Nejhorší justiční zločin v dějinách

JE TO možná vůbec nejznámější ze starověkých soudních případů. Podrobný popis zatčení Ježíše Krista, dále procesu, který s ním byl veden, a jeho popravy je obsažen ve čtyřech vzájemně nezávislých biblických zprávách, takzvaných evangeliích. Z jakých důvodů byste se o tento případ měli zajímat? Za prvé, Ježíš řekl svým následovníkům, aby si slavnostně připomínali jeho smrt, což zvyšuje význam soudního procesu, který k ní vedl. Za druhé, měli bychom vědět, zda obvinění vznesená proti Ježíšovi byla oprávněná. A za třetí, oběť, kterou Ježíš přinesl, když se dobrovolně vzdal svého života, má zásadní význam pro nás a pro naši budoucnost. (Lukáš 22:19; Jan 6:40)

Soud s Ježíšem probíhal v době, kdy byla Palestina pod nadvládou Říma. Římané dovolovali místním židovským náboženským představitelům, aby mezi Židy vykonávali spravedlnost podle jejich zákona, ale zřejmě jim nedali pravomoc popravovat zločince. Ježíše tedy zatkli jeho židovští náboženští nepřátelé, ale popravili  ho Římané. Tehdejším náboženským představitelům jeho kázání natolik vadilo, že se rozhodli dosáhnout toho, aby byl usmrcen. Jeho popravě však chtěli dodat zdání zákonnosti. Jeden profesor práv, který analyzoval způsob, jak to chtěli udělat, označil celou tuto záležitost za „nejtemnější zločin, jaký je v dějinách právní vědy znám“. *

Jedno bezpráví za druhým

Zákon, který Mojžíš předal Izraeli, byl později označen jako „nejlepší a nejosvícenější právní systém, jaký kdy byl uveden v platnost“. Ale v Ježíšově době už existovalo množství mimobiblických pravidel, která k němu přidali dogmatičtí rabíni. Řada z nich byla později zaznamenána v Talmudu. (Viz rámeček  „Židovské zákony v prvních stoletích“ na straně 20.) Jak dalece soudní proces s Ježíšem odpovídal těmto biblickým a mimobiblickým kritériím?

Byl Ježíš zatčen na základě shodných výpovědí dvou svědků, kteří by před soudním dvorem mluvili o konkrétním zločinu? Pokud mělo být zatčení legální, musela tato podmínka být splněna. V Palestině to bylo v prvním století tak, že Žid, podle jehož názoru někdo porušil zákon, své obvinění přednesl soudu při jeho pravidelném zasedání. Soudy nemohly samy nikoho obžalovat — mohly pouze prozkoumat obvinění, která jim byla předložena. Jedinými žalobci byli svědci údajného zločinu. Jednání bylo zahájeno, když nejméně dva svědkové podali o tomto činu shodnou výpověď. Jejich svědectví se stalo obviněním, které vedlo k zatčení. Nebylo dovoleno, aby svědectví podal pouze jeden člověk. (5. Mojžíšova 19:15) V případě Ježíše však židovští představitelé pouze „hledali účinný způsob, jak se ho zbavit“. Ježíš byl vzat do vazby, když se naskytla ‚vhodná příležitost‘ — v noci a „stranou od zástupu“. (Lukáš 22:2, 5, 6, 53)

V době, kdy byl Ježíš zatčen, neexistovalo proti němu žádné obvinění. Kněží a Sanhedrin, tedy židovský nejvyšší soud, začali hledat svědky, až když byl Ježíš ve vazbě. (Matouš 26:59) Nedokázali najít ani dva svědky, jejichž výpovědi by se shodovaly. Povinností soudu však nebylo hledat svědky. A jak se vyjádřil právník a církevní historik A. Taylor Innes, „vyslýchat člověka, aniž by mu bylo předem řečeno, kvůli čemu je vyslýchán, a to zejména když mu hrozí trest smrti, je právem považováno za zločin“.

Dav, který se Ježíše zmocnil, ho přivedl do domu bývalého velekněze Annáše a ten ho začal vyslýchat. (Lukáš 22:54; Jan 18:12, 13) Annáš ignoroval pravidlo, že obžaloba z hrdelního trestného činu se nemá projednávat v noci, ale ve dne. Vyšetřování navíc mělo probíhat veřejně, a ne za zavřenými dveřmi. Ježíš si uvědomoval, že ho Annáš vyslýchá nezákonným způsobem, a proto odpověděl: „Proč se vyptáváš mne? Vyptávej se těch, kdo slyšeli, o čem jsem s nimi mluvil. Podívej se, ti vědí, co jsem řekl.“ (Jan 18:21) Annáš měl vyslýchat svědky, a ne obviněného. Ježíšova poznámka mohla poctivého soudce přimět k tomu, aby respektoval správný postup, ale Annášovi nezáleželo na tom, aby se jednalo v souladu s právem.

Ježíš dostal za svou odpověď políček, což nebyla jediná hrubost, kterou musel té noci snést. (Lukáš 22:63; Jan 18:22) Zákon, který je zaznamenán ve 35. kapitole 4. knihy Mojžíšovy a týká se útočištných měst, uvádí, že obviněný má být chráněn před špatným zacházením, dokud není shledán vinným. Taková ochrana měla být poskytnuta i Ježíšovi.

Ti, kdo Ježíše zatkli, ho potom vedli do domu velekněze Kaifáše, kde nezákonný noční  výslech pokračoval. (Lukáš 22:54; Jan 18:24) V rozporu se všemi právními zásadami kněží hledali „falešné svědectví proti Ježíšovi, aby ho usmrtili“. Ani dvě svědectví o tom, co Ježíš řekl, však nebyla shodná. (Matouš 26:59; Marek 14:56–59) Velekněz se proto snažil Ježíše přimět, aby se usvědčil sám. Zeptal se: „Neodpovíš nic? O čem svědčí tito lidé proti tobě?“ (Marek 14:60) Tato taktika byla naprosto nepřípustná. Taylor Innes, kterého už jsme citovali, k tomu říká: „Položit obviněnému otázku a na jeho odpovědi založit odsouzení bylo porušením formálního práva.“

Toto shromáždění nakonec zneužilo jednoho Ježíšova výroku. Na otázku „Jsi Kristus, Syn Požehnaného?“ Ježíš odpověděl: „Jsem; a vy uvidíte Syna člověka, jak sedí na pravici moci a přichází s nebeskými oblaky.“ Kněží to označili za rouhání a „všichni ho odsoudili, aby podlehl smrti“. (Marek 14:61–64) *

Podle mojžíšského Zákona se měly soudní případy projednávat veřejně. (5. Mojžíšova 16:18; Rut 4:1) Ale tento proces byl tajný. Nikomu nebylo dovoleno promluvit v Ježíšův prospěch a nikdo se o to ani nepokusil. Nebyla zkoumána oprávněnost Ježíšova tvrzení, že je Mesiášem. Ježíš neměl příležitost přizvat svědky, kteří by se ho zastali. Soudci řádně nehlasovali o vině či nevině.

Před Pilátem

Židé zřejmě neměli pravomoc Ježíše popravit, a tak ho přivedli před římského místodržitele Pontského Piláta. Jeho první otázka zněla: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Židé věděli, že jejich vymyšlené obvinění z rouhání pro Piláta nic neznamená, a proto se ho snažili přimět, aby Ježíše odsoudil bez výslechu. Řekli: „Kdyby to nebyl provinilec, nebyli bychom ti ho vydali.“ (Jan 18:29, 30) Pilát tento argument zamítl a přinutil tak Židy, aby vznesli nové obvinění: „Shledali jsme, že tento muž podvrací náš národ a zakazuje platit daně césarovi a říká o sobě, že je Kristus, král.“ (Lukáš 23:2) Obvinění z rouhání tedy chytře změnili v nařčení z velezrady.

Obvinění, že Ježíš „zakazuje platit daně“, bylo falešné a žalobci to věděli. Ježíš učil pravý opak. (Matouš 22:15–22) Pokud jde o obvinění, že se Ježíš prohlašuje za krále, Pilátovi okamžitě došlo, že muž, který stojí před ním, nepředstavuje pro Řím žádnou hrozbu. Prohlásil: „Neshledávám na něm žádnou vinu.“ (Jan 18:38) Pilát o tom byl přesvědčen až do konce tohoto procesu.

Pilát se nejprve snažil v Ježíšův prospěch využít zvyk propustit o svátku Pasach některého vězně. Nakonec však propustil Barabáše, který se provinil účastí na povstání a vraždou. (Lukáš 23:18, 19; Jan 18:39, 40)

Římský místodržitel se potom pokusil Ježíše osvobodit tím, že sáhl po kompromisu. Nechal ho zbičovat, obléci do purpurového  roucha a nasadit mu trnovou korunu. Vojáci pak Ježíše zbili a posmívali se mu. Pilát znovu prohlásil, že Ježíš je nevinný. Jako by řekl: ‚Cožpak vám to, kněží, nestačí?‘ Možná doufal, že pohled na muže ztýraného římským bičováním uklidní jejich pomstychtivost nebo že v nich vzbudí soucit. (Lukáš 23:22) To se však nestalo.

„Pilát dál hledal, jak ho propustit. Ale Židé křičeli a říkali: ‚Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.‘“ (Jan 19:12) Césarem byl tehdy Tiberius, císař pověstný tím, že nechal popravit každého, koho považoval za neloajálního, dokonce i významné úředníky. Pilát už dříve Židy popudil, a proto si nemohl dovolit riskovat další spor, natožpak obvinění z neloajálnosti. Slova zástupu byla vlastně vydíráním — skrytou hrozbou, které se Pilát zalekl. Ustoupil nátlaku a Ježíše, nevinného člověka, dal přibít na kůl. (Jan 19:16)

Přezkoumání procesu

Zprávu o procesu s Ježíšem, která je obsažena v evangeliích, analyzovalo mnoho odborníků v oblasti práva. Dospěli k závěru, že šlo o podvod, o výsměch spravedlnosti. Jeden právník napsal: „To, že celý proces, včetně vynesení rozsudku, netrval déle než od půlnoci do rána, bylo porušením formalit a pravidel hebrejského zákona a také právních zásad.“ A jistý profesor práva říká: „Celá procedura byla prostoupena tak hrubou nezákonností a tak křiklavým porušováním pravidel, že výsledek nelze označit jinak než jako justiční vraždu.“

Ježíš byl nevinný. Věděl však, že musí zemřít, aby mohli být poslušní lidé zachráněni. (Matouš 20:28) Miloval právo natolik, že se podvolil tomu nejhoršímu bezpráví, jaké kdy bylo spácháno. Udělal to ve prospěch hříšníků, jako jsme my. Na to bychom nikdy neměli zapomenout.

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 20]

 Židovské zákony v prvních stoletích

Židovská ústní tradice, která byla písemně zaznamenána v prvních stoletích n. l., ale údajně pochází z dávné minulosti, obsahovala tato pravidla:

▪ Když byl někdo obviněn z hrdelního zločinu, byly nejprve vyslechnuty argumenty pro osvobozující rozsudek

▪ Soudci měli vynaložit maximální úsilí, aby byl život obviněného ušetřen

▪ Soudci mohli vyhledávat důkazy ve prospěch obviněného, ale ne proti němu

▪ Svědci byli upozorněni na závažnost své úlohy

▪ Svědci byli vyslýcháni jednotlivě, ne v přítomnosti jiného svědka

▪ Ve všech hlavních bodech — tedy v údajích o datu, místu a denní době, kdy k události došlo — se svědectví musela shodovat

▪ Obvinění z hrdelního zločinu se mělo projednávat ve dne a ve dne mělo být přelíčení ukončeno

▪ Hrdelní případy se nemohly projednávat v předvečer Sabatu ani žádného svátku

▪ Projednávání hrdelních případů mohlo začít a skončit týž den pouze v případě, že byl rozsudek pro obviněného příznivý; pokud byl nepříznivý, mohl se případ uzavřít teprve příští den, kdy byl oznámen rozsudek a vykonán trest

▪ Hrdelní případy projednávalo přinejmenším 23 soudců

▪ O zproštění obžaloby nebo o vině soudci hlasovali postupně, počínaje nejmladším; vyjádření soudců ve prospěch i v neprospěch obviněného zaznamenávali písaři

▪ K osvobození postačovala většina jednoho hlasu, ale k odsouzení bylo třeba většiny dvou hlasů; pokud pro odsouzení hlasovala většina jen jednoho hlasu, byly postupně přidávány další dvojice soudců, dokud nebylo dosaženo platného rozhodnutí

▪ Jestliže ani jeden soudce nepromluvil ve prospěch obviněného, byl výrok o vině neplatný; jednomyslný výrok o vině byl v takovém případě považován za „projev spiknutí“

Protiprávní kroky v procesu s Ježíšem

▪ Soud nevyslechl žádná svědectví ani argumenty, které by mohly vést ke zproštění viny

▪ Žádný ze soudců se nesnažil hledat důkazy v Ježíšův prospěch; byli jeho nepřáteli

▪ Kněží hledali falešné svědky, aby Ježíše odsoudili k smrti

▪ Případ byl projednáván v noci, za zavřenými dveřmi

▪ Soudní řízení začalo i skončilo během jednoho dne, v předvečer svátku

▪ Předtím než byl Ježíš zatčen, nebylo proti němu podáno žádné svědectví ani vzneseno žádné obvinění

▪ Ježíšovo tvrzení, že je Mesiášem, bylo označeno za „rouhání“, aniž bylo prozkoumáno

▪ Když byl případ předložen Pilátovi, obžaloba byla změněna

▪ Obvinění byla falešná

▪ Pilát shledal Ježíše nevinným, a přesto ho nechal popravit

[Rámeček na straně 22]

Svědci nesli zodpovědnost za krev

Předtím než v hrdelních případech svědci předložili svou výpověď, byli židovským soudem upozorněni na hodnotu lidského života. Dostali toto varování:

„Možná máte v úmyslu podat svědectví na základě domněnky či na základě toho, co se povídá nebo co jeden svědek řekl druhému; anebo si snad říkáte: ‚Slyšeli jsme to od spolehlivé osoby.‘ Nebo možná nevíte, že vás nakonec budeme vyslýchat s využitím patřičných metod výslechu a vyšetřování. Měli byste vědět, že zákony, jimiž se řídí soudní jednání v případech majetkových deliktů, se liší od zákonů, jimiž se řídí jednání v případech hrdelních. Když jde o případy majetkové, člověk zaplatí peníze a tím svůj delikt odčiní. V hrdelních případech krev [obviněného] a krev všech, kdo se z něj [z toho, kdo byl neprávem odsouzen] měli narodit, lpí na něm [na tom, kdo svědčí falešně] až do konce času.“ (Babylónský talmud, Sanhedrin, 37a)

Jestliže byl obviněný usvědčen, svědci na něm museli vykonat rozsudek. (3. Mojžíšova 24:14; 5. Mojžíšova 17:6, 7)