O ČEM se ve výše citovaném článku mluvilo? O tom, jaká pozornost je v současné době věnována údajným evangeliím, dopisům a apokalypsám, které byly v polovině 20. století objeveny ve vesnici Nag Hammádí a na dalších místech v Egyptě. Takovým dokumentům se obecně říká gnostické nebo apokryfní spisy. *

V této době, kdy lidé obecně mají k Bibli a ortodoxním náboženstvím negativní postoj, gnostické a apokryfní spisy padly na úrodnou půdu. Mají velký vliv na to, co si mnozí myslí o učení Ježíše Krista i o křesťanství jako takovém. V jednom časopise bylo napsáno: „Tomášovo evangelium a jiné apokryfní [spisy] mluví k srdci určitých lidí — těch, kteří touží po duchovním osvícení, ale nedůvěřují náboženství. Takových lidí v moderní době stále přibývá.“ Odhaduje se, že jen v Brazílii „je nejméně 30 skupin, jejichž náboženské názory jsou založené na apokryfech“.

Objevy těchto dokumentů vedly k podpoře teorie, že ve čtvrtém století n. l. se katolická církev rozhodla zatajit pravdu o Ježíšovi, zamlčet některé zprávy o jeho životě uvedené v apokryfních spisech a provést změny ve čtyřech evangeliích, která dnes máme v Bibli. Elaine Pagelsová, profesorka  religionistiky, to vyjádřila takto: „Nyní začínáme chápat, že to, co nazýváme křesťanstvím a co považujeme za křesťanskou tradici, je vlastně jen zlomkem vybraným z mnoha desítek zdrojů.“

Vědci, jako je profesorka Pagelsová, jsou přesvědčeni, že Bible není jediným zdrojem křesťanské víry, ale že takových zdrojů je víc a patří k nim i apokryfní spisy. Například v pořadu televizní stanice BBC nazvaném „Skutečná Máří Magdaléna“ ze seriálu Tajemství Bible bylo uvedeno, že apokryfní spisy Marii Magdalénu představují jako „učitelku a duchovní vůdkyni ostatních učedníků. Není pouhou učednicí. Je apoštolem mezi apoštoly.“ O údajné úloze Marie Magdalény novinář Juan Arias v článku, který vyšel v brazilských novinách O Estado de S. Paulo, napsal: „Všechno nás dnes vede k závěru, že prvotní křesťanské hnutí založené Ježíšem bylo silně ‚feministické‘, protože první církve se formovaly v domácnostech žen, které sloužily v postavení kněží a biskupů.“

Zdá se, že pro mnoho lidí jsou apokryfní spisy daleko větší autoritou než Bible. Tento přístup však vede k několika důležitým otázkám: Jsou apokryfní spisy důvěryhodným základem pro křesťanskou víru? V případě, že říkají něco jiného než Bible, kterému zdroji bychom měli věřit — Bibli, nebo apokryfům? Opravdu ve čtvrtém století došlo ke spiknutí, jehož následkem byl obsah apokryfů zatajen? Skutečně církev v té době provedla ve čtyřech evangeliích změny, aby zamlčela důležité informace o Ježíšovi, Marii Magdaléně a dalších osobách? Při hledání odpovědi na tyto otázky se zamysleme nad jedním ze čtyř biblických evangelií, nad evangeliem Jana.

Počátkem 20. století byl v Egyptě objeven cenný zlomek Janova evangelia, který je dnes označován jako papyrus Rylands 457 (P⁵²) a který obsahuje text uvedený v Janovi 18:31–33, 37, 38. Je uložen v knihovně Johna Rylandse v anglickém Manchesteru. Jde o nejstarší dochovaný rukopisný zlomek Křesťanských řeckých písem. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že pochází asi z roku 125 n. l., tedy z doby přibližně čtvrt století po Janově smrti. Pozoruhodné je, že text tohoto zlomku téměř doslova souhlasí s tím, co je v pozdějších rukopisech. Skutečnost, že opis Janova evangelia byl již začátkem druhého století v Egyptě, vede k závěru, že Janovo evangelium bylo opravdu sepsáno v prvním století n. l., a to samotným Janem, jak to vyplývá z biblické zprávy. Jedná se tedy o dílo očitého svědka.

Naproti tomu žádné apokryfní spisy nepocházejí z období před druhým stoletím n. l., ale byly napsány nejméně sto let potom, co se odehrály události, o nichž pojednávají. Někteří odborníci tvrdí, že tyto spisy jsou založeny na dřívějších dokumentech a tradicích, ale pro takový názor neexistuje žádný důkaz. Nabízí se tedy otázka: Čemu spíše uvěříte — tomu, co zapsali očití  svědkové, nebo tomu, co napsali ti, kdo žili o sto let později? *

A jak je to s tvrzením, že katolická církev provedla v biblických evangeliích změny, aby určité zprávy o Ježíšově životě zatajila? Existují nějaké důkazy, že například Janovo evangelium bylo ve čtvrtém století změněno? Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme mít na mysli, že jedním z klíčových zdrojových textů, na nichž jsou založeny moderní překlady Bible, je Vatikánský rukopis č. 1209 ze čtvrtého století. Pokud by nějaké změny byly ve čtvrtém století n. l. provedeny, promítly by se i do tohoto rukopisu. Máme však k dispozici také rukopis označovaný jako Bodmer 14, 15 (P⁷⁵), který obsahuje většinu Lukášova a Janova evangelia a pochází z období 175 až 225 n. l. Odborníci říkají, že jeho text je velmi blízký textu Vatikánského rukopisu č. 1209. Jinými slovy, Vatikánský rukopis č. 1209 je potvrzením toho, že v evangeliích žádné zásadní změny provedeny nebyly.

Neexistují písemné ani jiné doklady, které by potvrzovaly, že text Janova nebo kteréhokoli jiného evangelia byl ve čtvrtém století změněn. Po prozkoumání zlomků rukopisů objevených v egyptském Oxyrhynchu dr. Peter M. Head z Univerzity v Cambridge napsal: „Obecně řečeno, tyto rukopisy odpovídají hlavním unciálním textům [rukopisům napsaným velkými písmeny, které se datují od čtvrtého století dále], jež tvoří základ moderních kritických vydání. Není zde nic, co by nějak radikálně měnilo náš názor na ranné opisy NZ [novozákonního] textu.“

Čtyři kanonická evangelia — Matouš, Marek, Lukáš a Jan — byla mezi křesťany přijímána přinejmenším již v polovině druhého století n. l. Na těchto evangeliích, a na žádném z gnostických evangelií, je založeno Tatianovo dílo Diatessaron (což řecky znamená „skrze čtyři“), které bylo sestaveno v letech 160 až 175 n. l. a ve své době bylo velmi rozšířené. (Viz rámeček  „Dílo na obranu evangelií“.) Zajímavý je také postřeh Irenea z konce druhého století n. l. Tvrdil, že evangelia jsou čtyři, protože existují čtyři světové strany. I když proti jeho přirovnání je možné mít námitky, tento výrok ukazuje, že v jeho době existovala pouze čtyři kanonická evangelia.

Co z těchto skutečností vyplývá? Soubor Křesťanských řeckých písem, včetně čtyř evangelií, zůstal od druhého století až do naší doby prakticky stejný. Není žádný pádný důvod věřit, že ve čtvrtém století došlo k nějakému spiknutí, jehož výsledkem byly změny nebo zatajení kterékoli části Bohem inspirovaného Písma. Znalec Bible Bruce Metzger napsal: „Koncem druhého století . . . mezi různorodými a od sebe vzdálenými  sbory věřících nejen ve Středomoří, ale i v oblasti od Británie do Mezopotámie panovala velká jednota týkající se převážné části Nového zákona.“

Mezi těmi, kdo se zastávali pravdy z Božího Slova, byli apoštolové Pavel a Petr. Spolukřesťany důrazně nabádali, aby nepřijímali nic jiného než to, co se naučili, a aby ničemu jinému nevěřili. Například Timoteovi Pavel napsal: „Timotee, střež, co je ti s důvěrou svěřeno, a odvracej se od prázdných řečí, které porušují, co je svaté, a od rozporů falešně zvaného ‚poznání‘. Tím, že někteří předváděli takové poznání, odchýlili se totiž od víry.“ A Petr prohlásil: „Ne, neseznámili jsme vás s mocí a přítomností našeho Pána Ježíše Krista tím, že jsme následovali dovedně vynalezené falešné historky, ale tím, že jsme se stali očitými svědky jeho velkoleposti.“ (1. Timoteovi 6:20, 21; 2. Petra 1:16)

Před staletími byl prorok Izajáš inspirován k tomu, aby řekl: „Zelená tráva uschla, květ zvadl; ale pokud jde o slovo našeho Boha, to potrvá na neurčitý čas.“ (Izajáš 40:8) Můžeme mít tedy jistotu, že Bůh, který Svaté Písmo inspiroval, ho v průběhu staletí také zachoval v nezměněné podobě, aby lidé „všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Timoteovi 2:4)