Navzdory postižení nacházím radost ze života

Vypráví Paulette Gasparová

Ačkoli jsem při narození vážila dobré tři kila, lékař rychle poznal, že se mnou něco není v pořádku. Při porodu se mi zlomilo několik kostí. Trpím totiž zvýšenou lomivostí kostí, která je odborně nazývána osteogenesis imperfecta. Hned po narození mě odvezli na operační sál, ale můj stav považovali lékaři za beznadějný. Předpokládali, že nevydržím ani do druhého dne.

NARODILA jsem se 14. června 1972 v Canbeře, hlavním městě Austrálie. Navzdory prognóze lékařů jsem do druhého dne vydržela. Pak jsem ale dostala zápal plic. Protože lékaři předpokládali, že zemřu tak jako tak, nedali mi žádné léky a rozhodli se nechat moje tělo, ať si poradí samo. Tělo si samo poradilo a já zůstala naživu.

Můžu si jen domýšlet, jak těžké to muselo být v té době pro mé rodiče. Moje šance na přežití byly stále velmi malé, a proto zdravotníci v dobrém úmyslu rodičům poradili, aby si ke mně nevytvářeli moc velké citové pouto. Během prvních třech měsíců, kdy jsem byla v nemocnici, se mě vlastně rodiče nesměli ani dotknout. Riziko, že mě tím zraní, bylo totiž příliš velké. Když se ukázalo, že přežiji, lékaři mým rodičům navrhli, aby mě dali do ústavu pro postižené děti.

Rodiče se nicméně rozhodli vzít mě domů. Moje maminka totiž právě začala studovat Bibli se svědky Jehovovými a to, co se dozvídala, posilovalo její pocit odpovědnosti vůči mně. Muselo ale pro ni být těžké vytvořit si ke mně vztah, protože jsem potřebovala intenzivní péči, která si žádala všechny její citové i fyzické síly. Často jsem bývala v nemocnici. Kosti se mi lámaly i při něčem tak běžném, jako je koupání. A někdy stačilo, abych jen kýchla.

Přicházejí deprese

Když jsem dospívala, mým trvalým společníkem se stal invalidní vozík. Na to, že bych se učila chodit, nebylo ani pomyšlení. Navzdory všem obtížím se rodiče starali o mé fyzické potřeby výjimečně dobře.

Maminka se navíc snažila, jak nejlépe to uměla, aby mě seznámila s utěšujícím biblickým poselstvím. Například mě učila, že v budoucnosti Bůh změní zemi v ráj a všichni lidé budou mít po duchovní, duševní i fyzické stránce dokonalé zdraví. (Žalm 37:10, 11; Izajáš 33:24) Otevřeně však přiznala, že si  nedovede představit, že bych se mohla těšit z příjemného života dříve, než se Boží sliby splní.

Zprvu jsem chodila do školy pro postižené děti. Učitelé mi nedávali žádné cíle a žádné jsem neměla ani já sama. Byla jsem ráda, že to ve škole vůbec vydržím. Mnohé děti na mě byly zlé. Později jsem začala chodit do normální školy. Sžít se s ostatními však vyžadovalo všechnu mou fyzickou, citovou i duševní sílu. Nicméně jsem byla pevně rozhodnuta dokončit dvanáct let školní docházky.

Zejména na střední škole jsem přemýšlela o tom, jak prázdný se zdá být život mých spolužáků a jak jim schází naděje. Uvažovala jsem také o tom, co mě maminka učila z Bible. Uvědomovala jsem si, že to, co říkala, je pravda. Biblické poselství však v té době ještě nezasáhlo mé srdce. Nějakou dobu jsem se snažila naplnit svůj život zábavou a nemyslet na budoucnost.

V osmnácti letech jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít v jednom domě společně se skupinou dalších postižených lidí. Cítila jsem nadšení i obavy. Bylo skvělé mít svobodu, nezávislost, přátele a vést společenský život. Mnoho mých přátel vstoupilo do manželství. I já jsem toužila po manželovi a lásce, ale pravděpodobnost, že si někoho najdu, byla kvůli mému postižení jen malá. Toto vědomí mě skličovalo.

Nikdy jsem však ze svého stavu neobviňovala Boha. Poznala jsem o něm dost na to, abych věděla, že jakékoli nespravedlivé jednání je od něj na hony vzdáleno. (Job 34:10) Snažila jsem se přijímat život takový, jaký je. Přesto jsem upadla do hluboké deprese.

Dlouhá cesta k vyrovnanosti

Maminka se naštěstí o mé situaci dozvěděla a spojila se s jedním starším, který žil nedaleko mě. Zavolal mi a pozval mě na křesťanské shromáždění do místního sálu Království svědků Jehovových. A navíc se mnou každý týden začala studovat Bibli jedna sestra ze sboru.

Studiem jsem si připomněla biblické pravdy, které mě moje maminka před lety učila, a můj náhled na život se začal zlepšovat. Těšila jsem se ze společnosti ostatních křesťanů. V minulosti jsem se však naučila nedávat najevo své city, protože jsem se bála, že mě někdo zraní. Myslím, že právě kvůli tomu pro mě bylo těžké zamilovat si Boha. I tak jsem ale věděla, že je správné, abych mu zasvětila svůj život. Na znamení svého zasvěcení jsem se tedy v prosinci 1991 dala pokřtít.

Z domu, kde jsem bydlela se svými přáteli, jsem se přestěhovala do vlastního bytu. Přineslo mi to výhody i problémy. Například jsem se cítila velmi osamělá. A děsila mě představa, že mě v mém bytě přepadne nějaký muž. Brzy jsem se znovu dostala do hluboké deprese. Snažila jsem se sice usmívat a vypadat statečně, ale v pořádku jsem nebyla. Zoufale jsem potřebovala dobrou a vyrovnanou přítelkyni.

Myslím, že Jehova mi právě takovou přítelkyni opatřil. Starší z místního sboru zařídili, aby se mnou ve studiu Bible pokračovala jedna vdaná sestra jménem Suzie. Nezůstalo však jen u toho, že by mě vyučovala Bibli. Suzie se stala mou blízkou přítelkyní, kterou mám moc ráda.

Školila mě, abych se o to, co se dozvídám, dokázala dělit s ostatními lidmi, a to jak ve službě dveře ode dveří, tak i neformálně. V té  době jsem si začala více vážit Božích vlastností. Byla jsem sice už pokřtěná, ale neměla jsem ještě silný vztah k Bohu. Při jedné příležitosti jsem dokonce přemýšlela o tom, že mu sloužit přestanu. Svěřila jsem se Suzie a ona mi tu krizi pomohla překonat.

Suzie mi také pomohla pochopit, že moje špatné rozpoložení z velké části vyplývá z toho, že vyhledávám společnost lidí, kteří nemají silnou lásku k Jehovovi. Začala jsem se proto přátelit s duchovně zralými lidmi, zejména staršími, než jsem já. Navíc jsem pracovala na zlepšení svého vztahu s maminkou, protože mezi námi panovalo napětí, a také vztahu mezi mnou a mým bratrem. Ke svému vlastnímu překvapení jsem poprvé v životě pocítila štěstí. Moji duchovní bratři a sestry, moje rodina, a především Jehova se pro mě stali zdrojem radosti a síly. (Žalm 28:7)

Nová náplň života

V přednášce na jednom oblastním sjezdu se rozebíralo, kolik radosti člověku přináší celodobá kazatelská služba. Pomyslela jsem si: „To bych přece zvládla.“ Samozřejmě jsem si uvědomovala, že to bude fyzicky náročné. S modlitbami jsem o tom ale přemýšlela a pak se rozhodla podat si přihlášku. V dubnu 1998 jsem začala sloužit jako celodobá učitelka Bible.

Říkáte si, jak se mohu ve svém stavu podílet na kazatelské službě? Jsem založením nezávislý člověk a nerada druhé zatěžuji tím, že bych je žádala o odvoz nebo jinou pomoc. Suzie s manželem Michaelem mi proto navrhli: „Kup si motorku.“ Ale jak bych já mohla jezdit na motorce? Jak vidíte na obrázku, mám motorku vyrobenou na zakázku přímo pro mě. Při nasedání dokonce ani nemusím zvednout své devatenáctikilové tělo z invalidního vozíku.

Moje nově nabytá nezávislost mi dovoluje navštěvovat lidi a studovat s nimi Bibli v době, kdy je to výhodné pro obě strany. Musím přiznat, že jezdit na motorce a cítit při tom vítr ve tváři miluji. Je to jedna z mých drobných životních radostí.

Ráda navazuji neformální rozhovory s lidmi na ulici. Většinou se mnou jednají zdvořile a uctivě. Těší mě, když mohu druhým pomáhat poznat Bibli. Vzpomínám, jak jsem jednou byla ve službě dům od domu s jedním vysokým bratrem. Když pozdravil ženu, která otevřela dveře, ona na mě jen užasle zírala a pak se ho zeptala: „Umí mluvit?“ Oba jsme s bratrem vybuchli smíchy. Když jsme od ní odcházeli, ta žena věděla naprosto jistě, že mluvit opravdu umím.

Život mi nyní přináší radost. Naučila jsem se milovat Jehovu. Jsem moc vděčná své mamince, že mě učila biblické pravdy, a jsem pevně přesvědčena, že Bůh již brzy učiní „všechny věci nové“, včetně mého těla. (Zjevení 21:4, 5)

[Praporek na straně 30]

„Snažila jsem se přijímat život takový, jaký je. Přesto jsem upadla do hluboké deprese“