Přejít k článku

Přejít na obsah

Co možná nevíte . . .

Co možná nevíte . . .

Co možná nevíte . . .

Co měl apoštol Pavel na mysli, když řekl, že na svém těle nosí „vypálená znamení Ježíšova otroka“? (Galaťanům 6:17)

Pavlovi posluchači v prvním století si pod těmito slovy mohli představit různé věci. Rozpálené železo se ve starověku používalo například k označování válečných zajatců, vykrádačů chrámů a uprchlých otroků. Když byli lidé označeni tímto způsobem, vypálené znamení se považovalo za zneuctění.

Vypálená znamení však nemusela být vždy vnímána negativně. V mnoha starověkých národech se jimi označovala příslušnost k určitému kmeni nebo k nějakému konkrétnímu náboženství. Dílo Theological Dictionary of the New Testament například uvádí, že „znamením vypáleným na zápěstí nebo na šíji se Syřané zasvěcovali bohu Hadadovi a bohyni Atargatis . . . List břečťanu si na sebe nechali vypalovat lidé zasvěceni Dionýsovi.“

Mnozí novodobí komentátoři se domnívají, že Pavel mluvil o jizvách, jež mu zůstaly po tělesném týrání, kterému byl mnohokrát vystaven během své misionářské činnosti. (2. Korinťanům 11:23–27) Je však možné, že Pavel neměl na mysli doslovná znamení, ale svůj způsob života, z něhož bylo patrné, že je křesťan.

Mohla se útočištná města ve starověkém Izraeli stát azylem pro zločince?

Ve starověkém pohanském světě sloužily mnohé chrámy jako azyl pro uprchlíky nebo zločince. Ve středověku plnily tutéž roli opatství a chrámy křesťanstva. Pro útočištná města ve starověkém Izraeli však platila pravidla, díky kterým v těchto městech zločinci azyl najít nemohli.

Podle mojžíšského Zákona měla útočištná města chránit pouze toho, kdo zabil neúmyslně. (5. Mojžíšova 19:4, 5) Takový člověk mohl uprchnout do nejbližšího útočištného města mimo dosah muže, který byl nejbližším příbuzným oběti a který by jinak mohl pomstít prolitou krev. Když byl případ uprchlíka předložen starším mužům města, musel tento člověk podstoupit výslech ve městě, které mělo soudní pravomoc nad místem, kde došlo k usmrcení. Tam měl uprchlík příležitost prokázat svou nevinu. Starší prozkoumali, jaký byl vztah mezi uprchlíkem a obětí, aby zjistili, zda tito lidé k sobě nepociťovali nenávist. (4. Mojžíšova 35:20–24; 5. Mojžíšova 19:6, 7; Jozue 20:4, 5)

Pokud se prokázalo, že uprchlík je nevinný, vrátil se do útočištného města a nesměl se vzdálit z jeho bezprostřední blízkosti. Tato města nebyla vězení. Uprchlík zde pracoval a sloužil jako užitečný člen společnosti. Když zemřel velekněz, všichni uprchlíci mohli útočištné město bezpečně opustit. (4. Mojžíšova 35:6, 25–28)

[Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA

1 KEDEŠ

2 GOLAN

3 RAMOT-GILEAD

4 ŠEKEM

5 BECER

6 HEBRON

Jordán