Bible mění život lidí

CO POMOHLO jedné ženě z Filipín skončit s alkoholem a zlepšit vztahy v rodině? Díky čemu se vášnivý karatista z Austrálie stal pokojným náboženským služebníkem? Přečtete si jejich vyprávění.

„Změny nepřišly ze dne na den.“ — CARMEN ALEGREOVÁ

ROK NAROZENÍ: 1949

ZEMĚ: FILIPÍNY

DŘÍVE: ALKOHOLIČKA

MOJE MINULOST: Narodila jsem se ve městě San Fernando v provincii Camarines Sur. Většinu života jsem ale prožila ve městě Antipolo v provincii Rizal. Když jsem se tam přistěhovala, bylo to tiché městečko ležící v hornaté a travnaté oblasti se spoustou stromů. Po setmění jsem jen zřídka viděla někoho venku. Nyní je však Antipolo velké město s mnoha obyvateli.

Nějaký čas po tom, co jsem se tam přistěhovala, jsem se seznámila s Benjaminem a po nějaké době jsme se vzali. Zjistila jsem, že žít v manželství je mnohem obtížnější, než jsem čekala. Abych problémům unikla, začala jsem hodně pít. Stal se ze mě problematický člověk, což bylo vidět na tom, jak jsem se chovala k manželovi a dětem. Nedovedla jsem se ovládat a při jednání s nimi jsem byla netrpělivá. Manželovi jsem neprojevovala žádnou úctu. Asi si dokážete představit, že náš rodinný život za moc nestál.

JAK BIBLE ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT: Manželova sestra Editha, která je svědkem Jehovovým, nám doporučila, abychom se svědky studovali Bibli. Tuto nabídku jsme přijali, protože jsme doufali, že to pomůže zlepšit náš rodinný život.

Při tomto studiu jsme se dozvěděli spoustu nádherných myšlenek. Zvláště na mě zapůsobila slova ve Zjevení 21:4. Tento text říká, že lidem, kteří pod vládou Božího království budou žít v ráji na zemi, Bůh setře „každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. Chtěla jsem být mezi těmi, kdo zažijí taková požehnání.

Uvědomila jsem si, že ve svých postojích a návycích musím udělat zásadní změny. I když tyto změny nepřišly ze dne na den, nakonec se mi podařilo skončit s pitím a naučila jsem se jednat se členy rodiny laskavě a trpělivě, mít úctu k manželovi a podporovat ho v postavení hlavy rodiny.

 Začali jsme s Benjaminem chodit na shromáždění svědků Jehovových a to, co jsme viděli, na nás hluboce zapůsobilo. Všimli jsme si, že svědkové mezi sebou nedělají rozdíly, nikdo z nich nehraje hazardní hry a neopíjí se. S každým jednají s úctou. Byli jsme přesvědčeni, že jsme našli pravé náboženství. (Jan 13:34, 35)

JAKÝ UŽITEK MI TO PŘINESLO: Náš rodinný život se zásadně zlepšil. Máme s Benjaminem šťastné manželství a těší nás, že můžeme pomáhat druhým poznat Bibli. Naši dva dospělí synové a jejich manželky také začali Bibli studovat. Doufáme, že časem budou Jehovovi sloužit spolu s námi. Je to skutečně ten nejlepší způsob života.

„Cítil jsem se neporazitelný.“ — MICHAEL BLUNSDEN

ROK NAROZENÍ: 1967

ZEMĚ: AUSTRÁLIE

DŘÍVE: VÁŠNIVÝ KARATISTA

MOJE MINULOST: Vyrostl jsem v Albury, nádherném a prosperujícím městě v Novém Jižním Walesu. Jako ve většině měst, i zde je určitá míra kriminality, ale obecně se Albury považuje za bezpečné místo k bydlení.

Měl jsem pohodové dětství. Přestože se rodiče rozvedli, když mi bylo sedm, zajistili, aby mně a mým třem sourozencům nic nechybělo. Chodil jsem do nejlepší soukromé školy v té oblasti a díky tomu jsem dostal dobré vzdělání. Otec si přál, abych po škole podnikal. Já jsem se ale víc zajímal o sport, protože jsem byl dobrý v cyklistice a karate. Vzal jsem práci v jednom autoservisu a měl tak dost času, abych se naplno věnoval sportu.

Udržoval jsem se ve skvělé fyzické kondici a byl jsem na to náležitě hrdý. Někdy jsem se cítil neporazitelný. Díky své síle jsem snadno získal výhody na úkor druhých. Můj trenér karate věděl, že musím bojovat s tím, abych svou sílu nezneužíval, a tak mě učil přísné sebekázni a morálním zásadám. Neustále zdůrazňoval, jak důležitá je poslušnost a loajalita.

JAK BIBLE ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT: Když jsem začal studovat Bibli, dočetl jsem se v ní, že Jehova nenávidí násilí. (Žalm 11:5) Nejdřív jsem si říkal, že karate není násilí, ale sport, který se provozuje bezpečně. Taky se mi zdálo, že ctnosti a přísné morální zásady, které propaguje, jsou s Biblí v souladu. Svědkové, s kterými jsem studoval, se mnou měli velkou trpělivost. Nikdy mi neřekli, že bych měl bojového umění nechat. Prostě mě dál učili, co je v Bibli.

 Jak rostlo mé poznání a prohluboval se můj vztah k Jehovovi, začal jsem vidět věci z jiného pohledu. Zapůsobilo na mě, když jsem se dozvěděl o tom, jak jednal Jehovův Syn Ježíš. Přestože měl velkou moc, nikdy se neuchýlil k násilí. Jeho slova z Matouše 26:52 mě hluboce zasáhla. Řekl: „Všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“

O Jehovovi jsem se dozvídal čím dál víc a s tím rostla i moje láska a úcta k němu. Velmi mě potěšilo, že náš Stvořitel, který je tak moudrý a mocný, se o mě osobně zajímá. Taky mě dojala myšlenka, že i když Jehovu zklamu nebo když mám pocit, že je toho na mě moc, a nejradši bych všeho nechal, on to se mnou nikdy nevzdá, pokud ve svém úsilí nepolevím. Velmi mně pomáhalo toto ujištění: „Tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“ (Izajáš 41:13) Když jsem si uvědomil, že mi Jehova projevuje takovou lásku, měl jsem chuť dál se snažit.

Věděl jsem, že nechat karate bude to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Taky jsem ale věděl, že to potěší Jehovu, a byl jsem přesvědčen, že sloužit mu stojí za jakoukoli oběť. Zlomem pro mě bylo, když jsem si přečetl Ježíšova slova z Matouše 6:24: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů.“ Uvědomil jsem si, že by nebylo možné plně sloužit Jehovovi a zároveň cvičit karate, protože časem by se v mém životě karate dostalo zase na první místo. Bylo na čase, abych se rozhodl, kterého pána si zvolím.

Skončit s karate nebylo jednoduché, protože jsem se potýkal s rozporuplnými pocity. Těšilo mě, že jsem tím udělal radost Jehovovi, ale také jsem měl pocit, jako bych zradil svého trenéra. Ti, kdo cvičí nějaké bojové umění, často vnímají zradu jako neodpustitelný hřích. Někteří dokonce raději spáchají sebevraždu, než aby žili s hanbou.

Nenašel jsem sílu vysvětlit trenérovi, proč odcházím. Prostě jsem se tam už neukázal a přerušil veškeré kontakty s ním a ostatními karatisty. Věděl jsem, že jsem udělal správnou věc, když jsem nechal karate, ale také jsem zažíval pocity viny, protože jsem nevyužil příležitosti vysvětlit svou novou víru druhým. Cítil jsem se, jako bych Jehovu zklamal ještě před tím, než jsem mu vůbec začal sloužit. Celá ta situace mě hodně trápila. Často mě při modlitbě k Jehovovi přemohl pláč.

Jehova ve mně musel vidět něco dobrého, protože podnítil bratry a sestry ve sboru, aby mi poskytli skutečnou oporu. Bylo úžasné, jakou lásku mi dávali najevo a jak mě povzbuzovali. Útěchu jsem taky čerpal z biblického příběhu o Davidovi a Bat-šebě. Přestože se David dopustil vážných hříchů, Jehova mu potom, co jich litoval, odpustil. Když jsem o tom přemýšlel, pomáhalo mi to, abych se na své chyby díval realisticky.

JAKÝ UŽITEK MI TO PŘINESLO: Než jsem začal studovat Bibli, o ostatní lidi jsem se moc nezajímal. Vše se točilo kolem mě. S Jehovovou pomocí a díky mé skvělé manželce, s kterou jsem sedm let, se mi daří projevovat mnohem více empatie. Měli jsme výsadu studovat Bibli s mnoha lidmi, z nichž někteří zažili různé tragické události. Vidět, jak na život druhých působí Jehovova láska, mi přináší mnohem více radosti, než by mi přinesl jakýkoli mistrovský titul v karate.

[Praporek na straně 14]

„Velmi mě potěšilo, že náš Stvořitel, který je tak moudrý a mocný, se o mě osobně zajímá.“

 [Rámeček a obrázek na straně 15]

„Děkuju Vám za tuto skvělou rubriku“

Líbila se vám vyprávění na předchozích stránkách? Jsou to jen dva z více než padesáti příběhů, které byly od srpna 2008 uveřejněny ve Strážné věži. Rubrika „Bible mění život lidí“ si získala u čtenářů velkou oblibu. Čím je tak oslovila?

Lidé, o kterých tyto články jsou, pocházejí z různého prostředí. Než poznali Jehovu Boha, někteří z nich byli docela úspěšní, ale přesto neměli skutečný smysl života. Jiní se potýkali s velkými problémy, například měli výbušnou povahu nebo brali drogy či zneužívali alkohol. Pár jich bylo od dětství poučováno o Jehovovi, ale na nějakou dobu s uctíváním Boha přestali. Všechny tyto příběhy ukazují, že udělat v životě změny potřebné k tomu, aby se člověk líbil Bohu, je možné a vždy je to užitečné. Jak tyto příběhy zapůsobily na naše čtenáře?

Jedna čtenářka popisuje, jak článek ve vydání z 1. února 2009 pomohl některým trestankyním v ženské věznici.

▪ „Mnohé vězenkyně mají stejné pocity jako ti, o kterých se v článku píše. Zvlášť působivý je popis minulosti těchto lidí a jejich fotky z doby před tím, než poznali Jehovu, a ze současnosti. Vězenkyně často pocházejí z podobného prostředí. Dvě z nich začaly po přečtení těchto příběhů studovat Bibli.“ (C. W.)

Některé články z této rubriky měly mezi čtenáři mimořádnou odezvu. Například ve vydání z 1. dubna 2011 byl uveden příběh Guadalupa Villarreala, který kvůli tomu, aby mohl sloužit Jehovovi, přestal s homosexuálním jednáním. Podívejme se na dva z mnoha dopisů, kterými čtenáři na jeho vyprávění reagovali.

▪ „Guadalupův příběh na mě udělal hluboký dojem. Je úžasné vidět, jak láska k Jehovovi a k jeho Slovu může naprosto změnit osobnost člověka.“ (L. F.)

▪ „V minulosti jsem se snažila mluvit o své víře s každým, včetně homosexuálů. V poslední době jsem si však uvědomila, že mám sklon takové lidi přehlížet, nebo se jim dokonce vyhýbat. Tento článek byl přesně to, co jsem potřebovala. Pomohl mi dívat se na ně stejně jako Jehova — jako na jeho potenciální ctitele.“ (M. K.)

Odezvu u mnoha čtenářů měl také příběh Victorie Tongové, který vyšel 1. srpna 2011. Victoria popisovala své těžké dětství a uvedla, že dokonce i potom, co Jehovovi celá léta sloužila, neměla pocit, že ji miluje. Vyprávěla, jak postupně začala vnímat jeho lásku. Všimněte si, co k tomu někteří čtenáři napsali.

▪ „Victoriin příběh mi byl velmi blízký, protože jsem sama zažila mnoho neštěstí. Neustále bojuji s negativním uvažováním, a to i řadu let potom, co jsem se dala pokřtít jako svědek Jehovův. Victoriino vyprávění mě však podnítilo k tomu, abych se víc snažila dívat se na sebe Jehovovýma očima.“ (M. M.)

▪ „Když jsem byl mladý, nějakou dobu jsem se potýkal se závislostí na pornografii. Nedávno jsem se k tomu zase vrátil. Požádal jsem o pomoc křesťanské starší a díky tomu se mi daří tento problém zvládat. Starší mě ujistili, že Bůh je milosrdný a miluje mě. Někdy si ale přesto připadám bezcenný, protože Jehova přece nemůže milovat takového člověka, jako jsem já. Victoriina zkušenost mi velmi pomohla. Uvědomuji si nyní, že kdybych si myslel, že Jehova mi nemůže odpustit, v podstatě bych říkal, že oběť jeho Syna není dostatečně velká, aby přikryla moje hříchy. Článek o Victorii jsem si dal stranou, abych si ho mohl přečíst a přemýšlet o něm, kdykoli mě pocity bezcennosti zaplaví. Děkuju Vám za tuto skvělou rubriku.“ (L. K.)