Dopis z Irska

Pátral jsem opravdu důkladně

BYL typický sychravý den. Vytrvalé mrholení zanechávalo kapičky vody na čelním skle auta a bylo vidět jen na nejbližší kopce. Po šestnácti kilometrech jsem dojel na vrcholek, ze kterého se otevřel pohled na Westport, což je pobřežní městečko na západě Irska. Nakonec se mračna začala protrhávat a slunce zasvítilo na desítky ostrůvků podél zátoky. Připomínaly krásné smaragdy na modrém sametu. Několik málo ostrůvků je obydlených a na řadu dalších místní farmáři převážejí na lodích dobytek, aby se tam pásl.

Dále na západ se podél pobřeží rozprostírá pásmo kopců, na kterých roste kapradí, rašeliník a vřes. V záři odpoledního slunce vypadají tyto pahorky jako vyleštěná měď. Na obzoru se tyčí Croagh Patrick, což je kuželovitá hora, které místní lidé říkají Reek. Projel jsem přeplněnými úzkými uličkami Westportu, minul jsem Reek a přijel do míst, kam se svědkové Jehovovi vypraví jen zřídka.

Muž, za kterým jsem jel, nevěděl, že se za ním chystám. Dostal jsem dopis, že se sem nedávno přestěhoval a že chce se svědky pokračovat v rozhovorech o Bibli. Říkal jsem si: „Kolik mu asi je? Je svobodný, nebo ženatý? Co ho zajímá?“ Letmo jsem se podíval do tašky a zkontroloval, že mám s sebou Bibli a různé biblické publikace. Přemýšlel jsem, co řeknu, abych jeho zájem o dobrou zprávu podpořil.

Horu Reek jsem měl za zády a před sebou lány zelených polí sahajících až k moři. Jednotlivá pole jsou ohraničena kamennými zídkami postavenými bez malty, z nichž mnohé jsou z období velkého hladomoru v 19. století. Nad hlavou se mi vznášel osamělý racek. Na obzoru byly vidět hlohy a trnky zkroucené a ohnuté tak, že připomínaly starce choulící se k sobě, stojící zády proti větru.

V této venkovské oblasti nejsou názvy ulic ani čísla domů. Adresu tvoří jen jméno domu a townland. * Mým prvním cílem tedy bylo najít pošťáka, protože ten ví, kde kdo bydlí. Po půl hodině jsem poštu našel. Byla to jedna místnost v řadovém domě a na dveřích  visela cedule „Zavřeno“. Nedal jsem se odradit a šel se zeptat do místního obchodu, odkud mě poslali ještě několik kilometrů dál.

Asi po osmi kilometrech jsem dojel k orientačnímu bodu, který jsem hledal — z ostré zatáčky doprava odbočovala úzká polní cesta doleva. Zaklepal jsem na dveře blízkého domu a otevřela starší žena. Hrdě mi řekla, že tam bydlí odjakživa, ale na mou otázku musela zklamaně přiznat, že muže, kterého hledám, nezná. Pozvala mě dál se slovy, že někomu zavolá.

Během telefonování si mě prohlížela a asi jí vrtalo hlavou, kdo jsem a co vlastně chci. Všiml jsem si, že u dveří má sošku panny Marie a na stěně velký obraz Krista. Na kuchyňském stole ležel růženec. Abych ji uklidnil, řekl jsem jí, že mám pro toho muže důležitou zprávu od přátel.

Mezitím přišel její manžel a začal mi vyprávět o historii toho kraje. Z telefonátu se žena nic nedozvěděla, ale trvala na tom, abych počkal, že zavolá ještě někomu. Muže ani dům, kde měl bydlet, však zjevně nikdo neznal. Podíval jsem se na hodinky. Čas byl neúprosný a bylo mi jasné, že se do těch míst budu muset vrátit někdy jindy. Poděkoval jsem za pomoc, sedl do auta a vydal se na cestu domů.

Za týden jsem tam jel znovu. Tentokrát jsem pošťáka zastihl, takže mi popsal cestu. Po čtvrt hodině jsem přijel na křižovatku, o které mluvil. Zabočil jsem doleva a jel po úzké polní cestě, která střídavě stoupala a klesala, a přitom jsem vyhlížel po dalším orientačním bodě — starém kamenném mostě. Ten jsem sice nenašel, ale poslední orientační bod jsem neminul. Dojel jsem pod kopec, na jehož vrcholku stál dům, který jsem tak dlouho a usilovně hledal.

Chvíli jsem přemýšlel, o jaké konkrétní myšlence z Bible budu mluvit. Ze dveří vyšel starší muž. „Je mi líto,“ řekl, „ale dům, který hledáte, je tamhle.“ Ukázal na dům dole, schovaný za stromy. Plný očekávání jsem k němu došel a zaklepal. Zatímco jsem čekal, díval jsem se na Atlantik, který byl jen několik set metrů daleko. Foukal silný vítr a vlny byly zpěněné, jak narážely na nádherné, dlouhé pobřeží. V dohledu nebyl nikdo a v domě také ne.

Tu cestu jsem absolvoval ještě dvakrát, až jsem doma zastihl mladého muže. „Jste tady správně,“ řekl, „ale ten pán, kterého hledáte, se odstěhoval, a já nevím kam.“ Vysvětlil jsem mu, proč jsem přišel, a ukázalo se, že tento mladý muž se svědky Jehovovými nikdy nemluvil. Před nějakou dobou byl přepaden a okraden, a tak přemýšlel, proč Bůh takové věci dopouští. Rád si vzal aktuální časopisy Strážná věž a Probuďte se!, které právě tento námět rozebíraly.

V Bibli je příkaz, abychom důkladně pátrali po upřímných lidech, kteří touží poznat pravdu. To, že jsem nenašel muže, kterého jsem hledal, mě mrzelo. Svého úsilí však v žádném případě nelituji. V Irsku je mnoho lidí, kteří jsou vděční za to, že hlouběji poznávají biblickou pravdu, a s Jehovovou pomocí k nim možná jednou bude patřit i ten mladý muž.

[Poznámka pod čarou]