Přestali jsme hřešit?

NENÍ to tak dávno, co věřící v kostelech slýchávali varovná kázání před takzvanými sedmi smrtelnými hříchy — před pýchou, lakomstvím, závistí, hněvem, smilstvem, nestřídmostí a leností. Kněz obvykle popisoval děsivé následky těchto hříchů a na své farníky naléhal, aby činili pokání. Před nějakou dobou však jeden novinář napsal: „Nepříjemná realita hříchu dnes ve většině náboženských poselství chybí, protože cílem je vyvolat v posluchačích dobrý pocit.“

Tohoto trendu si všímají i jiní novináři. Je to patrné z následujících citátů:

▪ „Staré představy o hříchu, pokání a vykoupení byly nahrazeny uklidňujícími myšlenkami o tom, že člověk si má sám sebe vážit a mít se rád.“ (Star Beacon, Ashtabula, Ohio)

▪ „Bolestné vědomí vlastní hříšnosti prakticky už neexistuje.“ (Newsweek)

▪ „Už se neptáme ‚Co ode mě Bůh žádá?‘, ale ‚Co pro mě Bůh udělá?‘“ (Chicago Sun-Times)

V dnešní pluralistické a tolerantní společnosti lidé neradi vynášejí soudy o morálce. Prý se to nehodí. Zdá se, že největším hříchem je soudit jednání jiných lidí. Převládá názor: „To, čemu věříš, může být dobré pro tebe, ale svoje názory bys neměl vnucovat druhým. Každý člověk má svoje hodnoty. Nikdo nemá monopol na to, co je správné a co ne. Hodnoty druhých jsou stejně dobré jako ty tvoje.“

Takové uvažování má vliv i na to, jak se lidé vyjadřují. Slovo „hřích“ se už neobjevuje ve vážném kontextu, ale nanejvýš v humorné nadsázce. Už se neříká, že lidé „žijí v hříchu“, ale prostě „žijí spolu“. Už to nejsou „cizoložníci“, ale „něco s někým mají“. Už to nejsou „homosexuálové“, ale dávají přednost „alternativnímu životnímu stylu“.

Není pochyb o tom, že názor na to, co je „normální“ a co je „hřích“, se změnil. Proč se to stalo? Přestali jsme snad hřešit? A záleží vůbec na tom?