Chtěla jsem být jako Jeftova dcera

Vypráví Joanna Soansová

Už jako dívka jsem měla velké přání být jako Jeftova dcera. Dovolte mi, abych vám vysvětlila, v čem jsem ji chtěla napodobit a jak se mi to nakonec podařilo.

V ROCE 1956 jsem se poprvé zúčastnila sjezdu svědků Jehovových v Bombaji (nyní Mumbaí) v Indii a tento sjezd změnil můj život. Hluboce na mě zapůsobila přednáška o Jeftově dceři.

Možná jste v Bibli četli, že Jeftova dcera ještě jako dívka souhlasila s tím, že se nikdy nevdá. Díky tomu mohl její otec splnit slib, který dal. Ona pak do konce života jako neprovdaná sloužila v Jehovově domě neboli svatostánku. (Soudci 11:28–40)

Tolik jsem si přála být jako ona! Byl tu ale velký problém — zůstat neprovdaná bylo v rozporu s tehdejší indickou kulturou.

Moje rodina

Byla jsem páté ze šesti dětí, které se narodily Benjaminovi a Marcelině Soansovým v Udupi, což je město na západním pobřeží Indie. Naší mateřštinou byl jazyk tulu, kterým mluví asi dva miliony lidí. Avšak stejně jako většina obyvatel našeho města jsme i my dostali vzdělání v kannadštině.

Pro lidi v této oblasti Indie vždy bylo velmi důležité vstoupit do manželství a mít děti. Dokonce si ani nedokážu vybavit, že bych někdy slyšela v jazyce tulu slova jako „svobodný stav“, „osamělost“ a „stesk“. Jako by něco takového vůbec neexistovalo. Například my jsme bydleli pohromadě s mými prarodiči, strýci, tetami a řadou bratranců a sestřenic.

Podle tradice děti patřily do rodiny své matky. Rodová linie šla přes ni a dcery dostávaly větší dědický podíl. V některých tuluských komunitách dívka po svatbě zůstala se svou matkou a manžel se k ní přistěhoval.

Naše rodina se hlásila ke křesťanství, a tak jsme se v některých věcech odlišovali. Každý večer se dědeček s celou rodinou modlil a nahlas nám předčítal z Bible v jazyce tulu. Kdykoli otevřel svůj opotřebovaný výtisk Bible, měla jsem pocit, jako by otevřel šperkovnici. Bylo to úžasné. Hluboce na mě zapůsobil první verš z 23. žalmu: „Jehova je můj Pastýř. V ničem nebudu mít nedostatek.“ V duchu jsem si kladla otázku: Kdo to je Jehova a proč se o něm říká, že je pastýř?

Nacházím odpověď

Kvůli ekonomickým problémům, které nastaly po druhé světové válce, jsme se odstěhovali do Bombaje, vzdálené více než 900 kilometrů. V roce 1945 navštívili mého otce dva svědkové Jehovovi a dali mu brožuru založenou na Bibli. Poselství, které obsahovala, můj otec hltal stejně, jako vyprahlá půda vpíjí déšť, a začal o něm mluvit s jinými kannadsky mluvícími lidmi. Začátkem 50. let  se malá studijní skupinka rozrostla a v Bombaji vznikl první kannadský sbor.

Rodiče nás děti vedli k tomu, abychom si horlivě studovaly Bibli a uměly ji dobře vysvětlit. Každý den si našli čas na to, aby se s námi modlili a rozebírali duchovní náměty. (5. Mojžíšova 6:6, 7; 2. Timoteovi 3:14–16) Jednou, když jsem si četla Bibli, mi došlo, proč je Jehova přirovnán k pastýři. Je to proto, že své ctitele vede, sytí a chrání. (Žalm 23:1–6; 83:18)

Jehova mě vedl za ruku

Krátce po tom nezapomenutelném sjezdu, který se konal v roce 1956 v Bombaji, jsem byla pokřtěna. O šest měsíců později jsem se po vzoru svého staršího bratra Prabhákara stala průkopnicí, to znamená, že jsem se začala plně věnovat kazatelské službě. Ačkoli jsem toužila mluvit o biblických pravdách s druhými, kdykoli jsem se o to pokusila, stáhlo se mi hrdlo, koktala jsem a třásl se mi hlas. S pláčem jsem si říkala: Tohle dokážu jen s Jehovovou pomocí.

Pomoc od Jehovy přišla v podobě misionářů Homera a Ruth McKayových z Kanady, kteří v roce 1947 absolvovali misionářskou školu svědků Jehovových ve státě New York v USA. V mých začátcích mi pomáhali v každém odvětví služby. Ruth se mnou pravidelně nacvičovala úvody, pomocí kterých jsme pak zahajovaly rozhovory s obyvateli jednotlivých domů. Moc dobře věděla, jak mě uklidnit. Držela moje chvějící se ruce a říkávala: „Neboj se. Zkusme to u dalších dveří.“ Její klidný tón mi dodával odvahu.

Jednoho dne jsem dostala zprávu, že mojí partnerkou ve službě a spolubydlící bude starší žena Elizabeth Čakranárájanová, která dokázala dobře učit biblickým pravdám. Moje první reakce byla: „Jak to zvládnu? Je o tolik starší než já!“ Ukázalo se však, že to byla přesně taková partnerka, jakou jsem potřebovala.

„Nikdy nejsme úplně sami“

Naším prvním působištěm bylo historické město Aurangábád, které leží skoro 400 kilometrů na východ od Bombaje. Brzy jsme si uvědomily, že v tomto městě, které má skoro milion obyvatel, jsme jediní svědkové. Navíc jsem se musela učit maráthštinu, kterou zde mluvila většina lidí.

Někdy mě zaplavovaly pocity osamělosti a pobrečela jsem si. Elizabeth mě však mateřsky povzbuzovala: „Někdy se možná cítíme osaměle, ale nikdy nejsme úplně sami. Jsi sice daleko od přátel a rodiny, ale Jehova je vždycky s tebou. Když tvým přítelem bude on, tvoje osamělost záhy zmizí.“ Této rady si dodnes velmi cením.

Když jsme neměly peníze na dopravu, chodily jsme pěšky až 20 kilometrů denně, a to v prachu i blátě, horku i zimě. Nebylo neobvyklé, že v létě teploty dosahovaly 40 stupňů Celsia. Během monzunového období byly některé části našeho obvodu celé měsíce rozbahněné. Často jsme však viděly, že postoje lidí vycházející z místní kultury jsou větší překážkou než počasí.

Na veřejnosti ženy nemluvily s muži, pokud to nebyli jejich příbuzní, a jen zřídkakdy muže učily. A tak jsme se setkávaly s výsměchem a urážkami. Prvních šest měsíců jsme  měly každotýdenní biblická shromáždění jen ve dvou. Časem se jich začali účastnit i lidé, kterým jsme pomáhaly poznat Bibli. Zanedlouho vznikla malá skupinka, a někteří se k nám dokonce připojili ve službě.

„Stále se zlepšuj“

Za dva a půl roku jsme byly poslány do Bombaje. Elizabeth pokračovala v kazatelské službě, ale mě bratři požádali, abych pomáhala tatínkovi, který byl jediným překladatelem publikací svědků Jehovových do kannadštiny. Moji pomoc uvítal, protože měl také mnoho povinností ve sboru.

V roce 1966 se rodiče rozhodli, že se vrátí do našeho původního bydliště v Udupi. Když odcházeli, tatínek mi řekl: „Holčičko, stále se zlepšuj. Překládej jednoduše a jasně. Dávej si pozor na přílišnou sebejistotu a zůstaň pokorná. Spoléhej se na Jehovu.“ Byla to poslední rada, kterou mi dal, protože krátce po svém návratu do Udupi zemřel. I dnes se při své překladatelské práci snažím mít jeho radu stále na paměti.

„Ty se nechceš vdát a mít děti?“

V Indii je tradice, že rodiče domluví svým dětem sňatek již v mladém věku a povzbuzují je, aby založily rodinu. Často jsem tedy dostávala otázky: „Ty se nechceš vdát a mít děti? Kdo se o tebe postará, až zestárneš? Nebudeš se pak cítit osamělá?“

Někdy na mě tyto otázky těžce doléhaly. Navenek jsem sice své pocity skrývala, ale jakmile jsem byla sama, všechno jsem v modlitbě říkala Jehovovi. Vědomí, že si mě cení stejně jako ty, kdo mají rodinu, mi přinášelo velkou úlevu. Abych posílila své rozhodnutí soustředit se především na službu pro něj, přemýšlela jsem o Jeftově dceři a o Ježíšovi. Ani jeden z nich nevstoupil do manželství a oba se plně věnovali službě Bohu. (Jan 4:34)

Dar od Jehovy

S Elizabeth jsme byly blízkými přítelkyněmi skoro 50 let. Zemřela v roce 2005, když jí bylo 98. V pozdějších letech už kvůli špatnému zraku nemohla číst Bibli, a tak většinu dne trávila tím, že se dlouze a ze srdce modlila. Občas jsem si myslela, že s někým rozebírá v pokoji biblický text, ale pak jsem zjistila, že mluví s Jehovou. Byl pro ni skutečnou osobou a žila, jako by ho stále měla vedle sebe. Poznala jsem, že právě to je klíčovým předpokladem k tomu, aby člověk ve službě Bohu vytrval, tak jako Jeftova dcera. Jsem Jehovovi velmi vděčná za to, že mi dal starší zralou sestru jako rádkyni a učitelku, když jsem se v mládí potýkala s různými problémy. (Kazatel 4:9, 10)

Sloužit Jehovovi podobně jako Jeftova dcera mi přineslo mnoho požehnání. Díky tomu, že jsem zůstala svobodná a řídila se biblickými radami, jsem mohla mít bohatý, uspokojující život a „být stále Pánovi k službám bez rozptylování“. (1. Korinťanům 7:35)

[Obrázek na straně 28]

Tatínek při veřejné přednášce v Bombaji začátkem 50. let

[Obrázek na straně 28]

S Elizabeth krátce před její smrtí

[Obrázek na straně 29]

Oznamování biblické přednášky v Bombaji v roce 1960

[Obrázek na straně 29]

V kanceláři s dalšími překladateli