Přejít k článku

Přejít na obsah

Hřích — Nastala změna?

Hřích — Nastala změna?

Hřích — Nastala změna?

„PŘEDSTAVA, že naši předkové spáchali něco hrozného, a my jsme následkem toho po nich zdědili hřích, není modernímu člověku příjemná. A koneckonců ani představa hříchu jako takového. . . . Lidé jako Adolf Hitler nebo Josef Stalin možná hřešili, ale my ostatní jsme oběťmi okolností.“ (The Wall Street Journal)

Z tohoto citátu vyplývá, že slova „hřích“ a „hřešit“ lidé téměř vyřadili ze svého slovníku. Proč? Co se změnilo? A co vlastně lidem na myšlence hříchu a hříšnosti vadí?

V náboženském pojetí se rozlišuje hřích dědičný a hřích osobní. Dědičný hřích máme v sobě, ať se nám to líbí, nebo ne. Osobní hřích spočívá v tom, že my sami děláme něco nesprávného. Oba tyto pojmy si teď rozebereme podrobněji.

Jsme poskvrněni dědičným hříchem?

Bible vysvětluje, že první lidé se dopustili hříchu, který pak předali celému lidstvu. Každý člověk se proto narodil nedokonalý, a i když se snaží, nedokáže vždy jednat spravedlivě. Bible říká: „Všechna nespravedlnost je hřích.“ (1. Jana 5:17)

Představa, že lidé se narodí nějak poskvrněni kvůli dávnému přestupku, který nespáchali a za který nenesou vůbec žádnou odpovědnost, je pro mnohé nepochopitelná a také nepřijatelná. Edward Oakes, profesor teologie, říká, že nauka o dědičném hříchu „se setkává s rozpačitým tichem, otevřeným odporem nebo přinejlepším s polovičatým souhlasem, z něhož vyplývá, že dotyčný tuto nauku přímo nepopírá, ale že nemá vůbec žádnou představu o tom, jak souvisí s životem věřících“.

Jedním faktorem, kvůli kterému je pro lidi obtížné přijmout myšlenku dědičného hříchu, je to, co učily církve. Například na tridentském koncilu (1545–1563) katolická církev prohlásila, že bude zavržen každý, kdo by popíral, že novorozeňata musí být pokřtěna, aby jim byly odpuštěny hříchy. Teologové tvrdili, že pokud dítě zemře nepokřtěné, jeho hříchy mu navždy zabrání být v Boží přítomnosti v nebi. Jan Kalvín učil, že děti ‚si své prokletí přinášejí již z lůna matky‘. Byl dokonce přesvědčen, že děti mají hříšnou podstatu, kvůli které ‚je Bůh nenávidí a jsou mu odporné‘.

Většina lidí však novorozené dítě považuje za nevinné, a tak je z jejich pohledu nelidské, aby muselo trpět kvůli dědičnému hříchu. Není tedy těžké chápat, proč to, co o dědičném hříchu říkaly církve, vyvolalo v lidech odpor. S představou, že by se nepokřtěné dítě mělo ocitnout v pekelném ohni, se nedokázali smířit ani někteří duchovní. Konečný osud nepokřtěných dětí pro ně zůstal nevyřešenou otázkou. I když se to nikdy nestalo církevním dogmatem, katolická církev po staletí učila, že duše nepokřtěných novorozeňat jsou v předpeklí. *

Dalším faktorem, který přispěl k podkopání nauky o dědičném hříchu, bylo to, že v 19. století filozofové, vědci a teologové začali zpochybňovat historickou věrohodnost biblických zpráv. V očích mnoha lidí Darwinova evoluční teorie zařadila příběh o Adamovi a Evě do říše pohádek. Následkem toho všeho dnes mnozí lidé považují Bibli za soubor tehdejších tradic a názorů těch, kdo ji napsali, a ne za poselství od Boha.

Co tedy zbylo z nauky o dědičném hříchu? Pokud jsou věřící přesvědčeni, že Adam s Evou nikdy neexistovali, pak je logické, že nemohli spáchat žádný hřích, který by svému potomstvu předali. I pro lidi, kteří jsou ochotni uznat, že lidstvo jako celek je nějak poskvrněno, je dědičný hřích pouze obrazným vysvětlením nedokonalé povahy člověka.

Tolik k myšlence dědičného hříchu. A jak je to s osobními hříchy?

Je na tom něco špatného?

Když se řekne osobní hřích, mnoho lidí si vzpomene na Deset přikázání, která zakazují například vraždu, nevěru, chamtivost, předmanželský sex nebo krádež. Církve od nepaměti tvrdily, že ten, kdo zemře, aniž by činil z těchto hříchů pokání, bude věčně mučen v pekle. *

Například katolická církev učí, že má-li člověk pekelnému soudu uniknout, musí takové hříchy vyznat knězi, který údajně má autoritu udělit za ně rozhřešení. Většina katolíků však rituál v podobě zpovědi, rozhřešení a pokání považuje za zastaralý. Jeden nedávný průzkum ukázal, že více než 60 procent italských katolíků ke zpovědi nechodí.

Je vidět, že tradiční představa osobního hříchu a jeho následků, jak to popisují církve, nepřispěla k tomu, že by lidé přestali hřešit. Mnozí věřící si už ani nemyslí, že každé jednání, které Desatero zakazuje, je nesprávné. Někteří jsou například přesvědčeni, že když se dva dospělí lidé rozhodnou, že spolu budou mít pohlavní styk, a nikomu třetímu tím neublíží, není na tom nic špatného.

Jedno možné vysvětlení, proč tak lidé uvažují, je to, že nejsou ztotožněni s tím, co je církev učila o hříchu. Pro mnohé je těžké uvěřit, že by láskyplný Bůh věčně mučil hříšníky v pekle. Skeptické postoje k církevním naukám jsou snad alespoň zčásti vysvětlením toho, proč hřích už není považován za něco závažného. Přispěly k tomu však i další faktory.

Zavržení tradičních hodnot

Události, ke kterým došlo během posledních století, měly za následek obrovské změny ve společnosti a v mentalitě lidí. Dvě světové války a bezpočet menších válek i genocid všeho druhu vedly mnohé lidi k tomu, že začali zpochybňovat tradiční hodnoty. Říkají si, zda je rozumné, aby lidé v moderní společnosti žili podle měřítek, která byla stanovena před staletími a která vůbec neberou v úvahu realitu naší doby. Mnozí racionalisté a moralisté docházejí k závěru, že to rozumné není. Jsou přesvědčeni, že společnost musí rozbít okovy určitých moralistických pověr a prostřednictvím vzdělání rozvinout obrovský potenciál lidstva.

Takové uvažování vedlo ke vzniku extrémně světské kultury. V mnoha evropských zemích chodí do kostela jen málokdo. Čím dál víc lidí v nic konkrétního nevěří a mnozí se netají odporem k církevním naukám a považují je za absurdní. Vycházejí z toho, že člověk je produktem evoluce a vlivu prostředí, takže není důvod mluvit o porušování nějakých morálních zásad.

Všeobecné uvolnění morálky, ke kterému ve 20. století došlo v západním světě, vedlo mimo jiné k takzvané sexuální revoluci. Studentské protesty, odmítání tradiční kultury a dostupnost hormonální antikoncepce sehrály svou roli v zavržení toho, co se obecně pokládalo za společensky přijatelné. Netrvalo dlouho a biblické hodnoty se z povědomí lidí začaly vytrácet. Nová generace přijala novou morálku a nový postoj k hříchu. Jak napsal jeden novinář, „jediným zákonem se stal zákon lásky“, což se projevilo všeobecně povolným postojem k sexuální morálce.

Tolerantní náboženská kultura

O situaci ve Spojených státech bylo v časopise Newsweek otevřeně napsáno: „Mnozí duchovní, kteří bojují o každého věřícího, mají pocit, že si nemohou dovolit farníkům říkat něco jiného než to, co chtějí slyšet.“ Obávají se, že kdyby měli příliš velké morální požadavky, o své ovečky by přišli. Lidé nechtějí poslouchat to, že by měli projevovat sebeovládání, být pokorní a ctnostní, nebo že by měli dbát hlasu svědomí a kát se ze svých hříchů. Mnohé církve proto věřícím předkládají to, co noviny Chicago Sun-Times označily za „uklidňující, prospěchářské, a dokonce narcistické křesťanské poselství, které propaguje sebestřednost [a] s evangeliem nemá nic společného“.

Výsledkem takového přístupu je náboženská kultura, ve které si každý Boha představuje po svém a ve které se církve zaměřují ne na Boha a na to, co od lidí žádá, ale na člověka a na to, jak může posilovat svou sebeúctu. Hlavním cílem je vyhovět přáním věřících. Náboženství tak vlastně nestojí na žádných naukách. Autorka článku v novinách The Wall Street Journal nadhodila otázku: „Čím se vyplní ta prázdnota, to jádro, kde byly křesťanské mravní hodnoty?“ A odpověděla na ni: „Etickým kódem nápadné tolerance, díky které se dá cokoli omluvit snahou být příjemným a nekonfliktním člověkem.“

Logickým důsledkem toho všeho je názor, že přijatelné je každé náboženství, díky němuž se člověk cítí dobře. Výše zmíněný novinový článek uvádí, že když někdo takový názor zastává, „přidá se k jakémukoli náboženství, které po něm v morálním ohledu nic podstatného nevyžaduje — utěšuje, ale nesoudí“. A církve zase ochotně přijímají lidi „takové, jací jsou“, aniž by na ně měly nějaké mravní požadavky.

Těm, kdo znají Bibli, tato situace připomíná proroctví, které v prvním století n. l. zapsal apoštol Pavel. Uvedl: „Nastane . . . časové období, kdy nesnesou zdravé učení, ale budou si shromažďovat učitele ve shodě se svými vlastními touhami, aby jim lechtali uši; a odvrátí uši od pravdy.“ (2. Timoteovi 4:3, 4)

Jestliže náboženští vůdci hřích omlouvají, popírají jeho existenci a věřícím ‚lechtají‘ uši tím, že jim místo biblického poselství říkají to, co chtějí slyšet, vlastně svým farníků prokazují medvědí službu. Poselství, které hlásají, je lživé a nebezpečné. Je to překroucení jedné ze základních nauk křesťanství. Hřích a odpuštění jsou totiž důležitou součástí dobré zprávy, kterou kázal Ježíš a jeho apoštolové. O tom pojednává následující článek.

[Poznámky pod čarou]

^ 9. odst. Tato nebiblická nauka vyvolala mnoho zmatků a je možné, že to byl důvod, proč v nedávno vydaném katolickém katechismu se o předpeklí již nemluví. Viz rámeček „Změna v teologické nauce“ na straně 10.

^ 14. odst. Víra ve věčná muka v ohnivém pekle není založena na Bibli. Podrobnější informace najdete v knize Co Bible doopravdy říká? v 6. kapitole „Kde jsou mrtví?“. Vydali ji svědkové Jehovovi.

[Praporek na straně 7]

Tolerantní náboženská kultura nevede k ničemu dobrému

[Rámeček na straně 6]

Hřích? „To není náš problém“

▪ „Jednou z největších překážek, kterou církev musí překonávat, je to, že se už nepovažujeme za ‚hříšníky‘, kteří potřebují odpuštění. V minulosti si možná lidé připustili, že hřeší, ale dnes to není náš problém. Církev sice ví, co by měl udělat ten, kdo zhřeší, ale v očích většiny Američanů hřích není problém, přinejmenším ne vážný problém.“ (John A. Studebaker, ml., náboženský publicista)

▪ „Lidé říkají: ‚Od sebe i od ostatních očekávám v morálním ohledu hodně, ale vím, že všichni jsme jenom lidé, a tak se nám to obvykle nepodaří.‘ V otázkách morálky se obrazně řečeno držíme zlaté střední cesty, po které se nám všem jde dobře. Sekáme trávu. Při parkování nezabíráme dvě místa. Podstatnější věci, které s hříchem souvisejí, však ignorujeme.“ (Albert Mohler, děkan Teologického semináře Jižních baptistů)

▪ „Společnost oslavuje to, co dřív bylo zakázáno [například takzvaných sedm smrtelných hříchů]: Rodiče podporují v dětech pýchu, aby měly sebeúctu. Skupina francouzských kuchařů napsala do Vatikánu, že když je člověk gurmánem, není to přece hřích. Závist je hnacím motorem bulváru. Smilstvo je nástrojem reklamy. Hněv je spravedlivým nástrojem v rukou utlačovaných. A lenost? Téměř každý den bych všechno na světě dala za to, abych mohla lenošit.“ (Nancy Gibbsová, časopis Time)

[Obrázek na straně 5]

Zprávu o Adamovi a Evě dnes mnozí považují za mýtus