Dopis z Ruska

Cesta „na kraj světa“

NAŠE malé letadlo odstartovalo z města Jakutsk a nad údolím Tujmaada postupně nabralo výšku. Za sebou jsme nechali množství zamrzlých jezer různých velikostí a tvarů a letěli jsme nad Verchojanským pohořím, jehož sněhem pokryté vrcholky se koupaly ve slunečním světle. Po cestě dlouhé 900 kilometrů jsme konečně přistáli ve vesnici Deputatskij.

To byl začátek mé cesty po republice Sacha, jež je známá také pod názvem Jakutsko. Je to nádherná, ale drsná země, která je rozlehlejší než celá západní Evropa. V létě tu teploty dosahují až 40 stupňů Celsia a v zimě klesají na -70 stupňů Celsia. Půda zde ukrývá fosilní pozůstatky ohromných, dávno vyhynulých zvířat. Od mé návštěvy, o níž píšu v tomto článku, uběhlo již několik let, ale připadá mi, jako by to bylo včera. Vzpomínám na městečka zahalená hustou mlhou, na úchvatnou polární záři a na veselé a houževnaté Jakuty.

Deputatskij však nebyl cílem naší cesty. S mým spolupracovníkem jsme chtěli navštívit několik jiných vesnic. První se jmenovala Chajyr a ležela poblíž moře Laptěvů, asi 300 kilometrů dál na sever. Proč jsme se na tuto výpravu vlastně vydali? Jeden svědek Jehovův totiž před nějakou dobou tyto vesnice navštívil a setkal se zde s mnoha lidmi, kteří se chtěli dozvědět něco víc o Bibli. Ukázalo se, že my z Jakutsku to k nim máme nejblíž — pouhých 1 000 kilometrů. Říkali jsme si, že tito lidé žijící na severu Sibiře potřebují povzbuzení a pomoc.

V Deputatském jsme našli muže, který jel do Chajyru a nabídl nám, že nás za pár rublů sveze. Když jsme uviděli jeho auto, trochu jsme zaváhali. Byl to starý, potlučený vrak ze sovětské éry, ve kterém to čpělo benzinem. Nakonec jsme si ale řekli, že to zkusíme, a ještě ten večer jsme s mužem odjeli. Netušili jsme, co nás čeká.

Sedadla v autě byla zmrzlá jako tundra venku. Netrvalo dlouho a došlo nám, že asi nerozmrznou. Řidič nám na naši prosbu při první příležitosti zastavil a my jsme si tak mohli z tašek vybalit teplé vlněné oblečení, které jsme si navlékli na to, co jsme už měli na sobě. Ani to nás však před mrazem neochránilo.

Náš řidič, ostřílený seveřan, byl samá legrace. Najednou se zeptal: „Už jste někdy viděli polární záři?“ Mně se to ještě nepoštěstilo, a tak řidič zastavil a my jsme vylezli ven. Na  chvíli jsem zapomněl na všechny útrapy. Uchváceně jsem sledoval zářící, pestrobarevné pruhy světla, které se vlnily na obloze nad námi. Byla to neuvěřitelná podívaná. Měl jsem pocit, že kdybych natáhl ruku, mohl bych se té nádhery dotknout.

Brzy ráno, ještě za tmy, jsme někde uprostřed mrazivé tundry zapadli do závěje. Společně s řidičem jsme auto vyprostili a celou operaci jsme si pak ještě několikrát zopakovali. Silnice, po kterých jsme jeli do Chajyru, vypadaly jako protažené pluhem. Teprve za rozbřesku mi došlo, že to jsou vlastně zamrzlé řeky. Kolem poledne, tedy po 16 hodinách cesty, jsme konečně dojeli do cíle. Jelikož jsme byli tak dlouho vystaveni mrazu, čekali jsme, že určitě onemocníme. Následující den ráno jsme se však cítili lépe než kdy dříve. Měl jsem jen trochu omrzlé prsty u nohou, ale vesničané mi dali medvědí sádlo, abych si je do prstů vetřel.

Když chceme s lidmi mluvit o dobré zprávě, obvykle za nimi jdeme domů. V Chajyru to ale bylo jinak. Jakmile se vesničané dozvěděli, že jsme přijeli, hned nás sami vyhledali. Po dva a půl týdne jsme s místními obyvateli denně studovali Bibli. Někdy jsme začali brzy ráno a skončili až pozdě v noci. Bylo úžasné setkat se s tolika vřelými, pohostinnými lidmi, kteří se zajímají o duchovní věci. Několik letitých jakutských žen nám řeklo: „V Boha věříme. To, že jste přijeli až sem, na kraj světa, svědčí o tom, že Bůh existuje.“

Velmi nás zaujaly místní zvyky. Lidé například mívají u domu naskládané bloky ledu, podobně jako se to dělá se dřevem na topení. Když potřebují vodu, jednoduše vezmou jeden ledový blok a rozpustí ho v kotli nad ohněm. Jakuti nás pohostili vynikající arktickou rybou, které se tu říká čir. Zvlášť chutná je tehdy, když se připraví na způsob stroganina. Jak se to dělá? Jakmile vesničané rybu uloví, nechají ji zmrznout. Pak ji nakrájí na úzké plátky, ochutí solí a pepřem a hned sní. Místní lidé nám také nadšeně vyprávěli o tom, že v okolí často nacházejí zkamenělé stromy a pozůstatky vyhynulých zvířat, například mamutí kly.

Z Chajyru jsem cestoval dál, většinou letadlem. Urazil jsem stovky kilometrů a v dalších jakutských vesnicích jsem navštěvoval lidi, kteří se zajímali o Bibli. Byli velmi vřelí a přátelští. Setkal jsem se s jedním chlapcem, který nějak zjistil, že mám strach z létání. Chtěl mě povzbudit, a tak mi nakreslil obrázek. Byli na něm dva vrabci a malé letadlo. K tomu napsal: „Sašo, když letíš letadlem, neboj se, že spadneš. Matouš 10:29.“ Když jsem si biblický verš přečetl, dojalo mě to. Ježíš v něm o vrabcích říká: „Ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce.“

To je jen několik z mnoha vzpomínek, jež jsem si z Jakutska odnesl. Tato studená, drsná země se mi v mysli bude vždy spojovat s vřelými a neobyčejnými lidmi, kteří skutečně žijí ‚na kraji světa‘.

[Obrázky na straně 25]

Jakuti jsou vřelí a pohostinní lidé