Začátkem 2. století n. l., kdy Ježíšovi apoštolové už nebyli naživu, získali velkou autoritu první církevní otcové. Dílo New Catholic Encyclopedia (2003, svazek 6, strana 687) o jejich naukách říká: „Všeobecně se učilo, že odhmotněná duše se dostává do nebeské blaženosti, jakmile po smrti dojde k očištění, je-li nezbytné.“

„Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Matouš 5:5)

Ježíš svým učedníkům sice slíbil, že pro ně ‚připraví místo‘ v nebi, ale zároveň naznačil, že spravedliví lidé tam nejdou automaticky. (Jan 3:13; 14:2, 3) Také se modlil, aby se Boží vůle stala „jako v nebi, tak i na zemi“. (Matouš 6:9, 10) Skutečnost je taková, že pro spravedlivé lidi je určeno jedno ze dvou míst. Menšina bude společně s Kristem panovat v nebi a většina bude žít věčně na zemi. (Zjevení 5:10)

Během doby raná církev změnila svůj názor na to, jaká je na zemi její úloha. K čemu to vedlo? „Očekávané Boží Království stále více nahrazovala organizovaná církev,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica. Církev začala upevňovat svou moc tím, že se vměšovala do politiky. Jednala tedy v rozporu s Ježíšovými jednoznačnými slovy, že jeho následovníci nemají být „částí světa“. (Jan 15:19; 17:14–16; 18:36) Pod vlivem římského císaře Konstantina církev ustoupila od některých svých nauk, z nichž jedna se týkala samotné podstaty Boha.

Prozkoumejte tyto biblické verše: Žalm 37:10, 11, 29; Jan 17:3; 2. Timoteovi 2:11, 12