Pravda o hříchu

KDYBY nemocný člověk rozbil teploměr, dokázal by tím, že nemá horečku? Samozřejmě, že ne. Podobně, když mnozí lidé odmítají Boží názor na hřích, neznamená to, že hřích neexistuje. Bible, Boží psané Slovo, se o hříchu zmiňuje často. Co konkrétně se tam můžeme dočíst?

Všichni zhřešili

Asi před dvěma tisíci lety vyjádřil apoštol Pavel své zklamání nad tím, že ‚to dobré, co si přál, nečinil, ale konal to špatné, co si nepřál‘. (Římanům 7:19) Jsme-li k sobě upřímní, musíme uznat, že jsme na tom podobně. Možná se snažíme žít podle Deseti přikázání nebo podle jiného měřítka chování, ale ať se nám to líbí, nebo ne, nedaří se nám to. Ne, že bychom selhávali záměrně, ale jsme zkrátka slabí. Proč to tak je? Pavel vysvětluje: „Jestliže . . . činím to, co si nepřeji, pak ten, kdo to působí, již nejsem já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Římanům 7:20)

Každý člověk, stejně jako Pavel, má vrozené slabosti. Je to důsledek dědičného hříchu a nedokonalosti. Pavel napsal: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy.“ Dále vysvětlil, co je příčinou: „Skrze jednoho člověka [Adama] vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 3:23; 5:12)

Mnozí odmítají myšlenku, že kvůli přestupku našich prvních rodičů se lidé odcizili Bohu a ztratili dokonalost. Právě to však učí Bible. Ježíš citoval z prvních kapitol 1. Mojžíšovy a na tuto knihu se odvolával jako na autoritu. Z toho je vidět, že zprávu o Adamovi a Evě považoval za pravdivou. (1. Mojžíšova 1:27; 2:24; 5:2; Matouš 19:1–5)

Jednou z hlavních biblických nauk je to, že Ježíš přišel na zem, aby vykoupil z hříchu ty, kdo v něj budou projevovat víru. (Jan 3:16) Naše vyhlídka na budoucí život tedy závisí na tom, zda přijmeme Jehovův prostředek, kterým chce zachránit upřímné lidi ze stavu, který nemohou nijak ovlivnit. Jestliže nemáme na hřích stejný názor jako Bůh, pak si jen sotva budeme vážit prostředku, který opatřil, aby nás z hříchu zachránil.

Proč byla Ježíšova oběť zapotřebí?

Jehova dal prvnímu člověku možnost žít věčně. Přišel by o ni pouze tehdy, pokud by se proti Bohu vzbouřil. Právě to však Adam udělal a tím se stal hříšníkem. (1. Mojžíšova 2:15–17; 3:6) Jednal v rozporu s Boží vůlí, ztratil dokonalost a zničil svůj vztah k Bohu. Když se porušením Božího zákona dopustil hříchu, začal stárnout a nakonec zemřel. Je smutné, že jako Adamovi potomci jsme se všichni narodili v hříchu a jsme odsouzeni k tomu, že jeho následkem zemřeme. Proč jsme se tak narodili?

Důvod je prostý. Nedokonalí rodiče nemohou přivést na svět dokonalé děti. Všichni Adamovi potomci se narodili jako hříšníci, a jak uvedl apoštol Pavel, „mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt“. (Římanům 6:23) Druhá část tohoto verše nám však dává naději. Čteme tam: „Ale dar, který dává Bůh, je věčný život skrze Krista Ježíše, našeho Pána.“ To znamená, že na základě Ježíšovy obětní smrti mohou být poslušní a vděční lidé očištěni  od následků hříchu, který Adam spáchal. * (Matouš 20:28; 1. Petra 1:18, 19) Jak by to na člověka mělo působit?

„Pohání nás“ Kristova láska

Apoštol Pavel byl Bohem inspirován k tomu, aby na tuto otázku odpověděl. Napsal: „Pohání nás . . . láska, kterou má Kristus, protože jsme usoudili, že jeden člověk zemřel za všechny; . . . a zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, již nežili pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel a byl vzbuzen.“ (2. Korinťanům 5:14, 15) Pokud člověk uznává, že Ježíšova oběť ho může vysvobodit z následků hříchu, a chce dát najevo svou vděčnost, měl by se snažit žít v souladu s tím, co od něj Bůh žádá. Je tedy nutné porozumět tomu, co Bůh vyžaduje, školit své svědomí podle biblických měřítek a v souladu s nimi pak žít. (Jan 17:3, 17)

Hříšné jednání poškozuje vztah člověka k Jehovovi Bohu. Když si král David uvědomil, jak vážným proviněním bylo to, že se dopustil cizoložství s Bat-šebou a nechal zabít jejího manžela, bezpochyby se cítil velmi zahanben. Nejvíc ho však trápilo to, že svými hříchy urazil Boha. Kajícně mu řekl: „Proti tobě, tobě samému jsem zhřešil, a učinil jsem, co je špatné v tvých očích.“ (Žalm 51:4) Když se do situace, kdy byl vystaven pokušení dopustit se cizoložství, dostal Josef, jeho svědomí ho vedlo k tomu, aby prohlásil: „Jak bych se . . . mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ (1. Mojžíšova 39:9)

Jestliže tedy zhřešíme, nejde jen o to, že se cítíme špatně, protože naše nesprávné jednání vyšlo najevo, nebo že se musíme zodpovídat lidem, protože jsme neudělali to, co se od nás očekávalo. Porušením Božích zákonů týkajících se například sexu, poctivosti, úcty a uctívání poškodíme svůj vztah k Bohu. Pokud hřešíme záměrně, stávají se z nás Boží nepřátelé. To je fakt, nad  nímž je potřeba se hluboce zamyslet. (1. Jana 3:4, 8)

Přestali jsme tedy hřešit? Ne, lidé pouze začali nesprávné jednání označovat jinými výrazy ve snaze dosáhnout toho, aby vypadalo přijatelně. Mnozí své svědomí umlčeli nebo ho ignorují. Ti, kdo chtějí mít Boží přízeň, se však něčeho takového musí vyvarovat. Jak jsme si totiž ukázali, mzda, kterou platí hřích, není pouze uražená ješitnost nebo hanba, ale smrt. Postoj k hříchu je tedy otázkou života a smrti.

Potěšující je, že pokud svých hříchů upřímně litujeme a se špatným jednáním přestaneme, můžeme na základě Ježíšovy výkupní oběti získat odpuštění. Apoštol Pavel napsal: „Šťastni jsou ti, jimž byly prominuty nezákonné skutky a jejichž hříchy byly přikryty; šťastný je muž, jehož hřích Jehova rozhodně nebude brát v úvahu.“ (Římanům 4:7, 8)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 10]

Změna v teologické nauce

Většina katolíků vždy měla o předpeklí jen mlhavou představu. Během posledních několika desítek let se o předpeklí mluvilo stále méně a v současném katechismu už o něm není ani zmínka. V roce 2007 katolická církev nauku o předpeklí oficiálně zrušila. Ve studii, kterou vypracovala Mezinárodní teologická komise, je napsáno, že „existují teologické a liturgické důvody pro naději, že děti, které zemřely nepokřtěné, mohou být spaseny a uvedeny do věčné blaženosti“.

Proč došlo k takové změně? V zásadě se tak církev osvobodila od toho, co francouzský novinář Henri Tincq označil za „dědičné břemeno, které církev bránila od středověku až do 20. století. Hrozbu v podobě předpeklí s potěšením využívala k tomu, aby manipulovala s lidmi a nutila rodiče dát pokřtít své děti co možná nejdříve.“ Odstranění nauky o předpeklí však neznamená, že církev opustila své tradiční nauky.

Církevní tradice, nebo Bible? Nauka o předpeklí byla výsledkem teologických debat, které probíhaly ve 12. století a týkaly se očistce. Katolická církev učí, že duše žije po smrti, a tak bylo potřeba najít místo pro duše dětí, které nemohly jít do nebe, jelikož nebyly pokřtěny, ale ani si nezasloužily pekelný trest. Tak vznikla myšlenka, že existuje předpeklí.

Bible však neříká, že duše je nesmrtelná a přežívá smrt těla. Naopak jasně uvádí, že lidská duše, která hřeší, může být „vyhlazena“ a „umře“. (Skutky 3:23; Ezekiel 18:4, Biblí česká) Jelikož je duše smrtelná, předpeklí nemůže existovat. Kromě toho, Bible mluví o smrti jako o stavu, ve kterém si člověk není ničeho vědom, podobně jako ve spánku. (Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–14)

Bible navíc uvádí, že malé děti křesťanských rodičů Bůh považuje za svaté. (1. Korinťanům 7:14) Takový výrok by neměl smysl, pokud by k záchraně dětí byl nezbytný křest.

Nauka o předpeklí vlastně Boha urážela. Představovala ho jako krutého tyrana, který trestá nevinné, a ne jako spravedlivého a milujícího Otce. (5. Mojžíšova 32:4; Matouš 5:45; 1. Jana 4:8) Není divu, že pro upřímné křesťany vždy byla tato nebiblická nauka v rozporu se zdravým rozumem.

[Obrázky na straně 9]

Jestliže žijeme v souladu s biblickými měřítky, vede to k dobrému vztahu k Bohu i k lidem