NIKDY nezapomenu na pondělní ráno 22. srpna 2005, kdy jsme se jako nejbližší rodina sešli u snídaně. Můj život visel na vlásku, protože jsem měla velký mozkový nádor. Potom, co se můj manžel Krishna pomodlil, jsem promluvila ke členům rodiny.

„Jdu do nemocnice na riskantní operaci,“ řekla jsem jim, „a tak musíte být připravení, že to možná nedopadne dobře. Zařídila jsem vše potřebné pro můj pohřeb, kdyby to bylo nutné. Těm z vás, kdo uctívají Jehovu, chci říct: ‚Vytrvejte.‘ A vás ostatní snažně prosím, abyste začali studovat Bibli a navštěvovali křesťanská shromáždění. Díky tomu budeme moct společně uctívat Boha v novém světě, kde budou Boží ctitelé žít věčně v rajských podmínkách a dokonalém zdraví.“

Než budu vyprávět, co bylo dál, dovolte mi, abych vám řekla něco o tom, jak jsem vyrůstala a jak jsem poznala pravého Boha.

Naše rodina žila ve velkém dřevěném domě s kovovou konstrukcí, který stál na kopci v pobřežním městě Durban v Jižní Africe. Abychom se k němu dostali, museli jsme vystoupat po 125 schodech z hlavní silnice, která vedla údolím pod námi. Pak se šlo po krátké pěšině lemované keři k železným vratům. Za vraty stála na jedné straně hinduistická svatyně mojí babičky. Bylo v ní spoustu obrazů a sošek hinduistických bohů. Babička mi řekla, že jsem „chrámové dítě“ (v hindštině mandir kī baccā), protože jsem se narodila díky těmto bohům. Na druhé straně za vraty bylo naleštěné červené schodiště, které vedlo k vstupním dveřím domu. Náš dům byl obrovský. Měl dlouhou chodbu, velkou kuchyň s kamny na uhlí a osm pokojů, z nichž jeden byl v přístavbě. Bydlelo nás tam celkem 27 — moji prarodiče, tatínek, jeho tři mladší bratři a nejmladší sestra a jejich rodiny.

Zajistit potřeby tak velké rodiny nebylo snadné. Ale to, že jsme žili pohromadě, nás stmelovalo a díky tomu máme mnoho krásných vzpomínek. Moje tety i maminka Gargee Devi se podílely na domácích pracích a střídaly se v úklidu a vaření. Hlavou rodiny byl dědeček, který pro nás všechny nakupoval potraviny. Každou středu chodil spolu s babičkou na trh, aby nakoupil maso, ovoce a zeleninu na celý týden. Sedávali jsme ve stínu borovice na kopci a koukali do údolí, jestli už nejdou. Jakmile jsme zahlédli, jak s velkými košíky vystupují z autobusu, seběhli jsme těch 125 schodů, abychom jim pomohli.

V zahradě jsme měli vysokou palmu, na které se uhnízdili ptáci zvaní majny. Vídali jsme je, jak létají sem a tam, a slýchali jejich švitoření. Babička sedávala na schodech u předních dveří a vyprávěla nám, co si ptáci mezi sebou „povídají“. Na život v tomto  domě ráda vzpomínám. Společně jsme se smáli, plakali, hráli si a o vše se dělili. Byli jsme šťastní, že jsme taková velká rodina. A co je nejdůležitější, začali jsme tam poznávat našeho Stvořitele Jehovu a jeho Syna Ježíše Krista.

Před tím, než jsme Jehovu poznali, patřilo k našemu hinduistickému uctívání mnoho každodenních rituálů. Pravidelně jsme také mívali velké oslavy, na které jsme zvali hosty, aby společně s námi uctívali různé bohy a bohyně. Někdy se stávalo, že se babička dostala do transu a mluvila s duchy. Přesně o půlnoci jsme předkládali zvířecí oběti, abychom si tyto duchy usmířili. Dědeček byl v naší obci známý tím, že dával dobročinné příspěvky na stavbu a provoz státních škol a hinduistických chrámů.

V roce 1972 dědeček onemocněl a zemřel. O několik měsíců později moje teta Indervathey, které se také říkalo Jane, dostala od dvou svědkyň Jehovových časopisy Strážná věž a Probuďte se! Pak ji mrzelo, že je nepozvala dál, aby si popovídaly. Svědky jsme totiž vždy odmítali. Když ale přišli příště, teta je vzala dovnitř a mluvila s nimi o svých manželských problémech. Strýček se totiž opíjel. Sousedi i příbuzní jí doporučovali, aby se s ním rozvedla. Svědkyně jí vysvětlily, jaký názor má na manželství Bůh. (Matouš 19:6) Biblická rada i slib lepšího života zde na zemi na tetu silně zapůsobily. * Rozhodla se, že od strýce neodejde, a začala Bibli se svědky rozebírat pravidelně. Když studovali v hale našeho domu, ostatní tety jejich rozhovory poslouchaly ve svých pokojích.

Nakonec se všechny ke studiu Bible přidaly. Teta Jane druhým vyprávěla, co se dozvídala, a nám dětem často četla a vysvětlovala příběhy z knihy Naslouchat velkému Učiteli. * Když strýcové zjistili, že jejich manželky studují Bibli, postavili se proti tomu. Jeden z nich vzal všechny naše publikace včetně Bible a spálil je. Kvůli tomu, že jsme chodili na shromáždění, na nás útočili slovně i fyzicky. Můj otec byl jediný, kdo takový postoj neměl — nikdy nám nebránil poznávat Jehovu. Všechny tety i přes překážky dál pravidelně navštěvovaly shromáždění a vytvořily si k Jehovovi hluboký vztah.

V roce 1974 byla teta Jane pokřtěna jako svědek Jehovův a maminka s ostatními tetami krátce po ní. Časem opustila hinduistické náboženské zvyklosti i babička. Mnoho let jsem je doprovázela na křesťanská shromáždění. Potom se mě na velkém sjezdu svědků Jehovových jedna svědkyně jménem Shameela Rampersadová zeptala: „A kdy se dáš pokřtít ty?“ Odpověděla jsem: „Já nemůžu, protože se mnou nikdo nestudoval  Bibli.“ Nabídla se, že se mnou bude studovat ona. Na příštím sjezdu, 16. prosince 1977, jsem tedy byla pokřtěna. Z 27 členů naší velké rodiny jich nakonec bylo pokřtěno 18. Avšak můj otec Sonny Deva byl ještě v době mé operace hinduista.

Velkou pomocí pro mě vždy byla slova ve Filipanům 4:6, 7, a to obzvláště když mi byl diagnostikován velký mozkový nádor. V tomto textu se říká: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ Je obtížné nebýt o nic úzkostlivý, obzvláště když víte, že můžete kdykoli zemřít. Zpočátku jsem jen brečela, ale pak jsem se hodně modlila k Jehovovi. Díky tomu jsem pociťovala „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“.

Měla jsem pocit, jako by mě Jehova držel za ruku a v celé té situaci vedl. (Izajáš 41:13) Dodal mi odvahu vysvětlit zdravotnickému personálu své rozhodnutí poslouchat biblický příkaz zdržovat se krve. (Skutky 15:28, 29) Chirurg i anesteziolog tedy souhlasili, že zákrok provedou bez transfuze. Po operaci mi chirurg řekl, že to dopadlo dobře a celý nádor byl odstraněn. Také se zmínil o tom, že ještě nikdy neměl pacienta, který by se po takové rozsáhlé operaci mozku tak rychle zotavil.

Již za tři týdny jsem s jednou ženou studovala Bibli, i když jsem stále ještě byla na lůžku. Koncem sedmého týdne jsem opět začala řídit auto a chodit do kazatelské služby a na shromáždění svědků Jehovových. Byla jsem svým křesťanským bratrům a sestrám vděčná za pomoc, kterou mi poskytli, když se mnou byli v kazatelské službě. Zajistili, abych nikdy nebyla sama a abych se bezpečně vrátila domů. Jsem přesvědčená, že k mému rychlému uzdravení přispělo to, že jsem poslouchala audionahrávky Bible a zaměřila se na duchovní aspekty svého života.

Byla jsem také šťastná, když jsem se dozvěděla, že po mé operaci tatínek souhlasil, že bude se svědky studovat Bibli. Ve svých 73 letech byl pokřtěn a nyní horlivě slouží Jehovovi. V současnosti uctívá Jehovu více než 40 mých příbuzných. Ačkoli špatně vidím to, co mám v levé polovině zorného pole, a také mám v lebce kovové spony, těším se na dobu, kdy na rajské zemi Jehova udělá „všechny věci nové“. (Zjevení 21:3–5)

Mám láskyplného manžela, který slouží jako křesťanský starší, a krásnou dceru Cleristu, která mě podporuje v celodobé službě. Jehova mojí kazatelské službě velmi žehná. Dosud jsem mohla pomoci mnoha lidem, aby poznali, jaký vliv může mít Boží Slovo na jejich život. Více než 30 z nich se zasvětilo Bohu a jsou pokřtěni.

Těším se na dobu, kdy nás Jehova Bůh osvobodí z tohoto systému věcí plného bolesti a umožní nám žít na rajské zemi.