Co možná nevíte . . .
Co možná nevíte . . .
Co měl apoštol Pavel na mysli, když řekl, že na svém těle nosí „vypálená znamení Ježíšova otroka“? (Galaťanům 6:17)
▪ Pavlovi posluchači v prvním století si pod těmito slovy mohli představit různé věci. Rozpálené železo se ve starověku používalo například k označování válečných zajatců, vykrádačů chrámů a uprchlých otroků. Když byli lidé označeni tímto způsobem, vypálené znamení se považovalo za zneuctění.
Vypálená znamení však nemusela být vždy vnímána negativně. V mnoha starověkých národech se jimi označovala příslušnost k určitému kmeni nebo k nějakému konkrétnímu náboženství. Dílo Theological Dictionary of the New Testament například uvádí, že „znamením vypáleným na zápěstí nebo na šíji se Syřané zasvěcovali bohu Hadadovi a bohyni Atargatis . . . List břečťanu si na sebe nechali vypalovat lidé zasvěceni Dionýsovi.“
Mnozí novodobí komentátoři se domnívají, že Pavel mluvil o jizvách, jež mu zůstaly po tělesném týrání, kterému byl mnohokrát vystaven během své misionářské činnosti. (2. Korinťanům 11:23–27) Je však možné, že Pavel neměl na mysli doslovná znamení, ale svůj způsob života, z něhož bylo patrné, že je křesťan.
Mohla se útočištná města ve starověkém Izraeli stát azylem pro zločince?
▪ Ve starověkém pohanském světě sloužily mnohé chrámy jako azyl pro uprchlíky nebo zločince. Ve středověku plnily tutéž roli opatství a chrámy křesťanstva. Pro útočištná města ve starověkém Izraeli však platila pravidla, díky kterým v těchto městech zločinci azyl najít nemohli.
Podle mojžíšského Zákona měla útočištná města chránit pouze toho, kdo zabil neúmyslně. (5. Mojžíšova 19:4, 5) Takový člověk mohl uprchnout do nejbližšího útočištného města mimo dosah muže, který byl nejbližším příbuzným oběti a který by jinak mohl pomstít prolitou krev. Když byl případ uprchlíka předložen starším mužům města, musel tento člověk podstoupit výslech ve městě, které mělo soudní pravomoc nad místem, kde došlo k usmrcení. Tam měl uprchlík příležitost prokázat svou nevinu. Starší prozkoumali, jaký byl vztah mezi uprchlíkem a obětí, aby zjistili, zda tito lidé k sobě nepociťovali nenávist. (4. Mojžíšova 35:20–24; 5. Mojžíšova 19:6, 7; Jozue 20:4, 5)
Pokud se prokázalo, že uprchlík je nevinný, vrátil se do útočištného města a nesměl se vzdálit z jeho bezprostřední blízkosti. Tato města nebyla vězení. Uprchlík zde pracoval a sloužil jako užitečný člen společnosti. Když zemřel velekněz, všichni uprchlíci mohli útočištné město bezpečně opustit. (4. Mojžíšova 35:6, 25–28)
[Mapa na straně 15]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA
1 KEDEŠ
2 GOLAN
3 RAMOT-GILEAD
4 ŠEKEM
5 BECER
6 HEBRON
Jordán