Přejít k článku

Přejít na obsah

Král David a hudba

Král David a hudba

Král David a hudba

JESTLIŽE existuje nějaké jméno, které je neodmyslitelně spojeno s hudbou v biblických dobách, pak je to jistě jméno Davida, pozoruhodného muže, který žil asi před 3 000 lety. Mnoho informací o hudbě z té doby pochází právě z biblické zprávy o Davidově životě — od jeho mládí, kdy byl pastýřem, až do doby, kdy se stal králem a schopným organizátorem.

O hudbě v biblických dobách se toho můžeme díky Davidovi dozvědět opravdu mnoho. Jaké nástroje se například používaly a jaké druhy písní se zpívaly? Jakou úlohu měla hudba v Davidově životě, a v širším měřítku i v celém izraelském národě?

Úloha hudby ve starověkém Izraeli

Když člověk čte slova nějaké písně, často si vybaví její melodii. Bible obsahuje texty mnoha písní, jejichž melodie nám žel známá není. Díky vzletné poezii knihy Žalmů si však asi dokážeme představit, že hudba, která je doprovázela, byla stejně krásná a vznešená.

O hudebních nástrojích se Bible zmiňuje jen stručně. (Viz rámeček  „Hudební nástroje v biblických dobách“.) S jistotou nedokážeme říct dokonce ani to, na jakou harfu David hrál. Za zmínku však stojí, že Izraelité několik nástrojů vynalezli. Patří mezi ně například vzácné a cenné dřevěné harfy. (2. Paralipomenon 9:11; Amos 6:5)

Jisté je, že v životě Židů, a to zvláště při uctívání Boha, hrála hudba důležitou úlohu. Bylo možné ji slyšet při korunovacích králů, při náboženských obřadech a svou roli měla také při válčení. Sloužila k obveselení královského dvora, přispívala k živé atmosféře svateb a rodinných setkání a podtrhovala radostnou náladu při slavnostech během vinobraní a žní. Byla žel spojena i s místy se špatnou pověstí. Pomáhala také zmírnit zármutek pozůstalých, když jim smrt vzala někoho milovaného.

V Izraeli hudba plnila ještě další úlohu. Díky ní se lidé dostali do lepšího rozpoložení a prorokům pomáhala naladit se na duchovní myšlenky. Například prorok Eliša začal přijímat pokyny od Boha, jakmile uslyšel zvuk strunného nástroje. (2. Královská 3:15) Hudba také oznamovala začátek důležitých událostí. Dvě stříbrné trubky zazněly vždy na začátku měsíce a při svátcích. A první den v jubilejním roce zvuk rohu ohlašoval svobodu otrokům a vrácení pozemků a domů jejich vlastníkům. Když chudí lidé, kteří měli získat zpět svou svobodu nebo majetek, tento zvuk zaslechli, museli být velmi šťastní. (3. Mojžíšova 25:9; 4. Mojžíšova 10:10)

Někteří Izraelité zřejmě byli v hudbě a ve zpěvu zcela výjimeční. Podle jednoho asyrského basreliéfu král Senacherib požádal krále Ezekjáše o tribut v podobě hudebníků z řad mužů i žen. Ti své umění nepochybně velmi dobře ovládali. Nad všemi hudebníky v Izraeli však vynikal jeden muž, a tím byl právě David.

Výjimečný hudebník

David byl výjimečný tím, že byl jak hudebník, tak i básník. Připisuje se mu autorství více než poloviny žalmů. V mládí byl pastýřem a jeho vnímavou a citlivou mysl jistě ovlivnila betlémská krajina s poklidnými pastvinami. Určitě se uměl radovat z obyčejných věcí, jakými bylo bublání potůčku a bečení oveček, které reagovaly na jeho hlas. Tato „hudba“ ve světě kolem něj ho podněcovala k tomu, aby bral svou harfu a zpíval chvály Bohu. Slyšet melodii, která doprovázela slova 23. žalmu, by jistě byl působivý zážitek.

Mladý David hrál na harfu tak nádherně, že byl doporučen králi Saulovi, který ho pak přijal do svých služeb. Když Saula přepadla úzkost a byl rozrušený, David k němu přicházel a hrál mu na harfu uklidňující melodie, které královo srdce utišily. Zneklidňující myšlenky, jež Saula trápily, ho opustily a ulevilo se mu. (1. Samuelova 16:16)

Hudba, kterou David tolik miloval a která mu přinášela tolik radosti, také někdy způsobila problémy. Jednou, když se David a Saul vraceli z vyhrané bitvy proti Filištínům, král zaslechl radostnou oslavnou píseň. Ženy zpívaly: „Saul srazil své tisíce a David své desetitisíce.“ To Saula velmi rozzlobilo, začal žárlit a „od toho dne hleděl . . . na Davida neustále podezřívavě“. (1. Samuelova 18:7–9)

Hudba provázela celý jeho život

To, co David pod božskou inspirací složil, vyniká v mnoha ohledech. Jeho písně obsahují podněty k rozjímání, pastýřské motivy, chválu i popis dějin. Vyjadřují radost při vinobraní a velkolepém zasvěcení královského paláce. Také se v nich objevují vzpomínky, slova naděje, prosby i úpěnlivé žádosti. (Viz Žalmy 32, 23, 145, 8, 30, 38, 72, 51, 86 a jejich nadpisy.) Když Saul a jeho syn Jonatan zemřeli, David složil žalozpěv „Luk“, který začínal slovy: „Krása, Izraeli, je zabita na tvých výšinách.“ Tato píseň byla pochmurná. David dokázal jak slovy, tak hrou na harfu vyjádřit širokou škálu pocitů. (2. Samuelova 1:17–19)

David měl energickou povahu, a proto miloval veselou a živou hudbu ve svižném rytmu. Když byla na horu Sion přinesena posvátná truhla smlouvy, na oslavu této události poskakoval a „ze vší síly“ tancoval. Z biblické zprávy vyplývá, že hudba, která tam zněla, byla velmi dynamická. Dokážete si tuto scénu představit? Davidova manželka Mikal mu jeho chování vyčetla. Jemu to ale nevadilo. Miloval Jehovu a tato hudba ho zkrátka naplnila takovou radostí, že před svým Bohem tancoval. (2. Samuelova 6:14, 16, 21)

Kromě toho všeho se David proslavil také tím, že vynalezl nové hudební nástroje. (2. Paralipomenon 7:6) Je tedy vidět, že byl mimořádně nadaný umělec — vyráběl hudební nástroje a byl básníkem, skladatelem i hudebníkem. Zasloužil se však ještě o něco důležitějšího.

Hudba a zpěv v chrámu

David zorganizoval zpěv a hudbu pro Jehovův chrám. Do čela 4 000 zpěváků a hudebníků dosadil Asafa, Hemana a Jedutuna (zjevně se mu říkalo také Etan). David z nich vyčlenil 288 znalců, kteří ostatní vyučovali a dohlíželi na ně. Všech 4 000 zpěváků a hudebníků se v chrámu účastnilo třech každoročních svátků. Představte si, jak velkolepě musel tento sbor znít!

V chrámu zpívali pouze muži. Výraz „Dívky“ obsažený v nadpisu 46. žalmu zřejmě znamená, že použité hlasy a nástroje byly ve vyšší poloze. Ve 2. Paralipomenon 5:13 se píše, že zpěváci zpívali „jako jeden“, tedy jednohlasně. Některé z Davidových žalmů, například 3. žalm a mnoho dalších, se zpívaly s hudebním doprovodem. Jiné obsahují refrény, jako je například ten v Žalmu 42:5, 11 a 43:5. Velmi oblíbené byly také antifony, ve kterých střídavě zpívaly buď dvě poloviny sboru nebo sólista a sbor. Tak tomu bylo v případě 24. žalmu, který byl zjevně složen při příležitosti, kdy David nechal přinést truhlu smlouvy na horu Sion. (2. Samuelova 6:11–17)

Zpěvu se ale nevěnovali jen ti, kdo sloužili v chrámu. Například cestou do Jeruzaléma na každoroční svátky zpívali obyčejní lidé. Právě na to se zřejmě vztahuje označení „Píseň výstupů“. (Žalm 120–134) O nádherném společenství, ze kterého se Izraelité v takových chvílích těšili, se David pochvalně vyjadřuje ve 133. žalmu. Jeho úvodní slova znějí: „Pohleď, jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ Zkuste si představit, jakou melodii tato píseň asi měla.

Hudba a uctívání Jehovy

Písně tvoří celou desetinu Bible a kniha Žalmů povzbuzuje všechny lidi, aby zpívali chvály. (Žalm 150) Díky hudbě člověk dokáže zapomenout na své starosti a zpěv může působit jako balzám na zraněnou duši. Bible však říká, že zpívat žalmy by měli i ti, kdo mají dobrou náladu. (Jakub 5:13)

Zpěvem také můžeme dávat najevo svou víru a lásku k Bohu. Noc před svou smrtí Ježíš s apoštoly zpíval písně po večeři. (Matouš 26:30) Tento Davidův potomek, který naslouchal vznešenému zpěvu Božího nebeského sboru, musel jistě mít krásný hlas. Velmi pravděpodobně společně zpívali Halel, tedy 113. až 118. žalm. Pokud to tak skutečně je, Ježíš spolu s apoštoly, kteří nevěděli, jaké události zanedlouho nastanou, nahlas zpíval: „Opravdu miluji, protože Jehova slyší můj hlas, mé snažné prosby. . . . Obklíčily mě provazy smrti a našly mě tísnivé okolnosti šeolu. . . . ‚Ach Jehovo, opatři přece mé duši únik!‘“ (Žalm 116:1–4)

Hudbu nevynalezli lidé. Bible popisuje, že hudba i zpěv zní v nebesích, kde duchovní tvorové hrají na obrazné harfy a u Jehovova trůnu zpívají chvály. (Zjevení 5:9; 14:3; 15:2, 3) Hudbu dal lidem Jehova Bůh. Do srdce jim vložil lásku k ní a také neutuchající touhu vyjadřovat své pocity hraním na nástroj nebo zpěvem. Ano, věřící lidé skutečně považují hudbu za dar od Boha. (Jakub 1:17)

[Praporek na straně 27]

„V den svého radování a ve svých svátečních obdobích . . . budete troubit na trubky.“ 4. MOJŽÍŠOVA 10:10

[Praporek na straně 28]

„Jehova je můj Pastýř. V ničem nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách; vodí mě u dobře zavlažovaných míst odpočinku.“ ŽALM 23:1, 2

[Praporek na straně 29]

„Bylo . . . čtyři tisíce těch, kteří vzdávali chválu Jehovovi na nástrojích, jež, jak David řekl: ‚Jsem udělal pro vzdávání chvály.‘“ 1. PARALIPOMENON 23:4, 5

[Praporek na straně 29]

David dokázal jak slovy, tak hrou na harfu vyjádřit širokou škálu pocitů

[Praporek na straně 30]

„Chvalte Jah! Chvalte ho tamburínou a kolovým tancem. Všechno, co dýchá — ať chválí Jah.“ ŽALM 150:1, 4, 6

[Rámeček a obrázky na straně 28]

 Hudební nástroje v biblických dobách

Ke strunným nástrojům patřila loutna, harfa a desetistrunný nástroj. (Žalm 92:3) Byly naladěné na alamot nebo šeminit, což jsou výrazy, které zřejmě označují vyšší a nižší oktávu. (1. Paralipomenon 15:20, 21, poznámky pod čarou) Mezi žesťové a dechové nástroje se řadily píšťaly, flétny a rohy, stejně jako trubky, na které se ‚hlasitě troubilo‘. (2. Paralipomenon 7:6; 1. Samuelova 10:5; Žalm 150:3, 4) Při zasvěcení chrámu trubači a zpěváci „způsobili, že bylo slyšet jeden zvuk“. (2. Paralipomenon 5:12, 13) To pravděpodobně znamená, že byli dobře sladění a hudba byla libozvučná. K bicím nástrojům patřily tamburíny a sistry neboli chřestítka a také ‚nástroje všeho druhu z jalovcového dřeva‘. Používaly se také činely — malé, které byly „melodického zvuku“, a velké, kterým se říkalo ‚řinčivé činely‘. (2. Samuelova 6:5; Žalm 150:5)

[Obrázky]

Nahoře: Detail z Titova oblouku v Římě, kde jsou zobrazeny trubky odnesené z chrámu v Jeruzalémě v roce 70 n. l.; mince datované asi do roku 130 n. l., na kterých jsou vyobrazeny židovské hudební nástroje

[Podpisek]

Mince: © 2007 David Hendin. Všechna práva vyhrazena.