V Římské říši se mnozí lidé dostali do otroctví tak, že byli zajati při dobyvatelských taženích nebo se stali obětí únosu. Pak byli prodáni a obvykle se už nikdy nevrátili domů a neviděli svoji rodinu.

Mnozí otroci se udřeli k smrti v dolech, kdežto ti, kdo pracovali v zemědělství nebo domácnosti, na tom byli lépe. Někdy otrok musel kolem krku nosit železný obojek s nápisem nebo štítkem, na kterém stálo, že pokud uteče, ten, kdo ho vrátí majiteli, dostane odměnu. Otrokům, kteří se pokusili utéct opakovaně, býval na čelo vypálen cejch, často ve tvaru písmene F jako fugitivus (uprchlík).

V biblické knize Filemonovi apoštol Pavel píše, že Filemonovi posílá zpět jeho uprchlého otroka Onesima. Filemon sice měl zákonné právo Onesima přísně potrestat, ale Pavel ho na základě křesťanské lásky a vzájemného přátelství prosil, aby Onesima přijal laskavě. (Filemonovi 10, 11, 15–18)

Fénicie ležela přibližně na území dnešního Libanonu a byla známá tyrským purpurem, který byl pojmenován po městě Tyru. Šalomoun, král starověkého Izraele, použil pro interiér chrámu „vlnu obarvenou na červenofialovo“, kterou vyráběl jeden tyrský řemeslník. (2. Paralipomenon 2:13, 14)

Tyrský purpur byl v té době nejdražší barvivo, především proto, že jeho výroba byla velmi pracná. Nejdřív rybáři museli nasbírat v moři velké množství ostranek. * K obarvení jednoho kusu oděvu bylo zapotřebí 12 000 těchto měkkýšů. Dalším krokem bylo vyjmout je z ulity a odebrat jejich žlázu s barvivem. Výrobci barviva pak k tomuto materiálu přidali sůl a nechali nezakrytou směs tři dny na slunci. Hmotu potom dali do kádí, zalili mořskou vodou, uzavřeli a několik dalších dnů zahřívali.

Díky obchodování a kolonizování dalších zemí si Féničané po staletí udrželi svoji pozici na trhu s tyrským purpurem a také schopnost produkovat ho ve velkém. Pozůstatky této výroby lze najít v celém Středozemí až na západ ke Cádizu ve Španělsku.