TURISTÉ byli hladoví. Při návštěvě historické části Betléma jim pořádně vytrávilo a chtěli zkusit něco typického. Jeden z nich si všiml restaurace, která nabízela falafel – chutné kuličky z cizrny podávané s rajčaty, cibulí, další zeleninou a chlebem pita. Toto malé občerstvení jim dodalo energii, aby mohli v prohlídce pokračovat.

Turisté netušili, že prostý chléb pita má možná delší historii než všechny památky, které ten den zhlédli. Jméno Betlém znamená „dům chleba“ a chléb se v této oblasti peče již tisíce let. (Rut 1:22; 2:14) Pita dnes patří k druhům chleba, které jsou pro Betlém typické.

Kousek na jih od Betléma pohostila před téměř čtyřmi tisíci lety Abrahamova manželka Sára čerstvě upečeným chlebem tři nečekané návštěvníky. „Jemná mouka“, kterou použila, mohla být z pšenice dvouzrnky nebo z ječmene. (1. Mojžíšova 18:5, 6) Sára musela tento chléb připravit rychle a pravděpodobně ho pekla na rozpálených kamenech. (1. Královská 19:6)

Z biblické zprávy vyplývá, že Abrahamova rodina připravovala a pekla vlastní chléb. Kvůli kočovnému způsobu života Sára a její služky nejspíš nemohly péct chléb v takových pecích, jaké byly běžně používány v Uru, jejím domovském městě. Jemnou mouku získávala z místního obilí. Byla to velmi namáhavá práce, která se dělala pomocí ručního mlýnku a možná hmoždíře s paličkou.

O čtyři století později Mojžíšův zákon stanovil, že ruční mlýnek nesmí být vzat do zástavy, jelikož to je „prostředek k životu“. (5. Mojžíšova 24:6, poznámka pod čarou) Bůh jej pokládal za nepostradatelný, protože bez něj by si rodina nemohla udělat svůj každodenní chléb. (Viz rámeček „ Každodenní mletí mouky a pečení chleba v biblických dobách“.)

Bibličtí pisatelé se o chlebu zmiňují několiksetkrát a často jej používali jako synonymum pro jídlo. Ježíš prohlásil, že ti, kdo Bohu slouží, se mohou s důvěrou modlit: „Dej nám dnes náš chléb na tento den.“ (Matouš 6:11) I zde „chléb“ znamená jídlo obecně a Ježíš tím ukázal, že můžeme Bohu důvěřovat, že se postará o to, abychom každý den měli co jíst. (Žalm 37:25)

Existuje však něco důležitějšího než chléb neboli jídlo. Ježíš řekl: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ (Matouš 4:4) Mluvil o době, kdy Izraelité byli plně závislí na tom, co jim Bůh poskytoval. Začalo to krátce po jejich odchodu z Egypta. Uplynul asi měsíc od chvíle, kdy vstoupili do Sinajské pouště, a zásoby potravin jim docházely. Izraelité se obávali, že v té vyprahlé pustině zemřou hlady, a rozhořčeně si stěžovali, že v Egyptě „do sytosti jedli chléb“. (2. Mojžíšova 16:1–3)

V Egyptě byl chléb jistě chutný. V Mojžíšově době pekaři nabízeli rozmanité druhy chleba a koláčů. Jehova však rozhodně neměl v úmyslu nechat svůj lid úplně o hladu. „Hle, nechám vám pršet z nebes chléb,“ slíbil. A opravdu, brzy ráno se tento chléb z nebe objevil. Bylo to „cosi jemného vločkovitého“, co vypadalo jako rosa nebo  jinovatka. „Co to je?“ ptali se Izraelité, když jej poprvé uviděli. „To je chléb, který vám dal Jehova k jídlu,“ vysvětlil jim Mojžíš. Nazvali jej „manna“ * a tento chléb je udržoval při životě čtyřicet let. (2. Mojžíšova 16:4, 13–15, 31)

Zázračně poskytnutá manna musela na Izraelity zpočátku udělat velký dojem. Chutnala jako „ploché koláče s medem“ a bylo jí pro každého dost. (2. Mojžíšova 16:18) Časem však Izraelité začali postrádat pestrost stravy, kterou měli v Egyptě. „Před očima nemáme vůbec nic než tu mannu,“ reptali. (4. Mojžíšova 11:6) Později se vztekali: „Naše duše si zošklivila ten opovrženíhodný chléb.“ (4. Mojžíšova 21:5) „Chléb z nebe“ jim nakonec připadal nechutný a odporný. (Žalm 105:40)

Je jasné, že chléb, podobně jako mnoho dalších věcí, může člověk snadno pokládat za samozřejmost. Bible se však zmiňuje také o velmi zvláštním druhu chleba, kterého bychom si měli vážit. Ježíš tento chléb přirovnal k manně, kterou Izraelité tak pohrdavě odmítali, a řekl, že lidem může poskytnout věčný užitek.

Svým posluchačům řekl: „Jsem chléb života. Vaši praotcové jedli v pustině mannu, a přesto zemřeli. To je ten chléb, který sestupuje z nebe, aby z něho kdokoli mohl jíst a nezemřel. Jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; a vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:48–51)

Mnozí z těch, kdo Ježíšovi naslouchali, nepochopili obrazné použití slov „chléb“ a „tělo“. Toto  přirovnání však bylo velmi vhodné. Doslovný chléb představoval pro Židy potravu, tak jako manna byla potravou pro Izraelity po čtyřicet let v pustině. Přestože manna byla darem od Boha, neumožňovala získat věčný život. Naproti tomu Ježíšova oběť umožní lidem, kteří v něj projevují víru, takovou odměnu získat. Ježíš je skutečně „chléb života“.

Když máte hlad, vezmete si možná krajíc chleba. A asi za tento „denní chléb“ Bohu také poděkujete. (Matouš 6:11, Bible21) Chutného jídla si jistě vážíme, ale nikdy bychom neměli zapomenout ani na hodnotu „chleba života“, kterým je Ježíš Kristus.

Jak můžeme ukázat, že nejsme nevděční jako Izraelité v Mojžíšově době a že nepokládáme tento nesmírně cenný chléb za samozřejmost? „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání,“ řekl Ježíš. (Jan 14:15) Pokud Ježíšova přikázání zachováváme, máme vyhlídku, že budeme s potěšením jíst chléb po celou věčnost. (5. Mojžíšova 12:7)