Napodobujte jejich víru

Poučil se ze svých chyb

JONÁŠ si velmi přál utišit ty příšerné zvuky. Nebyl to jen prudký vítr, který svištěl skrz lanoví, nebo obrovské vlny, které narážely do stěn lodi, takže celá skřípala a vrzala. Pro Jonáše bylo mnohem horší slyšet hlasy pokřikujícího kapitána a ostatních námořníků, když se snažili udržet loď na hladině. Jonáš si byl jistý, že tyto muže čeká smrt, a to kvůli němu!

Jak se Jonáš dostal do tak hrozné situace? Vůči Bohu Jehovovi se dopustil závažné chyby. Jaké? Mohl ji ještě nějak napravit? Z odpovědí na tyto otázky se můžeme hodně naučit. Jonášův příběh nám například ukazuje, že i lidem, kteří slouží pravému Bohu, se může stát, že udělají vážnou chybu. Je z něj ale vidět také to, jak ji lze napravit.

Prorok z Galileje

Když se řekne Jonáš, lidem se většinou vybaví negativní rysy jeho osobnosti, například neposlušnost, nebo dokonce tvrdohlavost. Takový pohled je však příliš zjednodušený. Jehova Bůh vybral Jonáše, aby mu sloužil jako prorok. Určitě by mu nesvěřil tak závažnou odpovědnost, kdyby byl Jonáš nevěrný nebo nespravedlivý.

Ve 2. Královské 14:25 se dozvídáme něco málo o Jonášově původu. Pocházel z Gat-cheferu, což bylo město vzdálené pouze čtyři kilometry od Nazaretu, kde asi o 800 let později vyrůstal Ježíš Kristus. * Jonáš prorokoval za vlády Jeroboama II., krále desetikmenného izraelského království. Doba, kdy sloužil prorok Elijáš, byla už dávno pryč a jeho nástupce Eliša zemřel během vlády Jeroboamova otce. Přestože Jehova tyto muže použil k tomu, aby odstranili uctívání Baala, Izrael se znovu vzpurně odklonil od čistého uctívání. V době Jonášovy služby byla země pod vlivem krále, který „dále činil to, co bylo špatné v Jehovových očích“. (2. Královská 14:24) Pro Jonáše tedy jeho pověření určitě nebylo snadné ani příjemné. Přesto ho vykonával věrně.

Jednoho dne se však Jonášův život dramaticky změnil. Dostal od Jehovy úkol, o kterém si myslel, že je nad jeho síly. O co ho Jehova žádal?

‚Vstaň, jdi do Ninive‘

Jehova Jonášovi řekl: „Vstaň, jdi do velkého města Ninive a prohlašuj proti němu, že jejich špatnost vystoupila přede mne.“ (Jonáš 1:2) Není těžké pochopit, že se tohoto úkolu Jonáš zalekl. Ninive leželo asi 800  kilometrů na východ a cesta by mu trvala přibližně měsíc. Těžkosti spojené s tak dlouhou a namáhavou cestou však pro něj zřejmě nebyly tím nejhorším. V Ninive měl totiž ohlásit Jehovův rozsudek proti Asyřanům, což byl národ nechvalně známý násilím, a dokonce velkou krutostí. Vzhledem k tomu, že Jonášovo poselství mělo malou odezvu mezi Božím lidem, v co mohl doufat mezi těmito pohany? Jak tento osamělý služebník Jehovy pochodí v obrovském Ninive, které se později stalo známým jako ‚město krveprolévání‘? (Nahum 3:1, 7)

Nevíme, co všechno se Jonášovi honilo hlavou. Víme ale, že se dal na útěk. Jehova ho poslal na východ a Jonáš se vydal na západ — tak daleko na západ, jak to jen šlo. Dostal se do přístavu Joppe a tam nastoupil na loď, která plula do Taršiše. Někteří učenci říkají, že Taršiš byl ve Španělsku. V tom případě Jonáš směřoval do místa, které bylo od Ninive vzdáleno asi 3 500 kilometrů. Taková cesta až na druhý konec Velkého moře, jak se tehdy říkalo Středozemnímu moři, mohla trvat celý rok. Z toho je vidět, jak pevně byl Jonáš rozhodnutý utéct před úkolem, který mu Jehova dal.

Znamená to, že Jonáš byl zbabělý? Takový závěr by byl ukvapený. Jak uvidíme, Jonáš dokázal projevit neobvyklou osobní statečnost. Byl však nedokonalý a bojoval s mnoha slabostmi, stejně jako my všichni. (Žalm 51:5) Kdo z nás se nikdy ničeho nezalekl?

Někdy můžeme mít pocit, že po nás Bůh žádá něco, co je příliš těžké, nebo dokonce nemožné. Od křesťanů se vyžaduje, aby kázali dobrou zprávu o Božím Království, což v nás může vyvolávat úzkost. (Matouš 24:14) Je snadné zapomenout na hlubokou pravdu, kterou vyslovil Ježíš: „U Boha je všechno možné.“ (Marek 10:27) Pokud tuto skutečnost někdy ztrácíme ze zřetele, Jonášovu situaci dokážeme pochopit. K čemu však vedlo to, že Jonáš utekl?

Jehova svého neposlušného proroka ukázňuje

Představme si Jonáše na palubě, možná fénické nákladní lodi. Sledoval, jak kapitán a posádka dokončovali poslední přípravy,  aby loď odrazila od břehu a vydala se na moře. Pobřeží se pomalu vzdalovalo a mizelo z dohledu a Jonáš zřejmě doufal, že od úkolu, kterého se tak bál, se mu podařilo utéct. Najednou se ale změnilo počasí.

Nastala vichřice a moře se rozběsnilo. Vlny byly tak obrovské, že by převýšily i dnešní lodě. Nevíme, jak dlouho bylo toto malé a křehké dřevěné plavidlo ztraceno v bouři mohutných vln, které jím zmítaly nahoru dolů. Věděl tehdy Jonáš to, co později napsal — že „sám Jehova vrhl na moře velký vítr“? Těžko říct. Viděl však, jak námořníci začali volat k různým bohům, a byl si jistý, že odtud žádná pomoc nepřijde. Napsal: „Pokud jde o loď, té hrozilo ztroskotání.“ (Jonáš 1:4; 3. Mojžíšova 19:4) Jak se ale Jonáš mohl modlit k Bohu, před kterým utíkal?

Cítil se bezmocný, a tak šel do podpalubí a nalezl místo, kde si mohl lehnout. Tvrdě usnul. * Přišel za ním kapitán, vzbudil ho a naléhal, aby se Jonáš modlil ke svému bohu, tak jako všichni ostatní. Námořníci byli přesvědčeni, že na té bouři je něco nadpřirozeného, a tak metali los, aby se dozvěděli, kvůli komu se to děje. Jak los vylučoval jednoho muže za druhým, Jonáš propadal úzkosti. Zanedlouho vyšla pravda najevo. Jehova ukázal na toho, kvůli komu se moře rozbouřilo — na Jonáše! (Jonáš 1:5–7)

Jonáš šel s pravdou ven. Řekl, že je služebníkem všemohoucího Boha Jehovy, před kterým utíká, protože vůči němu zhřešil, a tak všechny přivedl do tohoto nebezpečí. Námořníci byli zděšeni a Jonáš viděl tu hrůzu v jejich očích. Zeptali se ho, co mu mají udělat, aby zachránili loď a sami sebe. Co jim odpověděl? Jonáše možná děsila představa, že by měl utonout ve studeném, rozbouřeném moři. Jak by ale mohl všechny ty muže poslat do záhuby, když věděl, že je může zachránit? Řekl: „Zdvihněte mě a vrhněte mě do moře, a moře se vám utiší; protože jsem si vědom, že ta velká vichřice na vás přišla kvůli mně.“ (Jonáš 1:12)

To přece nejsou slova zbabělého muže! Když Jehova viděl, jakou statečnost a obětavost Jonáš v této krajní situaci prokázal, muselo mu to udělat velkou radost. V té chvíli se ukázalo, že Jonáš má silnou víru. Můžeme ji napodobovat tím, že zájmy druhých dáváme před své vlastní. (Jan 13:34, 35) Když vidíme, že někdo potřebuje pomoci, a to v tělesném, citovém nebo duchovním ohledu, projevíme obětavost? Jestliže to uděláme, Jehovu to velmi potěší.

Jonášova slova možná zapůsobila i na námořníky, protože mu zpočátku odmítli vyhovět. Namísto toho dělali všechno, co mohli, aby bouři přestáli a dostali se ke břehu. Nebylo to ale nic platné. Vichřice stále sílila. Nakonec viděli, že nemají na vybranou. Volali k Jonášovu Bohu Jehovovi, aby jim projevil milosrdenství, a Jonáše hodili do moře. (Jonáš 1:13–15)

Milosrdenství a záchrana

Jonáš se ocitl uprostřed ohromných vln. Ve zpěněném moři a vodní tříšti se ze všech sil snažil zůstat nad hladinou a viděl přitom, jak se loď rychle vzdaluje. Mohutné vlny se přes něj valily a on se začal topit. Klesal níž a níž a měl pocit, že ztratil poslední naději.

To, co Jonáš prožíval, později barvitě popsal. V mysli se mu míhaly prchavé obrazy.  Bylo mu líto, že už nikdy neuvidí nádherný Jehovův chrám v Jeruzalémě. Měl dojem, že klesá do hlubin moře až k úpatí hor, kde se zaplétá do chaluh. Zdálo se, že ho smrt nemine. (Jonáš 2:2–6)

Najednou se objevil obrovský tmavý stín, něco živého! Rychle se to k němu přiblížilo, otevřela se velikánská tlama a Jonáše spolkla!

Vypadalo to, že je s ním konec. Jonáš ale vnímal, že se děje něco úžasného — zůstal naživu, nebyl rozkousán, ani stráven, dokonce se ani neudusil. I když místo, kde byl, se mu mohlo stát hrobem, stále žil. Zmocnila se ho posvátná bázeň. Bezpochyby to byl jeho Bůh Jehova, kdo „ustanovil, aby Jonáše spolkla velká ryba“. * (Jonáš 1:17)

Ubíhaly minuty a celé hodiny. V nejhlubší temnotě, v jaké kdy byl, měl Jonáš čas urovnat si myšlenky a modlit se k Jehovovi Bohu. Jeho modlitba je zaznamenána ve druhé kapitole knihy Jonáš. Je z ní vidět, že Jonáš velmi dobře znal Písma, protože použil řadu myšlenek ze Žalmů. Je v ní také poukázáno na jednu krásnou vlastnost — na vděčnost. Jonáš svou modlitbu uzavřel slovy: „Pokud jde o mne, já ti budu obětovat s hlasem díkůvzdání. Co jsem slavnostně slíbil, splním. Záchrana patří Jehovovi.“ (Jonáš 2:9)

Jonáš poznal, že Jehova může zachránit kohokoli, kdekoli a kdykoli. Svého sklíčeného služebníka našel dokonce „v nitru ryby“ a zachránil ho. (Jonáš 1:17) Pouze Jehova mohl udržet člověka naživu tři dny a tři noci v břiše velké ryby. Je dobré si připomínat, že Jehova je ‚Bohem, v jehož ruce je náš dech‘. (Daniel 5:23) Od něj máme životní sílu a díky němu existujeme. Jsme vděční? Nezaslouží si snad Jehova naši poslušnost?

A co Jonáš? Dal svoji vděčnost najevo Jehovovi tím, že se naučil poslušnosti? Ano, dal. Po třech dnech a třech nocích ryba „vyzvrátila Jonáše na souš“. (Jonáš 2:10) Představte si to — po tom všem Jonáš nemusel ani plavat ke břehu! Samozřejmě, že musel najít cestu z místa, kde se ocitl. Jeho vděčnost však byla po nějaké době podrobena zkoušce. U Jonáše 3:1, 2 čteme: „Potom přišlo Jehovovo slovo k Jonášovi podruhé a říkalo: ‚Vstaň, jdi do velkého města Ninive a ohlaš mu prohlášení, které k tobě mluvím.‘“ Co Jonáš udělal?

Prorok neváhal. Čteme: „Na to Jonáš vstal a v souladu s Jehovovým slovem šel do Ninive.“ (Jonáš 3:3) Ano, poslechl. Je jasné, že se poučil ze svých chyb. I v tomto bychom měli jeho víru napodobovat. Všichni hřešíme, všichni děláme chyby. (Římanům 3:23) Podlehneme jim, nebo se z nich poučíme a budeme Bohu dál poslušně sloužit?

Odměnil Jehova Jonáše za jeho poslušnost? Bezesporu ano. Zdá se, že Jonáš se nakonec dozvěděl, že námořníci přežili. Ihned po jeho obětavém činu se bouře uklidnila a námořníci se „začali Jehovy velice bát“ a obětovali jemu namísto svým falešným bohům. (Jonáš 1:15, 16)

Daleko později přišla ještě větší odměna. Dobu, kdy byl Jonáš ve velké rybě, Ježíš prorocky přirovnal k době, kdy on sám bude v hrobě neboli v šeolu. (Matouš 12:38–40) Až bude Jonáš vzkříšen k životu na zemi a dozví se o tomto požehnání, určitě ho to velmi potěší. (Jan 5:28, 29) Jehova si přeje, abyste se z požehnání těšili i vy. Jste ochotni se podobně jako Jonáš poučit ze svých chyb a projevovat poslušnost a obětavost?

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 29]

Kniha Jonáš čelí kritice

▪ Opravdu došlo k událostem, které jsou zapsány v biblické knize Jonáš? Už od starověku je její věrohodnost zpochybňována. V dnešní době ovlivněné vyšší kritikou je tato kniha často odmítána a považována za pověst, mýtus nebo fikci. Jeden spisovatel z 19. století napsal, že zprávu o Jonášovi a velké rybě jistý duchovní vykládal jako podivnou alegorii. Údajně to bylo tak, že Jonáš bydlel v Joppe, v hotelu U velryby. Když neměl dost peněz na zaplacení, majitel hotelu ho vyhodil. Tímto způsobem byl tedy Jonáš velrybou „spolknut“ a později „vyzvrácen“. Skutečně, kritikové Bible jsou podle všeho rozhodnuti „pohltit“ Jonáše, stejně jako ho pohltila velká ryba.

Proč tato biblická kniha vyvolává tolik skepse? Je to proto, že se v ní píše o zázracích. Zdá se, že mnozí kritikové jsou vůči zázrakům předpojatí a nepřipouštějí diskusi. Tvrdí, že takové věci jsou nemožné. Je však tento přístup rozumný? Zeptejte se sami sebe: Věřím tomu, co je napsáno v první větě Bible? Říká se tam: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ (1. Mojžíšova 1:1) Miliony přemýšlivých lidí po celém světě tuto prostou pravdu uznávají. Samotné toto tvrzení však svým způsobem zahrnuje mnohem větší zázraky než všechny ostatní, které byly do Bible zapsány.

Uvažujte ještě takto: Co z událostí, o nichž se píše v knize Jonáš, by nebyl schopen způsobit ten, kdo vytvořil hvězdné nebe a všechny složité divy stvoření? Rozpoutat bouři? Přimět obrovskou rybu, aby spolkla člověka a pak ho vyzvrátila? Pro toho, kdo má neomezenou moc, by to určitě nebylo nic obtížného. (Izajáš 40:26)

Neuvěřitelné věci se někdy dějí i bez zásahu vyšší moci. Například v roce 1758 prý došlo k tomu, že jistý námořník spadl z lodě do Středozemního moře a spolkl ho žralok. Někdo však na žraloka vystřelil z děla, zasáhl ho a žralok námořníka vyvrhnul. Ten byl vytažen do bezpečí živý a téměř bez zranění. Pokud se to opravdu stalo, můžeme tento příběh považovat za zajímavý, nebo dokonce úžasný, ale ne za zázrak. Nemohl snad Bůh použít svou moc a udělat mnohem víc?

Skeptici trvají také na tom, že žádný člověk nemůže zůstat naživu v rybě tři dny a neudusit se. Lidé však dokázali přijít na to, jak pomocí stlačeného vzduchu v tlakových lahvích mohou delší dobu dýchat pod vodou. Nemohl snad Bůh použít svou nekonečně větší moc a moudrost k tomu, aby Jonáš mohl tři dny dýchat a zůstat naživu? Je to tak, jak jednou řekl Jehovův anděl Ježíšově matce Marii, totiž že „u Boha nebude nemožností žádné prohlášení“. (Lukáš 1:37)

Z čeho ještě je vidět, že kniha Jonáš je historicky přesná? Jonášův popis lodi a posádky je podrobný a realistický. U Jonáše 1:5 čteme, že námořníci vyhazovali z lodi různé předměty, aby ji odlehčili. Starověcí historikové, a dokonce rabínský zákon ukazují, že v případě nepříznivého počasí to byla běžná praxe. Jonášův pozdější popis Ninive je také v souladu s historickými a archeologickými doklady. A především, o tom, že Jonáš byl tři dny ve velké rybě, se zmínil Ježíš Kristus, když předpověděl, že on sám bude tři dny v hrobě. (Matouš 12:38–40) Ježíšovo svědectví tedy potvrzuje, že Jonášův příběh je pravdivý.

„U Boha nebude nemožností žádné prohlášení.“ LUKÁŠ 1:37

[Obrázek na straně 26]

Jonáš námořníky přiměl, aby ho hodili do moře