Narodila jsem se v severošpanělském městě Bilbau, ve čtvrti, kde žili lidé střední vrstvy. Byla jsem druhé ze čtyř dětí. Jako rodina jsme byli horliví katolíci a já jsem denně chodila na mši. Když mi bylo 23 let, stala jsem se učitelkou. Toto povolání jsem milovala a věnovala se mu 40 let. Byla jsem hrdá na to, že kromě jiných předmětů učím katolické náboženství, a po večerech jsem působila jako katechetka a poučovala děvčátka před jejich prvním přijímáním.

Po 12 letech šťastného manželství můj muž zemřel a já zůstala sama se čtyřmi dcerami. Bylo mi teprve 33 let. Hledala jsem útěchu ve své katolické víře, ale stále se mi vracely některé otázky, jako například: Proč lidé ještě umírají, když nás Kristus vykoupil? Proč se modlíme o příchod Božího království, když dobří lidé jdou do nebe? A především jsem si říkala: Jestliže nás Bůh soudí, když zemřeme, proč potom ještě musíme z nebe, očistce nebo pekla odejít k poslednímu soudu?

Tyto otázky jsem kladla některým kněžím, s nimiž jsem se setkala. Jeden z nich odpověděl: „To nevím. Zeptejte se biskupa. A záleží na tom vůbec? V Boha přece věříte, ne? Tak to nechte být.“ Já jsem ale odpovědi stále hledala. Později jsem navštěvovala přednášky jezuitů, letničních křesťanů a zastánců gnosticismu. Nikde jsem ale uspokojivé odpovědi nedostala.

Když mi bylo něco přes šedesát, jedna sedmiletá žačka mě pozvala na shromáždění svědků Jehovových. Líbilo se mi, co jsem tam viděla a slyšela, ale byla jsem hodně zaneprázdněná, a tak jsem tehdy už žádný další kontakt se svědky neměla. O dva roky později zaklepali na moje dveře manželé Juan a Maite, kteří byli svědkové. Po třech měsících intenzivních rozhovorů jsme nakonec začali systematicky studovat Bibli.

Na každé studium jsem se velmi těšila. Všechno jsem podrobně zkoumala a používala jsem při tom tři různé překlady Bible, abych se ujistila, zda svědkové Jehovovi  učí pravdu. Zanedlouho jsem si uvědomila, v jakém náboženském klamu jsem žila po celá desetiletí. Obrovské rozdíly mezi tím, čemu jsem věřila dříve, a tím, co jsem se učila z Bible, mě vyváděly z míry. Moje hluboko zakořeněné názory byly nyní vyvraceny a to pro mě bylo hodně stresující.

Pak těžce onemocněl a zemřel můj druhý manžel. Přibližně v tu dobu jsem šla do penze a na nějakou dobu jsem Bilbao opustila. Také Juan a Maite se odstěhovali. S biblickým studiem jsem skončila, což byla škoda. Hluboko ve svém nitru jsem však věděla, že jsem našla poklad, a nikdy jsem na to nezapomněla.

Zhruba o 20 let později, když mi bylo 82, se Juan a Maite vrátili do Bilbaa a navštívili mě. Byla jsem velmi šťastná, že je zase vidím. Uvědomila jsem si, že Jehova na mě nezapomněl, a studium jsem obnovila. Juan a Maite měli se mnou velkou trpělivost, protože na některé otázky jsem se ptala pořád dokola. Potřebovala jsem slyšet biblické argumenty znovu a znovu, abych přerušila citové pouto k naukám, kterým jsem věřila dřív. Také jsem chtěla být dobře připravená na to, abych biblickou pravdu vysvětlila přátelům a členům rodiny.

Den, kdy jsem se nakonec ve věku 87 let dala pokřtít, byl nejšťastnější v mém životě. Křest se konal při příležitosti sjezdu svědků Jehovových. Jeden křesťanský starší přednesl biblický proslov určený především těm, kdo měli být pokřtěni. Ten proslov mě dojal k slzám. Měla jsem pocit, jako by Jehova mluvil přímo ke mně. Po křtu mi přišly blahopřát desítky svědků, i když většinu z nich jsem viděla poprvé.

Vždycky jsem věděla, že Ježíš Kristus je „cesta“. (Jan 14:6) Díky biblickému studiu jsem však poznala Jehovu – toho, ke komu nás Ježíš vede. Nyní se mohu k Bohu modlit jako ke svému drahému Otci a Příteli. Zlom v mém životě znamenala kniha Přibližte se k Jehovovi *. Poprvé jsem ji přečetla za jedinou noc. Silně na mě zapůsobilo to, jak nesmírně milosrdný Jehova je.

Když se zamýšlím nad svým dlouhým pátráním po náboženské pravdě, vybavují se mi Ježíšova slova: „Neustále proste, a bude vám dáno; neustále hledejte, a naleznete; neustále klepejte, a bude vám otevřeno.“ (Matouš 7:7) Nyní, když jsem našla odpovědi, po kterých jsem tak toužila, mi působí velkou radost to, že je mohu sdělovat dalším.

Ve svých 90 letech se cítím být duchovně mladá. Každé shromáždění v sále Království je pro mě něčím mimořádným – nejen, že tam dostávám cenné poučení, ale také se tam setkávám se svými drahými bratry a sestrami. Moc si přeji, abych ve slíbeném pozemském ráji mohla znovu učit. (Zjevení 21:3, 4) Obzvlášť se těším na to, že uvidím své blízké, kteří zemřeli, jak se vracejí k životu, a že pak budu mít příležitost jim vysvětlovat biblickou pravdu. (Skutky 24:15) Nemohu se dočkat, až jim řeknu, jaký jsem ve svém vysokém věku dostala od Jehovy úžasný dar.