Napodobujte jejich víru

Naučil se být milosrdný

JONÁŠ měl spoustu času na přemýšlení. Bylo před ním více než 800 kilometrů, což byla cesta, která mohla trvat měsíc i déle. Nejprve se musel rozhodnout, kudy půjde, protože některé cesty byly kratší a jiné bezpečnější, a pak se vydal přes mnohá údolí a horské průsmyky. Musel jít podél rozlehlé Syrské pouště, dostat se přes takové řeky, jako byl mohutný Eufrat, a hledat nocleh v cizích městech a vesnicích Sýrie, Mezopotámie a Asýrie. Dny ubíhaly a on přemýšlel o městě, ke kterému se stále přibližoval a které mu nahánělo hrůzu — Ninive.

Jednu věc Jonáš věděl jistě — nevydá se zpět a od svého pověření neuteče. To už totiž jednou zkusil. Když mu Jehova poprvé řekl, aby šel a tomuto velkému asyrskému městu oznámil poselství soudu, Jonáš rychle nastoupil na loď, která měla namířeno opačným směrem. Jehova pak způsobil, že nastala silná bouře a Jonáš si brzy uvědomil, že jeho vzpurnost by mohla stát život všech na palubě. Námořníkům proto řekl, ať ho hodí do moře. Po určitém váhání to udělali a Jonáš si byl jistý, že zemře. Jehova však poslal obrovskou rybu, která ho spolkla a po třech dnech v pořádku vyvrhla na břeh. Po této zkušenosti Jonáš získal větší bázeň před Bohem a byl poslušnější. * (Jonáš, 1. a 2. kapitola)

Když mu Jehova podruhé přikázal, aby šel do Ninive, prorok se poslušně vydal na dlouhou cestu na východ. (Jonáš 3:1–3) Nakolik ho však Jehovovo ukáznění změnilo? Jehova mu projevil milosrdenství — zachránil ho před utonutím, nepotrestal ho za neposlušnost a dal mu druhou možnost, aby svůj úkol splnil. Naučil se Jonáš po tom všem být milosrdný? Projevovat milosrdenství bývá pro nedokonalé lidi těžké a v případě Jonáše to nebylo jinak. Podívejme se, jaké poučení si z jeho příběhu můžeme vzít.

Poselství soudu a překvapivá reakce

Jehova se na Ninive díval jinak než Jonáš. V Bibli čteme: „Ninive se prokázalo být velikým městem pro Boha.“ (Jonáš 3:3) V knize Jonáš je na třech místech zmínka o tom, že Jehova považoval Ninive za ‚velké město‘. (Jonáš 1:2; 3:2; 4:11) Proč bylo v očích Jehovy velké neboli důležité?

Ninive bylo starobylé město, patřilo totiž k prvním, která po potopě vystavěl Nimrod. Byla to v podstatě rozsáhlá metropolitní oblast, která zjevně zahrnovala několik dalších měst. Cesta z jednoho konce na druhý trvala pěšky asi tři dny. (1. Mojžíšova 10:11; Jonáš 3:3) Ninive bylo určitě nádherným městem, ve kterém byly impozantní chrámy, mohutné hradby a další velké stavby. Nic z toho ale nebylo důvodem, proč ho za významné považoval Jehova Bůh. To, co bylo důležité pro něj, byli  lidé. Na tu dobu žilo v Ninive obrovské množství obyvatel. I když byli špatní, Bohu na nich záleželo. Jehova si váží lidského života a uvědomuje si, že každý člověk se může změnit, činit pokání a začít jednat správně.

Když Jonáš nakonec do Ninive vstoupil, z obrovského množství lidí, kterých tam žilo více než 120 000, na něj zřejmě padl ještě větší strach. * Po celodenní chůzi se dostal do středu lidnaté metropole a pravděpodobně hledal vhodné místo, kde by začal své poselství oznamovat. Jak bude k těm lidem mluvit? Naučil se asyrsky? Nebo mu schopnost mluvit tímto jazykem dal Jehova zázračně? To nevíme. Možná, že rozsudek nad městem Jonáš ohlašoval v rodné hebrejštině a měl tlumočníka. Ať to bylo jakkoli, jeho poselství bylo jednoduché a nepopulární: „Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.“ (Jonáš 3:4) Toto poselství předkládal směle a opakovaně. Dal tak najevo obdivuhodnou odvahu a víru — vlastnosti, které dnes křesťané potřebují více než kdy dříve.

Jonáš určitě počítal s nepřátelskou a násilnou reakcí. Stalo se ale něco překvapivého. Ninivané mu naslouchali! Jeho slova se rychle šířila, takže zanedlouho se o jeho proroctví záhuby mluvilo po celém městě. V biblické knize Jonáš se píše: „Muži z Ninive začali věřit Bohu a přistoupili k tomu, aby vyhlásili půst a aby se oblékli do pytloviny, od největšího z nich až po nejmenšího z nich.“ (Jonáš 3:5) Lidé bohatí i chudí, významní i obyčejní, mladí i staří — všichni začali projevovat kajícný postoj. Zpráva o tom se rychle dostala ke králi.

Bázeň před Bohem začal pociťovat i on. Vstal ze svého trůnu, svlékl si honosné královské roucho, stejně jako ostatní si oblékl oděv z hrubé látky, a dokonce „usedl do popela“. Se svými ‚velkými‘ neboli urozenými muži vydal výnos, kterým se z této spontánní reakce lidu stala oficiální státní záležitost. Nařídil, aby se do pytloviny oblékli všichni, a dali ji dokonce i na domácí zvířata. * Pokorně uznal, že jeho lid se provinil špatností a násilím. Vyjádřil také naději, že když pravý Bůh uvidí projevy pokání, obměkčí ho to. Řekl: ‚Bůh se snad obrátí zpět od svého hořícího hněvu, takže nezahyneme.‘ (Jonáš 3:6–9)

O tom, zda je možné, aby Ninivané svůj postoj tak změnili, někteří kritikové pochybují. Podle biblických učenců však taková změna odpovídala pověrčivé a nestálé povaze lidí těchto starověkých národů. Navíc, o pokání Ninivanů se zmínil sám Ježíš Kristus. (Matouš 12:41) Věděl, o čem mluví, protože v té době žil v nebi, a tudíž byl svědkem těchto událostí. (Jan 8:57, 58) Jak tedy Jehova na pokání Ninivanů zareagoval?

Boží milosrdenství versus lidská strnulost

Později Jonáš napsal: „Pravý Bůh uviděl jejich díla, že se obrátili zpět od své špatné  cesty; a tak pravý Bůh pocítil lítost nad neštěstím, o němž mluvil, že jim je způsobí; a nezpůsobil je.“ (Jonáš 3:10)

Znamená to, že Jehova považoval svůj vlastní rozsudek nad Ninive za nesprávný? Ne. V Bibli je řečeno: „Dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví.“ (5. Mojžíšova 32:4) Jehovův spravedlivý hněv proti Ninive zkrátka ustal. Bůh si všiml změny, kterou ti lidé udělali, a viděl, že trest, který na ně měl přijít, si už nezaslouží. Byla to situace, kdy mohl projevit milosrdenství.

Jehova není přísným, chladným, nebo dokonce drsným Bohem, jak ho často vykreslují náboženští představitelé. Je naopak rozumný, milosrdný a ochotný reagovat na změnu okolností. Když se rozhodne potrestat ničemné lidi, nejprve je prostřednictvím svých zástupců na zemi varuje, protože si přeje, aby činili pokání a dali to najevo svými skutky, podobně jako to udělali Ninivané. (Ezekiel 33:11) Jehova svému proroku Jeremjášovi řekl: „V kterémkoli okamžiku, kdy bych promluvil proti národu a proti království, abych je vykořenil a strhl je a zničil je, a ten národ se opravdu obrátí zpět od své špatnosti, proti níž jsem mluvil, také pocítím lítost nad neštěstím, které jsem na něm zamýšlel vykonat.“ (Jeremjáš 18:7, 8)

Bylo tedy Jonášovo prorokování planým poplachem? Ne, splnilo totiž svůj účel. Varování bylo založeno na tom, že Ninivané jednali špatně, což se náhle změnilo. Kdyby se ke svému ničemnému jednání vrátili, Bůh by nad nimi rozsudek vykonal. A to se koneckonců později stalo. (Sefanjáš 2:13–15)

Jak Jonáš reagoval, když zničení nepřišlo v době, kdy ho očekával? Čteme: „Jonášovi se to však značně nelíbilo, a rozpálil se hněvem.“ (Jonáš 4:1) Dokonce pronesl modlitbu, která zněla jako výčitka Všemohoucímu! Řekl, že  měl zůstat doma, ve své zemi. Tvrdil, že celou dobu věděl, že Jehova na Ninive neštěstí nepřivede, a ještě tím omlouval svůj útěk do Taršiše. Pak Boha prosil, aby ho nechal zemřít, že smrt je pro něj lepší než život. (Jonáš 4:2, 3)

Proč tak Jonáš reagoval? Nevíme, co všechno se mu honilo hlavou, ale víme, že všem Ninivanům ohlásil, že město bude zničeno. Uvěřili mu. A teď nic takového nepřicházelo. Bál se posměchu? Toho, že bude vypadat jako falešný prorok? Ať už důvodem jeho reakce bylo cokoli, z toho, že lidé činili pokání a že jim Bůh projevil milosrdenství, se neradoval. Zdá se, že ho spíše zaplavovaly pocity hořkosti, sebelítosti a uražené hrdosti. Milosrdný Bůh však v srdci svého nešťastného služebníka viděl to dobré. Namísto toho, aby ho za neuctivý postoj potrestal, laskavě mu položil zkoumavou otázku: „Rozpálil ses hněvem oprávněně?“ (Jonáš 4:4) Odpověděl na to Jonáš? To biblická zpráva neříká.

Jak Jehova Jonáše poučil

Malomyslný prorok se rozhodl z Ninive odejít. Nešel domů, ale na východ k horám, odkud bylo vidět na město. Postavil si malý přístřešek, sedl si a čekal, co se s Ninive bude dít. Možná pořád doufal, že bude svědkem jeho zničení. Jak tomuto tvrdohlavému muži Jehova ukázal, že by měl být milosrdný?

Jehova se postaral o to, aby přes noc vyrostla lahvovitá tykev. Jonáš se probudil a uviděl tuto velkou rostlinu se širokými listy, která poskytovala mnohem více stínu než jeho chatrný přístřešek. Hned se mu zvedla nálada. „Jonáš se nad lahvovitou tykví začal velmi radovat.“ Možná tento zázrak považoval za doklad Božího požehnání a schválení. Jehova však chtěl pro Jonáše udělat víc, než ho jen osvobodit od žáru slunce a zmírnit jeho hněv. Chtěl zapůsobit na jeho srdce. Způsobil tedy, aby rostlinu napadl červ, takže uschla. Pak poslal „vysoušející východní vítr“, což vedlo k tomu, že Jonáš začal z horka ‚omdlévat‘. Opět propadl sklíčenosti a prosil Boha, ať ho nechá zemřít. (Jonáš 4:6–8)

Jehova se Jonáše znovu zeptal, zda se rozčílil oprávněně, tentokrát kvůli tomu, že rostlina uschla. Namísto toho, aby Jonáš projevil pokání, ospravedlňoval se: „Oprávněně jsem se rozpálil hněvem, až k smrti.“ (Jonáš 4:9) Nyní byla vhodná příležitost, aby ho Jehova poučil.

Chtěl Jonáše přivést k přemýšlení, a tak mu poukázal na to, že mu je líto pouhé rostliny, která vzešla přes noc a kterou ani nezasadil, ani nezpůsobil, že vyrostla. Pak mu řekl: „Já bych se neměl slitovat nad velkým městem Ninive, v němž existuje kromě mnoha domácích zvířat více než sto  dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí?“ (Jonáš 4:10, 11) *

Chápete hloubku Jehovova názorného poučení? Jonáš pro tu rostlinu nehnul ani prstem. Jehova byl naproti tomu pro obyvatele Ninive Zdrojem života a zachovával je naživu, stejně jako všechno své stvoření. Jak mohl Jonáš považovat pouhou rostlinu za důležitější než život 120 000 lidí a také velkého množství hospodářských zvířat? Nebylo to snad kvůli tomu, že uvažoval sobecky? Lítost nad rostlinou cítil vlastně jen proto, že z ní měl prospěch. A co jeho hněv nad tím, že Jehova Ninivany nepotrestal? Nepramenil také ze sobeckých pohnutek — z povýšené touhy neztratit tvář?

To byla opravdu působivá lekce. Vzal si ji Jonáš k srdci? Kniha nazvaná jeho jménem končí Jehovovou otázkou. Některým kritikům se nelíbí, že na ni Jonáš neodpověděl. Přesto ale odpověď existuje — je jí totiž samotná kniha Jonáš. Důkazy svědčí o tom, že ji napsal sám tento prorok. Zkuste si ho představit, jak sedí v bezpečí svého domova a píše svůj příběh. Je zřejmě starší, moudřejší a pokornější a smutně kroutí hlavou, když popisuje své vlastní chyby, vzpouru a to, jak tvrdohlavě odmítal projevit milosrdenství. Je jasné, že moudré poučení od Jehovy na něj zapůsobilo. Naučil se být milosrdný. Zapůsobilo i na vás?

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 16]

Bůh si přeje, aby ničemní lidé činili pokání a dali to najevo svými skutky, podobně jako to udělali Ninivané

[Praporek na straně 17]

Bůh Jonáše poučil o milosrdenství pomocí lahvovité tykve