‚Šťastný je ten, kterého vyvolíš, aby se přiblížil‘

NA KRÁLOVSKÉM dvoře ve starověkém Orientu mohl jednotlivec předstoupit před panovníka pouze s jeho svolením a v souladu se stanovenými předpisy. Ve většině případů jednali s vládcem prostředníci, kteří žadatele o audienci představili a zaručili se za pravost jejich pověřovacích listin. Vstoupit bez vyzvání na vnitřní nádvoří perského krále Ahasvera znamenalo smrt. Když však královna Ester riskovala svůj život, aby ke králi získala přístup, byla jí projevena přízeň a schválení. (Ester 4:11, 16; 5:1–3) Z jednání a slov Josefových bratrů je patrné, s jakou pečlivostí dbali na to, aby se před králem nedopustili přestupku. Juda totiž řekl Josefovi: „S tebou je to jako s faraónem.“ (1. Mojžíšova 44:14, 18)

Získat přístup k pozemskému panovníkovi, i když byl pouze nedokonalým člověkem, bylo tedy často velmi obtížnou záležitostí a byla to vzácná výsada. Pavel v Aténách uvedl, že Bůh „není daleko od nikoho z nás“, a z Božího Slova, Bible, je patrné, že Bůh je přístupný. (Skutky 17:27) Přesto ten, kdo k němu přistupuje, musí rovněž odpovídat určitým požadavkům a musí mít Jeho schválení.

Svatost Boží přítomnosti

Předtím než Jehova poskytl smlouvu Zákona, dal celému izraelskému národu pokyn, aby se tři dny posvěcovali a aby vyprali své oděvy. Pro přístup k hoře Sinaj byly stanoveny meze a každý, kdo by se hory dotkl, ať člověk, nebo zvíře, podléhal trestu smrti. (2. Mojžíšova 19:10–15) Mojžíš potom „vyvedl lid z tábora, aby se setkal s pravým Bohem“, a rozestavil ho na úpatí hory. Pak vystoupil na horu, aby uprostřed hřmění a blesků, kouře a ohně a za zvuku trubky obdržel podmínky smlouvy. (2. Mojžíšova 19:16–20)

Smlouva Zákona poskytovala opatření, díky němuž se mohli jednotlivci i celý národ prostřednictvím ustanoveného kněžstva a zákonně předepsaných obětí přibližovat k Bohu. Tyto oběti byly spojeny se svatostánkem a později s chrámem. Synové Levity Árona sloužili lidu jako kněží. Kdyby se ostatní opovážili přiblížit k oltáři nebo ke svatému náčiní, aby vykonávali tuto službu, znamenalo by to pro ně smrt. To platilo dokonce i pro ty Levity, kteří nebyli z Áronova rodu. (4. Mojžíšova 3:10; 16:40; 18:2–7) Kněží museli odpovídat přísným požadavkům jak pro tělesnou, tak i pro obřadní čistotu, a když se přibližovali k oltáři neboli ke „svatému místu“, museli mít patřičné oděvy. (2. Mojžíšova 28:40–43; 30:18–21; 3. Mojžíšova 22:2, 3)

Jakákoli neúcta k božským pokynům ohledně přístupu ke Svrchovanému Bohu nebo jakékoli přestoupení těchto pokynů mělo za následek trest smrti. Tak to bylo v případě dvou vlastních Áronových synů. (3. Mojžíšova 10:1–11; 16:1) Z celého národa mohl pouze Áron a ti, kdo po něm nastoupili v úřadu velekněze, vstoupit do Nejsvětější před truhlu smlouvy, jež byla spojena s Jehovovou přítomností. Ale i sám velekněz směl do Nejsvětější vstoupit pouze jedenkrát za rok, a to v Den smíření. (3. Mojžíšova 16:2, 17)

I když se často tvrdí, že uctívání Jehovy se vyvíjelo od obřadního a obětního způsobu uctívání k uctívání založenému na morálních požadavcích, důkazy svědčí o pravém opaku. Samotné obřady a oběti nikdy nebyly postačující, ale sloužily pouze jako symbolický právní základ pro přístup k Bohu. (Hebrejcům 9:9, 10) V konečném důsledku je to Jehova, kdo rozhoduje o tom, koho přijme. Proto Žalm 65:4 uvádí: „Šťastný je ten, kterého vyvolíš, a způsobíš, aby se přiblížil, aby přebýval v tvých nádvořích.“

V Písmu je opakovaně zdůrazněno, že jako pověřovací listiny pro přístup k Bohu se vyžadují víra, spravedlnost, právo, čistota od viny krve, pravdivost a poslušnost vzhledem k Boží vyjádřené  vůli. Proto na Jehovovu horu mohl vystoupit ne ten, kdo prostě přinesl Svrchovanému Panovníkovi dary, ale ten „s nevinnýma rukama a čistým srdcem“. (Žalm 15:1–4; 24:3–6) Když někomu tyto vlastnosti chyběly, pak se jeho oběti, svátky, a dokonce i jeho modlitby staly v Božích očích něčím odporným a bezcenným. (Přísloví 15:8; Izajáš 1:11–17)

Přístup k Bohu dnes

Smlouva Zákona se svými zvířecími oběťmi byla obrazným právním základem, který poukazoval na nadřazený základ pro přístup k Bohu. Ten přišel díky nové smlouvě, jejímž prostřednictvím měli všichni ‚poznat Jehovu, od nejmenšího až po největšího‘. (Jeremjáš 31:31–34; Hebrejcům 8:10–13) Kristus Ježíš se jako jediný Prostředník této nové smlouvy stal ‚cestou‘ k Bohu. Řekl: „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6)

Ti, kdo se přibližují k Bohu skrze Krista Ježíše jako svého Velekněze a Přímluvce, vědí, že „je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil“, a mohou se ‚přibližovat‘ s důvěrou a „s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti“. (Hebrejcům 4:14–16; 7:25) Ačkoli se přibližují bez obavy z odsouzení, přesto si zachovávají zbožnou bázeň a úctu, které jsou pro přístup k Bohu, „Soudci všech“, vhodné. (Hebrejcům 12:28, 29; Římanům 8:33, 34)

Pro křesťany znamená přístup k Bohu také duchovní oběti a obětní dary. (Římanům 12:1; Hebrejcům 13:15) Je ukázáno, že hmotné chrámy, zlato, stříbro a kamenné sochy nemají pro přístup k pravému Bohu vůbec žádnou hodnotu. (Skutky 7:24–29) Ti, kdo se přátelí se světem, jsou Božími nepřáteli. Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorní lidé, kteří mají ‚čisté ruce‘ a ‚přečištěné srdce‘, se mohou ‚přiblížit k Bohu a on se přiblíží k nim‘. (Jakub 4:4–8)

Pokud jde o důležitost důvěrného přístupu k Bohu, žalmista tuto záležitost vhodně shrnul slovy: „Vždyť pohleď — právě ti, kdo se od tebe drží stranou, zahynou. Jistě umlčíš každého, kdo tě nemravně opouští. Pokud však jde o mne, přiblížit se k Bohu je pro mne dobré. U Svrchovaného Pána Jehovy jsem umístil své útočiště, abych oznamoval všechna tvá díla.“ (Žalm 73:27, 28)