„Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, ‚věčný oheň‘.“ (Katechismus katolické církve) Někteří duchovní říkají, že peklo je stav úplného odloučení od Boha.

„Duše, která hřeší – ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) A mrtví „si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5) Jestliže duše zemře a potom si nic neuvědomuje, jak by mohla trpět ve „věčném ohni“ nebo se trápit ve věčném odloučení od Boha?

Biblická slova, která jsou z hebrejštiny a řečtiny často překládána jako „peklo“, se ve skutečnosti vztahují na společný hrob lidstva. Bible se například zmiňuje o tomto proroctví týkajícím se Ježíše: „Ty mne nenecháš mezi mrtvými [„v pekle“, Kralická bible].“ (Skutky 2:27, Slovo na cestu) Je zjevné, že Ježíš nebyl na nějakém místě mučení nebo odloučení od Boha, ale prostě v hrobě, mezi mrtvými.

Krutost není vlastností, která by nás k Bohu přitahovala. Naopak nás odpuzuje. „Od malička mě učili o pekelném ohni,“ říká Rocío, která žije v Mexiku. „Měla jsem takový strach, že jsem si nedovedla představit, že by Bůh měl nějaké dobré vlastnosti. Myslela jsem si, že se stále zlobí a je nemilosrdný.“

Když se Rocío seznámila s jasnými biblickými výroky, které ukazují, jak Bůh lidi posuzuje a jaký je stav mrtvých, změnila na Boha názor. „Cítila jsem, že mě to osvobodilo. Jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen,“ říká. „Získala jsem důvěru, že Bůh jedná v našem nejlepším zájmu, že nás miluje a že já můžu milovat jeho. Je jako otec, který vede své děti za ruku a chce pro ně jen to nejlepší.“ (Izajáš 41:13)

Mnoho lidí se snaží žít zbožně ze strachu před pekelným ohněm. Ale Bůh nechce, abychom mu sloužili proto, že z něj máme hrůzu. Ježíš naopak prohlásil: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha.“ (Marek 12:29, 30) A když si uvědomíme, že Bůh jedná spravedlivě v dnešní době, můžeme důvěřovat tomu, že tak bude soudit i v budoucnosti. Stejně jako Jobův přítel Elihu můžeme s přesvědčením říct: „Bůh vskutku nejedná ničemně a Všemohoucí nepřevrací soud.“ (Job 34:12)