Když hranice nejsou překážkou

Svědkové Jehovovi se snaží překonávat bariéry mezi národy. Jednají podle zásady obsažené ve slovech, která Ježíš adresoval svým učedníkům. Řekl jim: „Vy všichni jste bratři.“ (Matouš 23:8) Příkladem jsou dvě místa, kde se svědkové scházejí k uctívání Boha — jedno v Portugalsku a druhé ve Španělsku.

MĚSTO Valença do Minho v severním Portugalsku bylo vybudováno v nebezpečné době. Je obehnáno hradbami, ze kterých je dobrý výhled na řeku Minho tvořící hranici mezi Španělskem a Portugalskem. Za řekou leží španělské město Tui, kde se nachází katedrála, která svým vzhledem nápadně připomíná pevnost. Hlavní opevnění měst Tui a Valença vznikla v 17. století, kdy mezi Španělskem a Portugalskem probíhala válka.

V roce 1995 byly mezi těmito dvěma zeměmi Evropské unie zrušeny celní a pasové kontroly. Ale k tomu, aby se národy skutečně sjednotily, odstranění hraničních kontrol nestačí. Důležitou roli hraje také myšlení a pocity. Ve městě Valença stojí pěkná malá stavba, na které je vidět, jak se dají bariéry mezi národy překonat. Jde o sál Království, jak svědkové Jehovovi říkají místům, kde uctívají Boha. O tento sál se dělí španělský a portugalský sbor.

Jak k tomu došlo? V roce 2001 svědkové z Tui hledali nové místo pro svá shromáždění. Museli opustit pronajaté prostory, ve kterých se do té doby scházeli. A jelikož měl jejich sbor poměrně málo členů, neměli dostatek finančních prostředků na stavbu nového sálu a nemohli si dovolit ani pronájem nějaké nemovitosti. Tito španělští svědkové proto požádali své portugalské spoluvěřící z města Valença, zda by mohli využívat jejich sál, do kterého je to z centra Tui jen několik kilometrů.

„Tento návrh jsme probírali na jedné schůzce v prosinci roku 2001,“ vzpomíná Eduardo  Vila ze španělského sboru v Tui. „Když jsem z ní odcházel, uvědomil jsem si, že Jehova zapůsobil na srdce našich portugalských bratrů. Na stavbu krásného sálu vynaložili obrovské úsilí. Naši víru proto posílilo, když jsme viděli, že jsou ochotní se o něj s námi dělit.“

„Měli jsme radost, že můžeme španělským bratrům nabídnout náš sál Království,“ říká Américo Almeida, portugalský svědek, který se té schůzky také účastnil. „Věřili jsme, že Jehova tomuto rozhodnutí požehná, a jednomyslně jsme ho podpořili.“ Svědkové z obou stran hranic spolu velmi dobře vycházejí. „Může se to zdát zvláštní, ale vůbec nevnímáme, že jsme z různých zemí. Jsme zkrátka duchovní bratři,“ říká Paolo z Valençy.

Jednou z prvních věcí, které si návštěvníci sálu všimnou, jsou dvoje hodiny na zadní stěně. Ačkoli jsou stejné, ukazují různý čas. Ve Španělsku je totiž o hodinu víc než v Portugalsku. Odlišná časová pásma jsou ale tím jediným, co španělské a portugalské bratry rozděluje. Když bylo nutné sál renovovat, regionální stavební výbor ze Španělska dohlížel na práci nadšených dobrovolníků z obou sborů. „Ze Španělska nám přijelo pomoct mnoho odborníků a někteří přitom museli cestovat přes 160 kilometrů,“ vzpomíná Paolo. „Při společné práci se vztahy mezi křesťany z obou sborů prohloubily.“

 Pojďme se nyní podívat na druhý příklad, kdy hranice nejsou překážkou.

Jednota v rozděleném údolí

Puigcerdá je španělské město, které leží na hranicích s Francií. Rozkládá se uprostřed úrodného údolí obklopeného majestátními vrcholky Pyrenejí. Toto údolí se nazývá Cerdaña a kdysi celé patřilo Španělsku. V roce 1659 však Španělsko muselo na základě dohody známé jako pyrenejský mír postoupit polovinu údolí Francii.

Do Puigcerdy, největšího města v údolí, dnes Francouzi běžně jezdí nakupovat. A od roku 1997 sem jezdí také francouzští svědkové, kterým jejich zdejší spoluvěřící nabídli k používání svůj sál Království. V tom roce totiž musel francouzský sbor opustit pronajaté prostory, ve kterých se do té doby scházel. Do nejbližšího sálu Království ve Francii to bylo hodinu cesty a navíc vysokohorská silnice, která tam vede, bývá během zimního období často zapadaná sněhem.

Když francouzští svědkové spolukřesťanům ze Španělska vysvětlili, že nemají, kde pořádat shromáždění, ti jim bez váhání navrhli, aby jezdili do jejich sálu Království. „Všichni španělští bratři byli z té myšlenky nadšení,“ vzpomíná Prem, člen místního sboru. „Tento postoj vycházel z biblických zásad, které jsme se léta učili. O pár týdnů později jsme se o náš sál začali dělit s francouzskými bratry a společně ho užíváme už 13 let.“

„Puigcerdá pro nás byla ideálním místem,“ vysvětluje Eric, starší z francouzského sboru. „To, jak srdečně nás tenkrát španělští bratři přivítali, se nedá zapomenout. Sál vyzdobili velkou kyticí a nápisem ‚Vítejte, milí bratři a sestry!‘.“

„Když jsme se přestali scházet v sále ve Francii, lidé si mysleli, že se náš sbor rozpadl,“ dodává Eric. „Ale díky tomu, že jsme pravidelně kázali a také rozdávali pozvánky na shromáždění pořádaná ve Španělsku, brzy zjistili, že to tak není. Do sálu ve Španělsku s námi rádi chodí i ti, kdo se o Bibli teprve začínají zajímat. Navíc to, že sál využíváme společně se španělskými bratry, nás hodně sblížilo. Předtím jsme sice věděli, že za hranicemi existuje nějaký sbor, ale s tamními bratry jsme téměř nebyli v kontaktu. Teď, když se pravidelně vídáme, se už v našem odlehlém údolí necítíme tak sami.“

Působí kulturní odlišnosti nějaké potíže? „Když jsem se dozvěděla, že budeme na naše  shromáždění cestovat za hranice, měla jsem z toho trochu obavy,“ přiznává členka francouzského sboru, které je přes osmdesát let. „Ale díky krásnému přivítání a srdečnosti bratrů z Puigcerdy, jsme se s touto změnou vyrovnali bez sebemenších problémů. A navíc jsme mohli přispět k posílení jednoty, která mezi Jehovovými svědky z různých národů panuje.“

Harmonické soužití národů

Země, které stály u zrodu společenství známého dnes jako Evropská unie, vyjádřily rozhodnutí „položit základy stále užšího spojení evropských národů“. Zrušení hraničních kontrol v osmdesátých a devadesátých letech mělo tento proces urychlit. Je však nutné překonávat také bariéry v myšlení.

Svědkové Jehovovi se snaží vymýtit předsudky a nedůvěru. Uvědomují si, že rozmanitost je pro jejich společenství obohacující a že „Bůh není stranický“. (Skutky 10:34) Na svých mezinárodních sjezdech a také v sálech Království zažívají, „jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě“. (Žalm 133:1) Harmonické vztahy mezi svědky z měst Valença a Puigcerdá a jejich křesťanskými bratry ze sousedních zemí jsou toho dokladem.

[Praporek na straně 13]

„Může se to zdát zvláštní, ale vůbec nevnímáme, že jsme z různých zemí. Jsme zkrátka duchovní bratři.“

[Praporek na straně 14]

„Při společné práci se vztahy mezi křesťany z obou sborů prohloubily.“

[Praporek na straně 15]

„Jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ ŽALM 133:1

[Obrázek na straně 12 a 13]

Pohled na město Tui a řeku Minho z hradeb města Valença do Minho

[Obrázek na straně 14]

Renovace sálu Království

[Obrázek na straně 15]

Pyreneje a údolí Cerdaña

[Obrázek na straně 15]

Sboroví starší ze španělského a francouzského sboru, které se scházejí v sále Království ve městě Puigcerdá