Dopis z Konžské demokratické republiky

Pod Ohnivou horou

KDYŽ nad městem Goma svítá, obloha se zbarvuje do růžova a do oranžova. Každý den ráno nás vítá úchvatný pohled na Nyiragongo, jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Z jejího kráteru neustále stoupá oblak dýmu. V noci odráží barvu žhavé lávy a rudě září.

Ve svahilštině se této sopce říká Mulima ya Moto neboli Ohnivá hora. K poslednímu silnému výbuchu došlo v roce 2002. Mnozí z našich sousedů a přátel v Gomě tehdy přišli o všechno. V některých částech města, kde s manželem kážeme, chodíme po hrbolaté ztvrdlé lávě a já si představuji, že takhle nějak to asi vypadá na Měsíci. Povaha zdejších lidí však rozhodně tvrdá není. Jsou temperamentní, vlídní, a když s nimi mluvíme o dobré zprávě z Bible, rádi naslouchají. Díky tomu je kázání pod Ohnivou horou velmi příjemné.

Na tuto sobotu jsem se zvlášť těšila. S manželem, několika přáteli, kteří nás přijeli navštívit, a dalším misionářským párem budeme celý den kázat v uprchlickém táboře Mugunga, který leží několik kilometrů na západ od Gomy. Mnozí z jeho obyvatel tam utekli, když se jejich města stala terčem násilných útoků.

Nakládáme do auta biblické publikace ve francouzštině, svahilštině a rwandštině a vydáváme se na cestu. Když se kodrcáme po silnici, město se začíná probouzet k životu. Mladí muži tlačí plně naložená chukudu — podomácku vyrobené dřevěné koloběžky, které slouží k přepravování nákladu. Podél silnice elegantně kráčí ženy v zavinovacích sukních zářivých barev a na hlavě nesou objemná břemena. Mototaxi dopravují lidi do práce a na tržiště. Za městem jsou po krajině rozesety hnědočerné dřevěné domky s modrým lemováním kolem oken a dveří.

Přijíždíme do sálu Království ve Ndosho, kde se setkáváme s dalšími svědky Jehovovými, kteří s námi budou kázat v táboře. Je dojemné vidět mezi nimi mladé lidi, vdovy, sirotky a také tělesně postižené. Mnozí z nich mají za sebou hrozné zážitky, ale díky tomu, že se rozhodli řídit biblickými měřítky, se jejich život změnil k lepšímu. Biblickou naději chovají ve svém srdci jako poklad a už se nemohou dočkat, až o ní budou mluvit s dalšími lidmi. Při krátké schůzce dostáváme návrhy,  kterými verši z Bible bychom mohli obyvatele tábora povzbudit, a pak nás 130 nasedá do pěti minibusů a jednoho nákladního auta.

Po 30 minutách se ocitáme v táboře. Na lávovém poli stojí stovky malých bílých stanů. Uprostřed tábora jsou úhledné řady veřejných záchodů a jednoduché venkovní prádelny. Všude je plno lidí — perou, vaří, vyloupávají fazole a zametají před svými stany.

Setkáváme se s mužem, kterému říkají Papa Jacques a který je zodpovědný za jednu část tábora. Dělá si starosti s tím, jak má v dnešní těžké době vychovávat své děti. Nadšeně od nás přijímá knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Hned plánuje, že si ji přečte a pak bude po malých skupinkách zvát lidi z tábora a bude si s nimi o myšlenkách z knihy povídat.

O kus dál se dáváme do řeči se ženou jménem Mama Beatrice. Ptá se nás, proč Bůh nechává lidi tak trpět. Myslí si, že ji trestá. Manžela jí zabili ve válce, její dcera vychovává své dítě v táboře jako svobodná matka a jejího syna před několika měsíci unesli. Vůbec neví, co se s ním stalo.

Při vyprávění Mamy Beatrice si uvědomuji, že nějak podobně se musel cítit Job, když se dozvídal jednu hroznou zprávu za druhou. Ukazujeme jí, proč lidé prožívají takové těžkosti a že utrpení není trestem od Boha. (Job 34:10–12; Jakub 1:14, 15) Také s ní mluvíme o všech změnách, které na zemi brzy způsobí Boží Království. Tvář se jí postupně rozjasňuje. Říká nám, že chce Bibli studovat a že nepřestane Boha prosit o pomoc.

Všem z naší skupiny se ten den moc líbil. Cítíme, že jsme s Jehovovou pomocí dokázali obyvatelům tábora přinést naději a povzbudit je. Při odjezdu nám mnoho místních lidí mává na rozloučenou traktáty, časopisy a knihami, které od nás dostali.

Cestou domů mám čas se zamyslet. Jsem za ten mimořádný den nesmírně vděčná. Vzpomínám na ocenění, jaké projevil Papa Jacques, a na úlevu, kterou pocítila Mama Beatrice. Také si připomínám, jak mi jedna letitá žena s úsměvem na tváři pevně stiskla ruku. Vybavují se mi setkání s mladými lidmi, kteří nám pokládali inteligentní otázky a kteří na svůj věk jednali velmi rozumně. Obdivuji vnitřní sílu těch, kdo se navzdory nepředstavitelnému utrpení stále dokážou usmívat.

V této části světa se i mnozí další upřímně snaží pomáhat těm, kdo trpí. My jsme dnes měli jedinečnou příležitost ukázat lidem přímo z Bible, co jejich problémy vyřeší natrvalo. Jsem moc šťastná, že se mohu účastnit duchovní humanitární pomoci, která svým rozsahem nemá na světě obdoby.