Dopis z Bolívie

Chudá, a přesto radostná

SLOUŽÍM jako misionářka v rozvojové zemi. Nikdy jsem si nezvykla na chudobu a beznaděj, které tady člověk vidí na každém kroku. Přála bych si, aby už teď nikdo nestrádal, ale vím, že to vyřeší až Boží Království. Opakovaně jsem však byla svědkem toho, že když se lidé začali řídit tím, co je napsáno v Božím Slově, byli i navzdory své zoufalé situaci šťastní. Příkladem může být Sabina.

Před mnoha lety se Sabina dívala za starým autobusem, ve kterém její manžel odjížděl za lépe placenou prací do jiné země. V náručí držela své dvě malé dcery, Milenu a Ghelian. Plynuly měsíce, roky, ale manžel se nevrátil. Od jeho odjezdu Sabina vede každodenní boj, aby sobě i svým dvěma dcerám zajistila to nejnutnější.

Se Sabinou jsem se poprvé setkala jednou odpoledne, když se trpělivě snažila vyhovět přáním zákazníků v obchodě své sestry. Z jejích unavených očí bylo vidět, že tvrdě pracuje celý den. Nabídla jsem jí, že s ní i s jejími dcerami budu studovat Bibli. „Ráda bych,“ odpověděla, „ale mám strašně moc práce. Přála bych si, abyste studovala alespoň s děvčaty.“ A tak jsem souhlasila. Během doby jsem Sabinu více poznala a pochopila jsem, v jak obtížné situaci je.

Den pro ni začíná ve čtyři hodiny ráno. Zatímco její dcerky ještě spí, Sabina rozdělá oheň pod velkým opotřebovaným hliníkovým hrncem a začne připravovat masovou náplň do empanadas, což jsou plněné placky. Ty pak prodává, aby si vydělala na živobytí. Těsto na placky udělala už večer předtím.

Do vypůjčeného vozíku pečlivě naskládá všechno, co bude ten den potřebovat — slunečník, jednoplotýnkový vařič, propanbutanovou láhev, stůl, židličky, hrnce, olej, masovou náplň, těsto a několik litrů domácího ovocného nápoje.

V šest hodin ráno Sabina svůj domek o jedné místnosti zamkne na petlici a spolu s dcerkami odchází. Ve tváři mají prázdný výraz, žádná z nich nemluví ani se nesměje. Všechnu svou energii věnují celodenní práci. Z oken našeho misionářského domova jsem podobné scény pozorovala mnohokrát. Sabina je totiž jen jedna z mnoha  žen, které ještě před úsvitem odcházejí z domu, aby na ulicích prodávaly jídlo a pití.

O půl sedmé, když se nad okolními horami objeví první sluneční paprsky, Sabina s děvčaty už jsou na rohu ulice, kde vždycky stojí jejich stánek. Beze slova vyloží všechny věci z vozíku a připraví provizorní kuchyň. Když na rozpáleném oleji zasyčí první empanada, chladným ranním vzduchem se nese příjemná vůně, která přiláká hladové zákazníky.

„Kolik?“ zeptá se Sabina. Muž s ospalýma očima se na ni ani nepodívá, jen zvedne dva prsty. Sabina mu podá dvě zlatavé, horké empanadas a vezme od něj pár drobných. To se během dopoledne opakuje nesčetněkrát. Když prodají poslední placku, sbalí se a míří domů. Sabinu sice bolí nohy, ale přesto odchází do obchodu své sestry, kde bude pracovat až do večera.

Když jsem přišla do obchodu na první studium s děvčaty, v rohu už byly přichystané dvě malé lavice. Mileně tehdy bylo devět let a Ghelian sedm. Už od začátku se na každé studium moc těšily a pečlivě se připravovaly. Nejprve sice byly ostýchavé, ale postupně jsme se sblížily. Sabina z toho měla velkou radost. Netrvalo dlouho a rozhodla se, že i když celý den musí tvrdě pracovat, chce Bibli studovat také.

Jak Jehovu Boha stále více poznávala, rostla její láska k němu. Cítila také něco, co do té doby neznala — štěstí. Tato kdysi unavená a smutná pouliční prodavačka teď vypadala jinak. Chodila vzpřímeně, se zvednutou hlavou a rozzářenýma očima. Její sestra řekla: „Sabina se teď pořád usmívá. To nikdy nedělala.“ I další lidé si všimli, jak se Sabina a její dcery změnily. Prázdnota, kterou tak dlouho prožívala, byla pryč.

Studium se jí moc líbilo, ale kvůli své práci nechodila na křesťanská shromáždění. Nakonec však souhlasila s tím, že se mnou do sálu Království půjde. Od té doby žádné shromáždění nevynechala. Ve sboru si našla skutečné přátele. Také se přesvědčila o tom, že Jehova se opravdu stará o každého, kdo ho miluje a obětavě mu slouží. (Lukáš 12:22–24; 1. Timoteovi 6:8)

Biblické pravdy si Sabina zamilovala a nechtěla si je nechat pro sebe. Říkala však: „Mám strach, už když si jen představím, že bych o Bibli měla mluvit s cizími lidmi.“ Myslela si, že když je plachá a nevzdělaná, nedokáže druhé vyučovat. Laskavost, kterou jí svědkové projevovali, a úžasná změna, ke které v jejím životě došlo, jí ale pomohly, aby své obavy překonala. Navíc si uvědomovala, že její dcery se na ni dívají jako na vzor. A tak začala o biblickém poselství mluvit s lidmi. Milena a Ghelian se k ní nadšeně připojily.

Sabina už dnes není jen jedna z mnoha chudých žen, které od rána do večera tvrdě pracují bez vyhlídky na změnu. Je pravda, že její ekonomická situace se příliš nezměnila. Změnil se však její pohled na život. Je teď pokřtěnou křesťankou a předává lidem dobrou zprávu o Božím Království, které na celém světě problém chudoby a beznaděje jednou provždy vyřeší. (Matouš 6:10)

Je pět hodin ráno. Sabina dnes ale nejde prodávat empanadas. Se spolukřesťany bude s lidmi na ulici mluvit o Božím Království. Každý týden má vyhrazený čas na to, aby tímto způsobem pomáhala druhým, což jí přináší velkou radost. Zamyká dveře a s úsměvem na tváři odchází. Netlačí před sebou vozík, ale nese si velkou tašku, v níž má Bibli a publikace, které bude lidem nabízet. Spokojeně říká: „Nikdy by mě nenapadlo, že budu s lidmi mluvit o Bibli. Ale dělám to moc ráda.“