JOSEF se toužebně dívá směrem na východ. Kéž by se mohl odtrhnout od karavany a utéct! Nedaleko za těmi kopci leží Hebron, kde je jeho domov. Jeho otec Jákob se asi chystá odpočinout si po celodenní práci a vůbec netuší, co se stalo jeho nejmilejšímu synovi. Josef teď za ním ale nemůže. Vypadá to, že otcovu milovanou tvář už nikdy nespatří. Obchodníci, kteří vedou své velbloudy po často používané cestě na jih, z něj nespouštějí oči. Tento mladík je nyní jejich majetkem a je pro ně stejně cenný jako náklad vonné pryskyřice a olejů – vzácného zboží, které chtějí výhodně prodat ve vzdáleném Egyptě.

Josefovi nemůže být o moc víc než sedmnáct let. Představte si, jak se otáčí a mhouří oči do slunce, které zapadá nad Velkým mořem. Zhroutil se mu celý svět a on se snaží pochopit, jak se to mohlo stát. Je pro něj těžké uvěřit, že jeho bratři ho málem zabili a pak ho prodali do otroctví. Jen stěží zadržuje slzy. Vůbec nedokáže odhadnout, co ho v budoucnosti čeká.

Jak se Josef do takové hrozné situace dostal? A co se můžeme naučit z víry, kterou tento mladý muž projevoval, přestože mu členové vlastní rodiny ubližovali a zřekli se ho?

Josef pocházel z velké rodiny, která ale nebyla ani šťastná, ani jednotná. Z Bible vyplývá, že byla živým důkazem toho, jaký negativní dopad má na vztahy v rodině polygamie. Tento běžný zvyk Bůh u svého lidu toleroval, dokud jeho Syn neobnovil původní normu pro manželství, kterou je monogamie. (Matouš 19:4–6) Jákob měl nejméně čtrnáct dětí se čtyřmi různými ženami – manželkami Leou a Ráchel a jejich služkami Zilpou a Bilhou. Jákob od začátku miloval krásnou Ráchel. K její sestře, kterou mu za manželku vnutili podvodem, takovou náklonnost nikdy necítil. Obě sestry spolu neustále soupeřily a jejich žárlivost se přenesla i na děti v celé domácnosti. (1. Mojžíšova 29:16–35; 30:1, 8, 19, 20; 37:35)

Ráchel byla dlouhou dobu neplodná, a když se jí konečně narodil Josef, Jákob ho „miloval . . . víc než všechny své ostatní syny, protože on byl synem jeho stáří“. (1. Mojžíšova 37:3) Když se například tato rodina měla setkat s Jákobovým bratrem Esauem, který chtěl kdysi Jákoba zabít,  Jákob zajistil, aby Ráchel a malý Josef měli to nejbezpečnější místo na konci skupiny. Ten den plný napětí v Josefovi určitě zanechal hluboký dojem. Už ráno se asi divil, že jeho otec, který byl i ve vysokém věku vitální, najednou kulhá. A když se dozvěděl důvod, musel být ohromený – jeho otec noc předtím zápasil s mocným andělem! Proč? Protože chtěl, aby mu Jehova požehnal. Odměnou mu bylo to, že Jehova mu změnil jméno Jákob na Izrael. Měl se tak jednou jmenovat celý národ. (1. Mojžíšova 32:22–31) Časem se Josef dokonce dozvěděl, že jednotlivé kmeny tohoto národa mají pocházet z Izraelových synů.

Josef ještě jako dítě zažil tragickou ztrátu, když přišel o svou milovanou maminku. Zemřela při porodu jeho mladšího bratra Benjamína. Jákob byl její smrtí hluboce zarmoucen. Zkuste si představit, jak Josefovi jemně osušuje slzy a utěšuje ho stejnou nadějí, kterou se kdysi utěšoval Jákobův dědeček Abraham. Když Jákob mluvil s Josefem o tom, že jednoho dne Jehova vrátí jeho matce život, na chlapce to jistě velmi zapůsobilo. Jeho láska k velkorysému „Bohu živých“ se tím pravděpodobně ještě prohloubila. (Lukáš 20:38; Hebrejcům 11:17–19) Po smrti Ráchel měl Jákob pro své dva syny, které mu porodila, vždy velkou slabost. (1. Mojžíšova 35:18–20; 37:3; 44:27–29)

Takový přístup rodičů by u mnoha dětí vedl k tomu, že budou rozmazlené nebo zkažené. Ale Josef se od svých rodičů naučil mnoho dobrých vlastností, získal pevnou víru a měl silný smysl pro to, co je správné a co ne. Když mu bylo sedmnáct let, pracoval jako pastýř a pomáhal některým ze svých starších bratrů. Tehdy zjistil, že se dopustili něčeho nesprávného. Byl snad v pokušení to utajit, aby získal jejich přízeň? Ať to bylo jakkoli, udělal, co bylo správné. Řekl o tom otci. (1. Mojžíšova 37:2) Toto statečné jednání Jákoba možná utvrdilo v tom, že má o Josefovi vysoké mínění oprávněně. Mladí křesťané by o Josefově vynikajícím příkladu měli přemýšlet. Když jsou v pokušení zatajit vážný hřích někoho jiného – možná svého sourozence nebo přítele –, je moudré napodobit Josefa a zajistit, aby se o tom, co se stalo, dozvěděli ti, kdo mohou provinilci pomoct. (3. Mojžíšova 5:1)

Poučné je také to, co se dělo v Josefově rodině. Křesťané dnes sice nežijí v polygamii, ale existuje mezi nimi mnoho rodin, ve kterých jsou nevlastní rodiče, nevlastní děti a nevlastní sourozenci. Ti všichni si mohou uvědomit, že nadržování narušuje jednotu rodiny. Moudří rodiče v takových rodinách dělají, co mohou, aby své vlastní i nevlastní děti ujistili o tom, že každé  z nich milují, že každé z nich má jedinečné dary a že každé může přispět k tomu, aby jejich rodina byla šťastná. (Římanům 2:11)

Možná proto, že se Josef dokázal odvážně postavit za to, co je správné, ho Jákob určitým způsobem poctil. Obdaroval ho krásným oděvem, který pro něj nechal udělat. (1. Mojžíšova 37:3) Pravděpodobně to bylo dlouhé elegantní roucho, které možná zakrývalo celé ruce a nohy. Nejspíš to byl takový druh oděvu, jaký nosili vznešení muži nebo knížata.

Jákob to jistě myslel dobře a Josefa musel tento projev otcovy pozornosti a náklonnosti potěšit. Kvůli tomuto oděvu se ale dostal do značných problémů. Jedním důvodem bylo to, že pracoval jako pastýř, což znamenalo, že vykonával nelehkou fyzickou práci. Představte si mladíka v takovém nádherném oblečení, jak se prodírá vysokou trávou, přelézá skály nebo se snaží vyprostit z trnitého keře ztracené jehně. Horší však bylo, jak tento projev Jákobovy přízně ovlivnil vztahy mezi Josefem a jeho bratry.

Bible o tom říká: „Když jeho bratři uviděli, že ho jejich otec miluje více než všechny jeho bratry, začali ho nenávidět a nebyli schopni s ním pokojně promluvit.“ * (1. Mojžíšova 37:4) To, že Josefovi bratři žárlili, se asi dá pochopit, ale bylo z jejich strany nerozumné, že s těmito škodlivými emocemi nebojovali. (Přísloví 14:30; 27:4) Pocítili jste někdy závist, když se někomu jinému dostalo pozornosti nebo uznání, po kterých jste toužili vy? Vzpomeňte si na Josefovy bratry. Ze žárlivosti se dopustili skutků, kterých pak hluboce litovali. To, co se tehdy stalo, křesťanům slouží jako připomínka, že mnohem moudřejší je řídit se vybídkou: „Radujte se s těmi, kdo se radují.“ (Římanům 12:15)

Josef určitě nevraživost svých bratrů vnímal. Ukrýval snad své noblesní roucho, když byli jeho bratři nablízku? Možná byl v pokušení to udělat. Mějme ale na paměti, že Jákob chtěl, aby tento oděv byl znamením jeho přízně a lásky. Josef nechtěl zklamat důvěru, kterou mu jeho otec projevil, proto tento oděv věrně nosil. Tato situace je pro nás poučná. Náš nebeský Otec sice není nikdy stranický, ale někdy se rozhodne některým svým věrným služebníkům projevit zvláštní přízeň. Kromě toho očekává, že se praví křesťané budou od tohoto zkaženého a nemorálního světa lišit. Podobně jako se Josef svým krásným oděvem  lišil od těch, kdo byli kolem něj, křesťané se mají odlišovat svým chováním. Takové jednání někdy vyvolává žárlivost a nepřátelství. (1. Petra 4:4) Měli by to, že jsou Božími služebníky, raději skrývat? Ne – tak jako Josef neskrýval svůj oděv. (Lukáš 11:33)

Zanedlouho potom, co Josef dostal krásný oděv, měl dva zvláštní sny. V prvním viděl, jak se svými bratry váže snopy obilí. Potom snopy jeho bratrů obklopily jeho snop, který stál zpříma, a klaněly se mu. Ve druhém snu se Josefovi klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. (1. Mojžíšova 37:6, 7, 9) Jak se měl Josef v souvislosti s těmito neobvyklými živými sny zachovat?

Sny pocházely od Jehovy. Byly prorocké, a proto Bůh chtěl, aby poselství, které obsahovaly, Josef předal dál. V určitém smyslu měl Josef udělat to, co všichni pozdější proroci, když předávali Boží poselství a soudy Božímu vzpurnému lidu.

Josef taktně oslovil své bratry: „Naslouchejte, prosím, tomuto snu, který se mi zdál.“ Bratři hned pochopili, co sen znamenal, a ani trochu se jim to nelíbilo. Řekli mu: „Hodláš být nad námi určitě králem nebo budeš zajisté nad námi panovat?“ Zpráva pokračuje: „Tak našli nový důvod, aby ho nenáviděli pro jeho sny a pro jeho slova.“ Když Josef vyprávěl otci a bratrům druhý sen, nebyla reakce o moc lepší. Čteme: „Jeho otec ho začal přísně napomínat a říkat mu: ‚Co znamená ten sen, který se ti zdál? Mám snad dokonce já a také tvá matka a tvoji bratři přijít a klanět se ti k zemi?‘“ Jákob však o snech přemýšlel. Mohlo by to být tak, že je chlapec dostal od Jehovy? (1. Mojžíšova 37:6, 8, 10, 11)

Josef nebyl první ani poslední Jehovův služebník, který měl předat prorocké poselství, jež bude přijímáno s nelibostí, a dokonce povede k pronásledování. Nejvýznamnějším z takových Božích služebníků byl Ježíš. Svým následovníkům řekl: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) Křesťané každého věku se mohou z víry a odvahy mladého Josefa hodně naučit.

Krátce nato Jákob poslal Josefa za jeho staršími bratry, kteří pásli stáda na severu blízko Šekemu. Obyvatelé tohoto města se před nedávnem stali jejich velkými nepřáteli a Jákob měl pochopitelně o své syny obavy. Přál si, aby Josef zjistil, jak se jim daří. Umíte si představit, jak se asi Josef cítil? Věděl, že jeho bratři ho nenávidí víc než kdy předtím. Jak se jim to bude líbit, když za nimi přijde jako otcův zástupce? Přesto se za nimi poslušně vydal. (1. Mojžíšova 34:25–30; 37:12–14)

Byl to pořádný kus cesty, celkem asi čtyři nebo pět dnů chůze. Šekem ležel přibližně 80 kilometrů na sever od Hebronu. U Šekemu však Josef zjistil, že jeho bratři odešli do Dotanu, tedy dalších asi dvacet kilometrů na sever. Když se konečně blížil k cíli, jeho bratři ho už zdálky viděli. Jejich nenávist okamžitě znovu vzplanula. V Bibli se píše: „Řekli tedy jeden druhému: ‚Pohleďme, tady přichází ten snílek. A nyní pojďme a zabijme ho a vhoďme ho do jedné z vodních jam; a řekneme, že ho sežralo nějaké nebezpečné divoké zvíře. Pak se podívejme, co se stane s jeho sny.‘“ Ruben však bratry přesvědčil, aby Josefa hodili do jámy živého, a doufal, že ho později zachrání. (1. Mojžíšova 37:19–22)

Josef nic netušil a nepochybně si přál, aby jejich setkání proběhlo pokojně. Bratři ho však napadli. Surově z něj strhli jeho krásný oděv, odvlekli ho k vyschlé vodní jámě a hodili ho dovnitř. Vyděšený Josef dopadl na dno. Když se z toho šoku vzpamatoval, s obtížemi se postavil na nohy, ale ven se sám vyškrábat nemohl. Z jámy viděl jen kousek nebe a slyšel, jak se hlasy bratrů vzdalují. Volal na ně a prosil je, ale oni ho ignorovali. Bez jakéhokoli náznaku soucitu se posadili opodál a dali se do jídla. Ruben se na  nějakou dobu vzdálil a oni mezitím znovu uvažovali o tom, že by Josefa zabili, ale Juda je přesvědčil, aby ho prodali kupcům, až nějací půjdou kolem. Dotan ležel nedaleko obchodní cesty do Egypta, a tak netrvalo dlouho a míjela je karavana Išmaelitů a Midianitů. Než se Ruben vrátil, prodali svého bratra za 20 šekelů do otroctví. * (1. Mojžíšova 37:23–28; 42:21)

Nyní se ocitáme v situaci popsané na začátku. Když kupci Josefa odvádějí do Egypta, zdá se, že ztratil vše. Byl násilně oddělen od rodiny a celé roky o ní nebude nic vědět. Nebude mít ponětí o tom, jaké zoufalství Ruben prožíval, když se vrátil a Josefa nenašel. Nebude vědět o Jákobově zármutku, když bude žít v mylné představě, že jeho milovaný syn Josef je mrtvý. Nebude vědět nic ani o svém starém dědečkovi Izákovi, který stále ještě žije, ani o svém milovaném mladším bratrovi Benjamínovi, který mu bude velmi chybět. Opravdu ale Josef ztratil všechno? (1. Mojžíšova 37:29–35)

Josef měl pořád něco, co mu jeho bratři nemohli vzít. Měl víru. Dobře znal svého Boha Jehovu a o jeho víru ho nic nemohlo připravit – ani ztráta domova, ani těžkosti, které zažíval jako zajatec během dlouhé cesty do Egypta, a dokonce ani ponížení, když byl prodán jako otrok bohatému Egypťanovi jménem Potifar. (1. Mojžíšova 37:36) Tyto těžkosti jeho víru a odhodlání zachovat si blízký vztah k Bohu jenom posílily. Jak uvidíme v příštích článcích z této rubriky, Josef se díky své víře stal ještě užitečnějším pro Boha i pro svou rodinu. Bude tedy od nás moudré, když se Josefovu víru budeme snažit napodobit.