Apologeti — Obhájci křesťanství, nebo filozofové?

VE DRUHÉM století n. l. byla proti křesťanům vznášena absurdní obvinění — například že se dopouštějí krvesmilstva, vraždí děti a jsou kanibalové. Vyvolalo to takovou vlnu pronásledování, že církevní spisovatelé se cítili povinni svou víru obhájit. Tito muži, později známí jako apologeti neboli obránci, si dali za cíl dokázat, že jejich náboženství je neškodné. Chtěli si tak naklonit římské autority a veřejné mínění.

To bylo značně riskantní, protože přízeň říše a veřejnosti si obvykle získal jen ten, kdo se přizpůsobil. Hrozilo tedy, že apologeti zajdou příliš daleko a zředí křesťanské učení. Navíc se mohlo snadno stát, že svými snahami vyvolají další pronásledování. Jak vlastně obhajovali svou víru? Jaké argumenty používali? A čeho dosáhli?

Apologeti a Římská říše

Apologeti byli vzdělaní muži, kteří žili v druhém a na počátku třetího století. K těm nejznámějším patřili Justin Mučedník, Kléméns Alexandrijský a Tertullianus. * Své spisy, jejichž účelem bylo vysvětlit křesťanské učení, adresovali hlavně pohanům a představitelům Římské říše a často se v nich odvolávali na Bibli. Především vystupovali proti pronásledovatelům — vyvraceli jejich obvinění a vykreslovali křesťany v příznivém světle.

Jedním z cílů, který apologeti sledovali, bylo přesvědčit politiky o tom, že křesťané nejsou nepřáteli císaře ani Říma. Tertullianus prohlásil: „Císař ustanovený naším Bohem patří spíše nám.“ Athenagoras zase obhajoval nástupnické právo na císařský trůn. Vměšovali se tak do politických záležitostí a nebrali v úvahu slova Ježíše Krista, který řekl: „Mé království není částí tohoto světa.“ (Jan 18:36)

 Apologeti také zastávali názor, že mezi Římem a křesťanským náboženstvím je úzká vazba. Podle Melitóna byly tyto dvě složky nerozlučně spjaty, přičemž křesťanství přispívalo k blahu říše. Neznámý pisatel Epištoly Diognetovi přirovnal křesťanství k duši, která „drží svět pohromadě“. A Tertullianus napsal, že křesťané se modlí za blahobyt říše a za to, aby konec systému věcí byl odložen. Pod vlivem těchto názorů se příchod Božího Království nejevil tak potřebný. (Matouš 6:9, 10)

Z křesťanství se stává filozofie

Filozof Celsus se o křesťanech posměšně vyjádřil, že jsou to „nádeníci, ševci, sedláci, nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidí“. Takové zesměšňování si apologeti nechtěli nechat líbit. Aby si naklonili veřejné mínění, rozhodli se pro novou taktiku. K obhajobě křesťanství začali používat dříve zavrhovanou světskou moudrost. Například Kléméns Alexandrijský považoval některé filozofické názory za „pravou teologii“. Justin o sobě sice tvrdil, že se od pohanských filozofií odvrátil, ale ve skutečnosti byl první, kdo „křesťanské“ myšlenky vyjadřoval filozofickým jazykem a pojmy. Takovou filozofii označil za „bezpečnou a prospěšnou“.

V té době se tedy apologeti přestali proti filozofii stavět. Naopak se snažili dát domnělým křesťanským myšlenkám filozofický ráz a ukázat, že převyšují filozofie pohanů. Justin napsal: „[Mluvíme] o věcech některých, tak jako ctění vámi básnili a filozofové, o věcech jiných ale zevrubněji a zbožněji.“ „Křesťanské“ myšlenky, oděné do nového filozofického hávu, byly nyní prezentovány jako starobylé a úctyhodné. Apologeti zdůrazňovali, že křesťanské knihy jsou mnohem starší než spisy Řeků a že bibličtí proroci žili dříve než řečtí filozofové. Někteří apologeti dokonce začali tvrdit, že filozofové své názory přebírali právě od proroků. Z Platona udělali Mojžíšova učedníka!

Křesťanství je překrouceno

Tato nová strategie vedla k tomu, že křesťanství se smísilo s pohanskými filozofiemi. Apologeti připodobňovali biblické postavy k řeckým bohům. Ježíš byl přirovnáván k Perseovi a Marie k Perseově matce Danaé, která údajně svého syna rovněž počala jako panna.

 Některé nauky doznaly značných úprav. Patřilo k nim to, co Písmo říká o Ježíšovi. Ten je v Bibli označen jako „Logos“ neboli „Slovo“, což znamená, že je Božím hlavním mluvčím. (Jan 1:1–3, 14–18; Zjevení 19:11–13) Tuto nauku velmi brzy překroutil Justin, který jako typický filozof využil toho, že řecký výraz logos neznamená jen „slovo“, ale také „rozum“. Učil, že křesťané obdrželi slovo (logos) v osobě samotného Krista. Avšak logos ve smyslu rozumu mají všichni lidé, tedy i pohané. Křesťanem tak podle něj byl každý, kdo žil v souladu s rozumem, včetně Sokrata a dalších, kteří se prohlašovali za ateisty nebo za ně byli považováni.

Logos byl v řecké filozofii úzce spojen s osobou Boha. Vztah mezi tímto božským principem a Ježíšem rozvíjeli další apologeti, včetně Tertulliana, čímž zavedli křesťanství na cestu, která nakonec vyústila v přijetí nauky o Trojici. *

V Bibli se více než 850krát objevuje hebrejský ekvivalent výrazu „duše“ a více než 100krát jeho řecký ekvivalent. V zásadě se vztahuje na žijící smrtelné tvory, a to jak na lidi, tak na zvířata. (1. Korinťanům 15:45; Jakub 5:20; Zjevení 16:3) Apologeti však tuto biblickou nauku překroutili — spojili ji s platonskou filozofií, podle které je duše oddělená od těla, neviditelná a nesmrtelná. Minucius Felix dokonce prohlašoval, že nauka o vzkříšení má původ v Pythagorově učení o stěhování duší. To, že se apologeti nechali ovlivnit řeckými představami, je od biblické pravdy odvedlo skutečně daleko.

Zvolili si špatnou cestu

Někteří apologeti si uvědomovali, že filozofie mohou pro křesťanské učení představovat určitou hrozbu. Ale přestože filozofy kritizovali, zhlédli se v jejich intelektuálním přístupu. Například Tatianos o filozofech říkal, že nedělají nic užitečného, avšak zároveň křesťanské náboženství nazýval „naše filozofie“ a pouštěl se do filozofických úvah. Tertullianus si na jedné straně stěžoval na to, že pohanské filozofie ovlivňují smýšlení křesťanů, ale na druhé straně prohlásil, že jeho vzory jsou „filozof a mučedník Justin, sofista církví Miltiadés“ a další. Athenagoras se stal známým jako „aténský křesťanský filozof“. A Kléméns údajně zastával názor, že „křesťan může s dobrým svědomím použít filozofii jako nástroj k získání moudrosti a k obhajobě víry“.

I když se snad apologetům do jisté míry podařilo obhájit své náboženské názory, dopustili se závažné chyby. Proč to můžeme tvrdit? Apoštol Pavel křesťanům připomíná, že nejúčinnější duchovní zbraní, kterou mají k dispozici, je „slovo Boha“. To je podle Pavla „živé a vykonává moc“ a s ním „vyvracíme . . . uvažování a všechno povýšené, co se pozvedá proti poznání Boha“. (Hebrejcům  4:12; 2. Korinťanům 10:4, 5; Efezanům 6:17)

Ježíš večer před tím, než byl usmrcen, řekl svým učedníkům: „Seberte odvahu! Zvítězil jsem nad světem.“ (Jan 16:33) Zkoušky a těžkosti, které ve světě zažil, ho nepřipravily o víru a nezlomily jeho věrnost Otci. V podobném duchu se vyjádřil Jan, poslední žijící apoštol. Napsal: „To je to vítězství, které zvítězilo nad světem: naše víra.“ (1. Jana 5:4) Apologeti rané církve sice chtěli obhájit křesťanské učení, ale zvolili si k tomu nesprávnou cestu. V důsledku toho, že přejali názory a přístup světských filozofů, se dostali pod vliv takových filozofií a tak v podstatě dovolili, aby svět zvítězil nad nimi a nad tím, co hlásali. Nejen že tedy nebyli skutečnými zastánci a obhájci pravého křesťanství, ale navíc — možná nevědomky — padli do pasti nastražené Satanem, který „se stále proměňuje v anděla světla“. (2. Korinťanům 11:14)

Stejnou chybu dělá většina duchovních a teologů dnešních církví. Místo aby pravé křesťanství obhajovali Božím Slovem, často Bibli zlehčují a uchylují se ke světským filozofiím, aby si naklonili veřejné mínění a vládnoucí elitu. Tito učitelé nevarují před následováním světských trendů, které jsou v rozporu s Písmem, ale všemožně lidem ‚lechtají uši‘, aby získali další příznivce. (2. Timoteovi 4:3) Je smutné, že — podobně jako kdysi apologeti — ignorují varování apoštola Pavla: „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ Pavel dodává: „Jejich konec bude podle jejich skutků.“ (Kolosanům 2:8; 2. Korinťanům 11:15)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 31]

„Vyvracíme . . . uvažování a všechno povýšené, co se pozvedá proti poznání Boha.“ (2. KORINŤANŮM 10:5)

[Obrázek na straně 28]

Justin označil „křesťanskou“ filozofii za „bezpečnou a prospěšnou“

[Obrázek na straně 29]

Kléméns pokládal filozofické názory za „pravou teologii“

[Obrázek na straně 29]

Tertullianovy filozofické úvahy pomohly připravit půdu pro nauku o Trojici

[Obrázek na straně 29]

Tatianos napsal, že křesťanství je „naše filozofie“

[Obrázek na straně 30]

Duchovní a teologové novodobých církví jdou ve stopách apologetů

[Obrázek na straně 31]

Apoštol Pavel varoval před filozofiemi a lidskými podvody

[Podpisky obrázku na straně 29]

Kléméns: Historical Pictures Service; Tertullianus: © Bibliothèque nationale de France