JE KRÁSNÝ květnový den a my se z okna díváme na pásy tmavých jehličnatých lesů, za kterými se v dálce tyčí modravé, zasněžené vrcholky hor. Jsme v Altajské republice, nádherné oblasti v jihozápadní části Sibiře. Tato drsná a odlehlá země je domovinou Altajů, asijského etnika, které má svůj vlastní jazyk. Název altajských hor pochází z turkicko-mongolského slova, které znamená „zlatý“.

Před několika lety jsme se s manželkou začali učit ruský znakový jazyk a navštěvovat sbory a skupiny neslyšících svědků Jehovových. V Rusku je víc než 170 národů a etnických skupin, které používají společný jazyk, ruštinu. Neslyšící zase používají ruský znakový jazyk. Tito lidé drží pospolu a mnozí z těch, se kterými se setkáváme, jsou k nám pohostinní a velmi rádi nám vyprávějí něco ze svého života. A rozhodně to platí o neslyšících v Altajsku.

Při našem pobytu ve městě Gorno-Altajsk se dozvídáme o několika neslyšících, kteří žijí ve vesničce vzdálené asi 250 kilometrů. Je tam sice několik svědků, ale nikdo z nich neumí znakový jazyk. Rádi bychom se s těmito neslyšícími Altajci seznámili, a tak plánujeme, že se za nimi vydáme. Naším nadšením se nechávají nakazit neslyšící manželé Jurij s Taťjanou a souhlasí, že pojedou s námi. Nakládáme do auta DVD s publikacemi ve znakovém jazyce a DVD přehrávač. Také si bereme velkou termosku, sendviče z žitného chleba s uzeninou a čerstvé pirožky — výborné ruské pečivo — plněné zelím a bramborami. Nakonec na sebe, na oděvy i na boty důkladně nastříkáme repelent, protože v této oblasti je běžná klíšťová encefalitida.

Jedeme po klikaté silnici, ze které se nám otvírají velkolepé výhledy na okolní hory. Vzduch je prosycený osvěžující vůní jasmínu a šeříku. Jsme nadšení, když na horské louce zahlédneme klidně se pasoucí stádo sibiřských jelenů. Altajské vesnice jsou tvořené shluky dřevěných domů s plechovými střechami. U mnoha domů stojí dřevěné obydlí nazývané ajyl, což je obvykle šestiboký domek s kuželovitou střechou. Některé ajyly připomínají týpí pokryté stromovou kůrou. Mnoho altajských rodin žije od května  do září v ajylu a podzim a zimu tráví v domě.

Ve vesnici nás srdečně vítají místní svědkové a vedou nás k neslyšícím altajským manželům. Ti se s námi rádi seznamují a jsou zvědaví, odkud jsme a proč jsme přijeli. Ukazuje se, že mají počítač, a tak když vyndáme DVD, trvají na tom, že si ho přehrajeme. Veškerá konverzace ihned utichá, jako bychom tam ani nebyli. Nemohou od monitoru odtrhnout oči, občas opakují znaky, které vidí, a souhlasně pokyvují hlavou. S obtížemi upoutáváme jejich pozornost, abychom mohli videonahrávku vrátit k úvodním scénám, které zobrazují nádherný pozemský ráj. U jedné scény se zastavujeme a hovoříme o tom, co Bůh udělá pro lidstvo a jací lidé budou v takových krásných podmínkách žít věčně. Jejich zájem nás velmi těší. Než se rozloučíme, říkají nám o jiném neslyšícím páru, který žije ve vesnici vzdálené několik hodin jízdy autem.

Znovu vyrážíme na cestu, projíždíme hlubokým skalnatým průsmykem a po silnici plné zatáček se blížíme k malé vesničce. Nacházíme zde neslyšící rodinu, kterou tvoří manžel, manželka, jejich malý syn a manželčina matka. Mají z naší nečekané návštěvy radost. Vcházíme malými dvířky do jejich ajylu, kde to příjemně voní dřevem a podmáslím. V kuželovité střeše ajylu je okrouhlý otvor, kterým se dovnitř dostává světlo. V jednom rohu stojí obílená cihlová pec a na stěnách visí zářivě červené koberečky. Manželé nám nabízejí typické altajské pohoštění — smažené koblížky a čaj podávaný v tradičních miskách. Ptáme se, zda je podle nich možné stát se Božím přítelem. Chvíli přemýšlejí. Manželčina matka nám říká, že v dětství jednou odnesla nějaké jídlo na místo v horách jako oběť bohům. „Jaký to mělo smysl, nevím,“ krčí rameny a usmívá se. „Byl to takový zvyk.“

Pouštíme rodině DVD s tímto námětem a je vidět, že se jim líbí. Přáli by si v rozhovoru pokračovat, ale jak? Obvykle je možné s neslyšícími udržovat kontakt prostřednictvím textových zpráv, ale široko daleko tu není žádný signál. Slibujeme proto, že si s nimi budeme dopisovat.

Když se srdečně loučíme a vydáváme se na dlouhou cestu zpátky do Gorno-Altajsku, slunce už zapadá. Jsme unavení, ale spokojení. Po nějaké době se na tuto rodinu ptáme místních svědků a dozvídáme se, že manžel každých čtrnáct dní cestuje do jednoho většího města, kde mu jedna křesťanka, která umí znakový jazyk, tlumočí při studiu Bible a na sborovém shromáždění. Jsme šťastní, že úsilí, které jsme vynaložili, přineslo své ovoce.

Naše pátrání po upřímných neslyšících lidech se dá přirovnat k hledání pokladů ukrytých hluboko v horách. Po dlouhých hodinách námahy býváme odměněni tím, že zdánlivě náhodou najdeme ojedinělý drahokam. Altaj pro nás vždycky bude „zlatými horami“, protože nám bude připomínat vzácné lidi, se kterými jsme se setkali mezi skalnatými štíty.