Dopis z Jižní Afriky

„Proč by zrovna tady někdo zastavoval?“

„NEBEZPEČNÁ OBLAST — LOUPEŽE A PROSTITUCE.“ Tato slova čteme na výstražné ceduli, která stojí vedle úzké venkovské silnice, z níž právě sjíždíme. Zahaleni oblakem prachu zastavujeme u několika aut zaparkovaných pod velkým billboardem, který motoristy upozorňuje, že se blíží k luxusnímu středisku s kasinem. Kolem nás projíždějí drahá auta a my si všímáme, jak nás jejich majitelé udiveně pozorují. Jako by se ptali: „Proč by zrovna tady někdo zastavoval?“

Ve stínu billboardu stojí skupina hezky oblečených mužů a žen. Vystupujeme z auta a připojujeme se k nim. Jsou tu pohromadě lidé různých ras i etnického původu, což je v Jižní Africe stále ještě poměrně neobvyklé. Do této oblasti, jež se nachází asi 100 kilometrů severozápadně od Johannesburgu, jsme přijeli proto, že chceme obyvatelům zdejších vesnic předat poselství z Bible.

Při krátké schůzce si rozebíráme myšlenky z jednoho biblického verše a domlouváme poslední detaily týkající se naší dnešní kazatelské služby. Zazní modlitba a všichni se vracíme do aut. Na rozsáhlé planině před námi jsou chaoticky rozeseté domky a chatrče, nad nimiž se tyčí temné haldy hlušiny z platinových dolů. Všudypřítomná chudoba, kterou vidíme kolem sebe, vůbec neodpovídá ohromnému nerostnému bohatství skrytému pod zemí.

Společně s manželkou a jedním párem z Německa chodíme v průběhu dopoledne dům od domu a mluvíme s lidmi o Bibli. Přibližně třetina místních obyvatel nemá práci, a tak jsou jejich domky velmi prosté. Mnohdy jsou to pouhé chatrče z vlnitého plechu, který je velkými hřebíky přitlučen k rozviklané dřevěné konstrukci. Jako podložky pod hřebíky se používají víčka z láhví od piva.

Vždy když se blížíme k brance, nahlas pozdravíme. Často nám přichází naproti paní domu. Lidé ochotně naslouchají zprávě, kterou přinášíme, a jednají s námi jako s váženými hosty. Do plechových střech přes den praží slunce, takže v domcích je horko jako v peci. Mnozí vesničané proto posílají své děti, aby zevnitř přinesly židle a postavily je pod strom. Potom nás zvou, abychom si sedli do stínu.

Členové rodiny se scházejí a sedají si na jednoduché stoličky nebo na přepravky obrácené dnem vzhůru. Svolávají dokonce i děti, které si někde hrají s podomácku vyrobenými  hračkami, a chtějí po nich, aby si nás poslechly. Čteme některé biblické verše a dětem ve školním věku ukazujeme naše publikace. Pak je vybízíme, aby z nich něco nahlas přečetly. Skoro všichni si s radostí berou literaturu a mnozí nás zvou, ať přijdeme zas.

V poledne si děláme pauzu na sendvič a něco studeného k pití. Potom se vydáváme navštívit ty, s nimiž jsme mluvili už dříve. Nejprve jdeme za Jimmym, který se sem přistěhoval z Malawi a pracuje v jednom z místních platinových dolů. Jimmyho navštěvujeme už řadu měsíců. Vždycky je rád, že nás vidí, a několikrát jsme si s ním hezky popovídali o Bibli. Jimmy se oženil s jednou zdejší ženou z kmene Čwanů a má dvě rozkošné děti. Posledně jsme ho nezastihli, a tak jsme zvědaví, jak se mu daří.

Už když přijíždíme k Jimmyho skromnému domku, vidíme, že něco není v pořádku. Zahrádka, o niž se vždycky pečlivě staral, je zarostlá, kukuřice na jeho políčku uschla a kuřata, která tu živořila na vyprahlé půdě, jsou pryč. Dveře jsou zvenčí zajištěné těžkým řetězem. Přichází sousedka, aby zjistila, co se děje. Ptáme se jí, zda netuší, kde by mohl Jimmy být. Má pro nás zdrcující zprávu: Jimmy zemřel a jeho žena se i s dětmi vrátila ke své rodině.

Ačkoli se nepovažuje za slušné vyzvídat, ptáme se, jak k tomu došlo. „Byl nemocný a pak umřel,“ odpovídá. „Nemocí je teď spousta. Hodně lidí umírá.“ O žádné konkrétní příčině se nezmínila, protože o těchto věcech se zde příliš nemluví. Stále rostoucí počet čerstvých hrobů na místním hřbitově je však smutným svědectvím o tom, že Jimmyho sousedka má pravdu. Chvíli s ní mluvíme o naději na vzkříšení a potom se sklesle vydáváme na další návštěvu.

Přijíždíme do jiné vesnice a míříme k poslední řadě domů, za níž se strmě zvedá halda hlušiny. Na konci ulice odbočujeme na příjezdovou cestu k jednomu domu. V zahradě leží balvan s nápadným nápisem: „Nerozhodnost je zloděj času; otálení je její hlavní komplic.“ David, * který nápis vytvořil, vykoukne zpoza kapoty svého stařičkého Volkswagenu Brouk a zamžourá do paprsků zapadajícího slunce. Když nás pozná, na tváři se mu objeví široký úsměv, při kterém se zablesknou jeho módní zlaté zuby. Otře si ruce a jde nám naproti.

„Vítejte, přátelé!“ volá. „Kde jste byli tak dlouho?“ Rádi Davida zase vidíme. Omlouvá se, že se nám tentokrát nemůže příliš dlouho věnovat. Od naší poslední návštěvy si totiž našel práci v dole a za chvíli mu začíná směna. Během našeho živého rozhovoru se David nepřestává usmívat. „Ten den, kdy jsme se poprvé setkali, mi změnil život!“ říká zaníceně. „Opravdu. Kdybyste za mnou tenkrát nepřišli, vůbec nevím, co by se mnou dneska bylo.“

Po chvíli se s Davidem loučíme a už nejsme tak smutní. Slunce klesá za obzor, my nasedáme do auta a vydáváme se na cestu k domovu. Ještě jednou se zadíváme na planinu, na kterou dopadají poslední sluneční paprsky. Zvířený prach vytváří dojem, jako by byla celá zahalená v mlze. Přemýšlíme, jak se asi dobrá zpráva dostane ke všem zdejším lidem. Ještě lépe teď chápeme význam Ježíšových slov: „Žeň je opravdu velká, ale dělníků je málo.“ (Lukáš 10:2)

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 17]

S laskavým svolením South African Post Office