tmavohnědých očí už nebyl tvrdý ani neústupný. Podíval se na mě a usmál se. „Už jsem se rozhodl.“

S Kojem se teď věnujeme tomu, co máme nejraději — jsme dobrovolníci, kteří s každým, kdo o to má zájem, bezplatně studují Bibli. Dnes ráno máme domluvenou návštěvu u mladého muže, který se jmenuje Luke.

K jeho domu jdeme úzkou a rušnou cestou přes tržiště. Jsou tu stovky stánků a prodavačů s nejrůznějším zbožím — hromady červených a zelených papriček, koše rajčat, kupy okry, ale také rádia, deštníky, mýdla, paruky, kuchyňské nádobí a spousta použitého oblečení a bot. Dívky nabízejí kolemjdoucím kořeněná jídla, která mají ve velkých hliníkových mísách, jež elegantně nesou na hlavě. Dovedně se proplétají davem a hladové zákazníky lákají například na výbornou polévku nebo na pokrmy z uzených ryb, krabů a hadů. Pod nohama se nám pletou psi, kozy a kdákající slepice. Vyhrávají rádia, troubí klaksony a lidé na sebe pokřikují.

Po prašné cestě, která vede z rušného města, pokračujeme dál a přicházíme ke zchátralému domu. Luke, drobný mladý muž, kterému je něco přes 20 let, stojí ve dveřích a zve nás dál, abychom se schovali před sluncem. Dům je plný tašek a krabic, ve kterých jsou suché bylinky a kořeny, listí svázané provázky a také velké kusy kůry. Všechno to patří jeho staré tetě, která je bylinkářka. Podle receptů svých předků byliny drtí a vyrábí z nich odvary, které pomáhají vyléčit jakoukoli nemoc. Než jsme přišli, Luke trochu uklidil a udělal místo pro tři dřevěné stoličky. Studium může začít.

Učitelem je Kojo. Poslouchám, jak si tito dva mladí muži povídají o tom, co říká Bible k otázce, proč je na světě tolik utrpení. Když se Kojo naklání, aby Lukovi pomohl najít biblický text, sleduji, jak jeho silné ruce jemně otáčejí tenké stránky Písma. Uvědomím si, že to není tak dlouho, co tyto ruce zasazovaly rány. I hluboce zakořeněné negativní rysy osobnosti, jež jsou v dnešním bezzásadovém světě tak běžné, dokáže moc Božího Slova přeměnit v pozitivní vlastnosti, jako je soucit a láska. Nedokážu si představit větší vítězství.

Cestou domů ještě oslovíme jednoho muže, který sedí ve stínu mangovníku. Když Kojo otevře Bibli a čte z ní, muž naslouchá. V tom ale pochopí, že jsme svědkové Jehovovi, vyskočí a zařve: „Já vás nesnáším!“ Kojovi na okamžik ztuhnou rysy. Pak vidím, jak se uvolní a zdvořile se rozloučí. Odcházíme.

Ujdeme kus cesty, Kojo se ke mně nakloní a pošeptá mi: „Když to řekl, všechno se ve mně začalo vařit. Víš, co jsem mu mohl udělat?“ „Vím,“ řeknu s úsměvem. Pousměje se také a jdeme dál.