TYTO starověké verše nepocházejí z Bible. Po staletí jimi byla ospravedlňována diskriminace žen. Ještě dnes někteří extrémisté citují různé náboženské texty jako důkaz, že mají právo s ženami jednat špatně, a tvrdí, že ženy jsou příčinou všech problémů lidstva. Skutečně bylo Božím záměrem, aby muži opovrhovali ženami, týrali je a zneužívali? Podívejme se, co o tom říká Bible.

Jsou ženy Bohem prokleté?

Ne. Ten, kdo byl „prokletý“ Bohem, byl „prahad, který je nazýván Ďábel“. (1. Mojžíšova 3:14; Zjevení 12:9) Když Bůh řekl, že Adam bude nad svou ženou „panovat“, neznamenalo to, že s takovým utlačujícím jednáním souhlasí. (1. Mojžíšova 3:16) Jenom předpověděl smutné následky hříchu, kterého se první dvojice dopustila.

Hrubé zacházení s ženami je tedy přímým projevem hříšné povahy lidí — není v souladu s Boží vůlí. Bible nikde nepodporuje myšlenku, že žena musí být mužem zotročena, aby odčinila prvotní hřích. (Římanům 5:12)

Stvořil Bůh ženu jako podřadnější, než je muž?

Ne. V 1. Mojžíšově 1:27 se píše: „Bůh přistoupil k tomu, aby stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu; stvořil je jako muže a ženu.“ Takže již od samotného počátku byli lidé — jak muž, tak žena — stvořeni se schopností zrcadlit Boží vlastnosti. I když se Adam a Eva po citové a tělesné stránce lišili, oba dostali od svého tvůrce stejné pokyny a měli stejná práva. (1. Mojžíšova 1:28–31)

Před stvořením Evy Bůh prohlásil: „Udělám mu [Adamovi] pomocnici jako jeho doplněk.“ (1. Mojžíšova 2:18) Naznačuje snad slovo „doplněk“, že žena byla nižší než muž? Ne, protože toto hebrejské slovo lze také přeložit jako „protějšek“ nebo „pomoc, která se hodí k“. Zamysleme se nad tím, jak se při  provádění operace doplňují chirurg a anesteziolog. Mohli by to zvládnout bez pomoci jeden druhého? To sotva. Vlastní operaci sice provádí chirurg, ale to nutně neznamená, že je důležitější. Podobně Bůh vytvořil muže a ženu tak, aby úzce spolupracovali, a ne aby mezi sebou soupeřili. (1. Mojžíšova 2:24)

Z čeho je patrné, že Bůh se o ženy zajímá?

Bůh předvídal, jak budou nedokonalí, hříšní muži s ženami jednat, a proto již na počátku vyjádřil úmysl ženy chránit. O Mojžíšově zákoně, který začal platit v 16. století př. n. l., se Laure Aynardová ve své knize La Bible au féminin (Bible v ženském rodě) vyjádřila takto: „Když Zákon mluví o ženě, pak převážně proto, aby ji chránil.“

Zákon například přikazoval, aby úcta a uznání byly projevovány jak otci, tak matce. (2. Mojžíšova 20:12; 21:15, 17) Vyžadoval také, aby byl projevován náležitý ohled těhotné ženě. (2. Mojžíšova 21:22) Ochrana, kterou tyto zákony zajišťovaly, je v ostrém kontrastu k tomu, jak málo práv mají ženy v mnoha zemích dnes. Bůh však projevoval zájem o ženy ještě v jiných ohledech.

Zákon, který Jehova Bůh dal Izraelitům — mužům i ženám —, pro ně byl prospěšný z hlediska tělesného, morálního i duchovního. Pokud Bohu naslouchali a Zákonem se řídili, byli „vysoko nad [všemi] ostatními národy země“. (5. Mojžíšova 28:1, 2) Jaké postavení měly ženy v době platnosti Zákona? Uvažujme o následujících oblastech:

1. Osobní svoboda. Na rozdíl od žen v mnoha jiných národech, měly Izraelitky ve starověku značnou míru osobní svobody. Manžel sice měl úlohu hlavy rodiny, ale žena, která se těšila jeho důvěře, mohla například sama posoudit kvalitu pozemku a zakoupit  jej a také vysadit vinici. Pokud uměla příst a tkát, mohla se dokonce věnovat vlastnímu podnikání. (Přísloví 31:11, 16–19) V té době se na ženy pohlíželo jako na jednotlivce, kteří mají vlastní práva, a ne jako na nějaký přívěsek muže.

Ženy ve starověkém Izraeli mohly mít důvěrný vztah s Bohem. Bible se zmiňuje o Haně, která se modlila k Jehovovi ohledně určité osobní záležitosti a dala mu slib, o němž nikdo jiný nevěděl. (1. Samuelova 1:11, 24–28) Jistá žena z města Šunem měla ve zvyku o sabatu se radit s prorokem Elišou. (2. Královská 4:22–25) A Deboru a Chuldu Bůh ustanovil, aby ho zastupovaly. Je zajímavé, že význační muži a kněží byli ochotni jít si k nim pro radu. (Soudci 4:4–8; 2. Královská 22:14–16, 20)

2. Možnost vzdělávat se. Vzhledem k tomu, že do smlouvy Zákona byly zahrnuty i ženy, směly naslouchat čtení Zákona, což jim poskytovalo příležitost se učit. (5. Mojžíšova 31:12; Nehemjáš 8:2, 8) Mohly také být vyškoleny k tomu, aby se podílely na některých složkách veřejného uctívání. Některé ženy například zřejmě konaly „organizovanou službu“ u svatostánku, kdežto jiné byly součástí smíšeného sboru zpěváků. (2. Mojžíšova 38:8; 1. Paralipomenon 25:5, 6)

Mnoho žen mělo znalosti a dovednosti potřebné k tomu, aby se mohly věnovat výnosnému podnikání. (Přísloví 31:24) Na rozdíl od jiných národů v té době, kde součástí kultury bylo to, že syny poučoval pouze otec, se v Izraeli na výchově chlapců až do dospělosti podílela i matka. (Přísloví 31:1) Je tedy zřejmé, že ve starověkém Izraeli ženy rozhodně nebyly nevzdělané.

3. Úcta a uznání. Desatero obsahovalo toto jasné přikázání: „Cti svého otce a svou matku.“  (2. Mojžíšova 20:12) V biblické knize Přísloví, kterou dal zaznamenat moudrý král Šalomoun, čteme: „Naslouchej, můj synu, ukázňování od svého otce a neopouštěj zákon své matky.“ (Přísloví 1:8)

Zákon obsahoval podrobné pokyny, jak se k sobě mají chovat lidé, kteří nejsou manželé, aby z toho byla patrná úcta k ženám. (3. Mojžíšova 18:6, 9; 5. Mojžíšova 22:25, 26) A manžel měl brát v úvahu tělesná a biologická omezení své manželky. (3. Mojžíšova 18:19)

4. Práva žen měla být respektována. Jehova o sobě ve svém Slově řekl, že je „otcem chlapců bez otce a soudcem vdov“. Jinými slovy byl ochráncem těch, kdo neměli otce nebo manžela, který by se zastával jejich práv. (Žalm 68:5; 5. Mojžíšova 10:17, 18) Když s jednou vdovou po prorokovi jednal věřitel nespravedlivě, Jehova zasáhl a zázrakem jí umožnil přežít a zachovat si důstojnost. (2. Královská 4:1–7)

Než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, Celofchad, hlava jedné rodiny, zemřel, aniž měl syny. Pět jeho dcer tudíž požádalo Mojžíše o to, aby jim v Zaslíbené zemi dal „vlastnictví“. Jehova zajistil, aby se s nimi jednalo spravedlivě, když Mojžíšovi řekl: „[Dej jim] dědičné vlastnictví uprostřed bratrů jejich otce, a způsobíš, že na ně přejde dědictví jejich otce.“ Od té doby mohly Izraelitky dědit po svých otcích a předávat dědictví svým potomkům. (4. Mojžíšova 27:1–8)

Pod Mojžíšovým zákonem měly ženy důstojné postavení a jejich práva byla respektována. Ve 4. století př. n. l. však začal být judaismus ovlivňován řeckou kulturou, která pokládala ženy za podřadné. (Viz rámeček „Diskriminace žen ve starověkých spisech“.)

Například řecký básník Hésiodos (8. století př. n. l.) dával ženám za vinu všechny problémy lidstva. Ve svém díle „Zrození bohů“ píše: „Ženské pokolení, to škodlivé plémě. Se smrtelnými muži co pohroma zlá ony bydlí.“ (Přeložila Julie Nováková.) Tato myšlenka zapustila v judaismu kořeny počátkem druhého století př. n. l. Talmud sestavený v druhém století n. l. muže varoval: „Nerozprávěj mnoho se ženami, jelikož tě to nakonec přivede k nemravnosti.“

V průběhu staletí měla nedůvěra vůči ženám velký dopad na jejich postavení v židovské společnosti. Za Ježíšových dnů už měly v chrámu přístup jenom na nádvoří  Žen. Náboženské vzdělání bylo pouze pro muže a v synagoze měly ženy pravděpodobně oddělené místo. Talmud cituje výrok jednoho rabína, který řekl: „Kdokoli poučuje svou dceru o Tóře [Zákoně], učí ji oplzlosti.“ Tím, že židovští náboženští vůdci zkreslili Boží názor na ženy, vedli muže k tomu, aby ženami opovrhovali.

Když byl Ježíš na zemi, těchto předsudků, které byly hluboce zakořeněny v tradicích, si všímal. (Matouš 15:6, 9; 26:7–11) Měly tyto názory vliv na jeho způsob jednání se ženami? Co se můžeme z jeho chování a postoje naučit? Přineslo křesťanství ženám úlevu? Na tyto otázky odpoví následující článek.