Pokora je opakem arogance či pýchy. Ten, kdo je pokorný, se na ostatní nedívá jako na podřadné. Každý nedokonalý člověk, který je pokorný, by také měl být skromný, to znamená uvědomovat si svá omezení.

Mojžíš nedopustil, aby mu svěřená autorita stoupla do hlavy. Obvykle když člověk dostane nějakou autoritu, velmi brzy se ukáže, zda je, nebo není pokorný. Robert G. Ingersoll, politik z 19. století, to vyjádřil takto: „Pokud chcete vědět, jaký je člověk doopravdy, dejte mu moc.“ V tomto ohledu byl Mojžíš zářným příkladem pokory. Jak se to projevilo?

Mojžíš obdržel velkou autoritu, protože ho Jehova pověřil vedením izraelského národa. Nestal se však kvůli tomu pyšným. Podívejme se například, jak pokorně jednal, když se řešila složitá otázka týkající se dědičných práv. (4. Mojžíšova 27:1–11) Byla to velmi závažná věc, protože vynesené rozhodnutí se mělo stát právním precedentem pro následující generace.

Jak Mojžíš postupoval? Argumentoval snad tím, že je vůdcem národa, a proto je zcela způsobilý vynést rozhodnutí? Spoléhal se na své přirozené schopnosti, dlouholeté zkušenosti nebo důkladnou znalost Jehovova smýšlení?

Pyšný člověk by to možná udělal. Mojžíš ale takový nebyl. Biblická zpráva uvádí: „Mojžíš předložil [tento] případ před Jehovou.“ (4. Mojžíšova 27:5) Jen si to představte! I po nějakých čtyřiceti letech, kdy stál v čele izraelského národa, se Mojžíš nespoléhal na sebe, ale na Jehovu. Z tohoto příkladu jasně vidíme, jak pokorný Mojžíš byl.

Mojžíš si své postavení úzkostlivě nehlídal. Když Jehova dalším Izraelitům umožnil, aby také sloužili jako proroci, radoval se z toho. (4. Mojžíšova 11:24–29) Při jiné příležitosti mu jeho tchán doporučil, aby část svých pravomocí svěřil jiným, a Mojžíš tuto radu pokorně uplatnil. (2. Mojžíšova 18:13–24) Ke konci svého života, přestože byl stále fyzicky silný, prosil Jehovu, aby jmenoval jeho nástupce. Když Jehova vybral Jozua, Mojžíš celým svým srdcem tohoto mladšího muže podporoval a vybízel lid, aby následoval Jozuovo vedení při vstupu do Zaslíbené země. (4. Mojžíšova 27:15–18; 5. Mojžíšova 31:3–6; 34:7) Mojžíš si samozřejmě výsady vést Izraelity v uctívání Boha vážil, ale zároveň na svém postavení nelpěl na úkor druhých.

Nikdy nedovolme, aby nám postavení, autorita nebo přirozené schopnosti stouply do hlavy. Pamatujme, že chceme-li být pro Jehovu užiteční, pokora je vždy důležitější než naše schopnosti. (1. Samuelova 15:17) Pokud jsme skutečně pokorní, budeme se snažit uplatnit tuto moudrou biblickou radu: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění.“ (Přísloví 3:5, 6)

Mojžíšův příklad nás také učí, abychom nekladli přehnaný důraz na své postavení nebo autoritu.

Přinese nám napodobování Mojžíšovy pokory nějaký užitek? Určitě ano. Když budeme pěstovat opravdovou pokoru, lidem kolem nás se bude žít lépe a budou k nám přitahováni. A co je ještě důležitější, budeme se líbit Jehovovi, Bohu, který sám tuto nádhernou vlastnost projevuje. (Žalm 18:35) Bůh se totiž „staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost“. (1. Petra 5:5) To je jistě významný důvod k napodobování pokory, jakou měl Mojžíš.