Měli byste dát na první dojem?

JEDEN lékař seděl pohodlně ve svém obývacím pokoji a díval se na televizní diskusní pořad, jehož hostem byl irský ministr. Když se pozorně zadíval na ministrův obličej, všiml si něčeho, co pokládal za příznak nádoru. Proto ministra zkontaktoval a poradil mu, aby šel okamžitě na vyšetření.

Ukázalo se, že diagnóza byla správná. Tento lékař měl to, čemu se říká školené oko, což mu v tomto případě umožnilo určit diagnózu pouhým pohledem na pacienta. Někteří lidé však mají pocit, že mají „školené oko“, i pokud jde o posuzování povahy, osobnosti a důvěryhodnosti druhých.

Během staletí se někteří snažili zjišťování charakteru člověka podle jeho tělesného vzhledu postavit na vědecký základ. Tento obor, zvaný fyziognomika, je v díle Encyclopædia Britannica definován jako „pseudověda, která se zabývá tím, jak se vlastnosti člověka údajně projevují v rysech jeho obličeje nebo ve stavbě a tvaru jeho těla“. V 19. století patřili k tvůrcům takových teorií a metod antropologové, jako Francis Galton, který byl bratrancem Charlese Darwina, a kriminologové, jako Cesare Lombroso z Itálie. Jejich teorie však většinou upadly v zapomnění.

Přesto mnozí lidé věří, že je možné udělat si o někom spolehlivý úsudek jen podle toho, jak vypadá. Je v tomto případě moudré dát na první dojem?

Posuzování podle vzhledu

Typický příklad mylného posuzování druhých podle vzhledu lze nalézt v biblické knize První Samuelova. Jehova Bůh přikázal proroku Samuelovi, aby jednoho člena Jišaiovy domácnosti pomazal za budoucího izraelského krále. Čteme: „Sotva [Jišaiovi synové] vešli a on zahlédl Eliaba, stalo se, že ihned řekl: ‚Určitě je před Jehovou jeho pomazaný.‘ Ale Jehova řekl Samuelovi: ‚Nedívej se na jeho vzhled a na výšku jeho vzrůstu, neboť jsem ho zavrhl. Vždyť Bůh vidí ne jako vidí člověk, protože pouhý člověk vidí, co se jeví očím; ale pokud jde o Jehovu, ten vidí, jaké je srdce.‘“ Ani z dalších šesti Jišaiových synů nebyl nikdo vybrán. Oproti tomu, co si mysleli Samuel a Jišai, Bůh nakonec vybral za krále osmého syna, Davida — chlapce, kterého původně nikoho ani nenapadlo zavolat. (1. Samuelova 16:6–12)

Od té doby se mnoho nezměnilo. Před několika lety provedl v Německu jeden profesor kriminologie pokus, do kterého zapojil 500 studentů práv. Představil jim 12 neznámých mužů. Byli mezi nimi velitel místní policie, prokurátor, vedoucí ekonom univerzity, zaměstnanec univerzity pracující v oddělení pro styk s veřejností, několik právníků a soudních úředníků a tři odsouzení zločinci. Studenti měli určit, jaké povolání každý z těchto mužů má a kdo z nich si odpykává trest ve vězení a za jaký zločin. Při svém odhadu měli vycházet pouze ze vzhledu těchto mužů a z toho, jaké měli podle vlastních slov záliby.

Jaké byly výsledky? Tři skutečné zločince se podařilo označit asi 75 procentům studentů. Ale ostatních devět mužů, kteří měli čistý trestní rejstřík, bylo v průměru 60 procenty studentů také považováno za delikventy. O prokurátorovi si každý sedmý student myslel, že je prodejce drog, a o policejním veliteli se každý třetí student domníval, že je zloděj! Posuzování založené  na pouhém dojmu může být velmi nepřesné. Proč?

Zdání může klamat

Když se s někým setkáme poprvé, máme sklon udělat si na něj názor na základě svých předchozích zkušeností. Jsme náchylní zobecňovat a hodnotit ho podle určitých stereotypů — nejen podle jeho vzhledu, ale také podle jeho národnosti, etnické příslušnosti, společenského postavení nebo náboženství.

Jestliže se názor, který jsme si na někoho udělali, ukazuje jako správný, blahopřejeme si k dobrému úsudku a naše přesvědčení, že můžeme dát na první dojem, se tím posiluje. Jak ale reagujeme, když zjistíme, že náš závěr byl naprosto mylný? Poctivé by bylo svůj předem vytvořený názor opustit a vzít v úvahu fakta. Jinak bychom totiž mohli druhým ublížit, nebo se dokonce dopustit vážné křivdy jen proto, že bychom pyšně spoléhali na svůj „vynikající úsudek“.

Ten, kdo druhé posuzuje podle vnějšího zdání, může uškodit nejen jim, ale i sám sobě. V prvním století například mnozí Židé odmítali uvažovat o možnosti, že by Ježíš byl slíbeným Mesiášem. Proč? Právě proto, že si své názory vytvářeli na základě vnějšího zdání. Viděli tak v Ježíšovi jen syna venkovského tesaře. Ačkoli na ně jeho moudrá slova a mocné činy zapůsobily, odmítali uvěřit, že by mohl být někým významnějším, protože se nebyli ochotni vzdát svých předem vytvořených představ. Kvůli tomu, jaký měli postoj, se jim Ježíš přestal věnovat a začal kázat jiným lidem. Řekl: „Prorok není v necti kromě ve svém domovském území a ve svém vlastním domě.“ (Matouš 13:54–58)

Tito Židé byli příslušníky národa, který příchod Mesiáše po staletí očekával. To, že dali na první dojem, jim zabránilo Mesiáše rozpoznat, když konečně přišel, a kvůli tomu ztratili Boží přízeň. (Matouš 23:37–39) Podobné předsudky měli lidé vůči Ježíšovým následovníkům. Mnozí prostě nebyli s to uvěřit, že by malá skupina obyčejných rybářů, kterými vzdělaní lidé a náboženští vůdci opovrhovali, mohla oznamovat něco důležitého. Ti, kdo dali jen na první dojem, si nechali ujít mimořádnou příležitost stát se následovníky Božího Syna. (Jan 1:10–12)

 Změnili názor

Někteří z Ježíšových současníků byli natolik pokorní, že když viděli, jak Ježíš jedná, změnili názor. (Jan 7:45–52) To byl mimo jiné případ některých členů jeho rodiny, kteří zpočátku příliš nepřipouštěli možnost, že by jeden z jejich příbuzných byl Mesiášem. (Jan 7:5) Časem však svůj názor přehodnotili a začali v Ježíše věřit. (Skutky 1:14; 1. Korinťanům 9:5; Galaťanům 1:19) Podobně otevřenou mysl projevili o řadu let později někteří příslušníci židovské obce v Římě, když byli ochotní osobně si vyslechnout apoštola Pavla, místo aby věřili fámám rozšiřovaným nepřáteli křesťanství. Poté co si Pavla vyslechli, se někteří stali věřícími. (Skutky 28:22–24)

Dnes mají mnozí lidé negativní názor na svědky Jehovovy. Proč? Většinou to není proto, že by prozkoumali fakta nebo si ověřili, že nauky a chování svědků odporují Bibli. Spíš si prostě nedokážou představit, že by svědkové Jehovovi mohli mít v náboženském ohledu pravdu. Zaujímají tak vlastně stejný postoj, jaký měli mnozí v prvním století vůči tehdejším křesťanům.

To, že se o lidech, kteří se snaží následovat Ježíšův příklad, mluví negativně nebo s pohrdáním, není nic překvapivého. Jak to? Ježíš totiž své pravé následovníky varoval: „Budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu.“ Ale zároveň je povzbudil těmito slovy: „Kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn.“ (Matouš 10:22)

Svědkové Jehovovi se dnes usilovně snaží předkládat lidem po celém světě dobrou zprávu o Božím Království. Poslouchají tím Ježíšův příkaz. (Matouš 28:19, 20) Ti, kdo jim kategoricky odmítají naslouchat, riskují, že nenajdou cestu k věčnému životu. (Jan 17:3) Jak budete reagovat vy? Dáte pouze na první dojem a ponecháte si předem vytvořené názory, nebo budete ochotní s otevřenou myslí prozkoumat fakta? Pamatujte na to, že zdání může klamat a první dojem může být mylný, ale když nezaujatě posoudíte fakta, můžete být příjemně překvapeni. (Skutky 17:10–12)

[Obrázek na straně 11]

Mnozí Židé dali na první dojem, a proto nepřijali Ježíše jako Mesiáše

[Obrázek na straně 12]

Vytvořili jste si názor na svědky Jehovovy na základě faktů?