PÍŠE se rok 1765. Neohrožený cestovatel putuje alžírskou pouští. Najednou se zastaví a nemůže uvěřit vlastním očím – z písku před ním vyčnívá římský vítězný oblouk! Skotský badatel James Bruce tehdy netušil, že se pod ním skrývají ruiny jednoho z největších měst, jaká Římané v severní Africe vybudovali. Šlo o starověké město Thamugadi, kterému se teď říká Timgad.

Asi o sto let později, v roce 1881, začali francouzští archeologové odkrývat zachovalé pozůstatky Timgadu. Zjistili, že i když stál v pustém a nehostinném prostředí, jeho obyvatelé žili v pohodlí a luxusu. Proč ale chtěli Římané založit prosperující kolonii zrovna tady? A co se můžeme z dějin tohoto starověkého města naučit?

Když si Římané v prvním století př. n. l. podmaňovali severní Afriku, střetli se se zuřivým odporem nomádských kmenů. Co udělali, aby se situace uklidnila a aby domorodce získali na svoji stranu? Vojáci z III. Augustovy legie nejdřív postavili opevněné tábory a pozorovatelny v rozlehlé hornaté oblasti, která leží na území dnešního severního Alžírska. Potom se pustili do budování Timgadu, který byl součástí jejich důmyslného plánu.

Oficiálně byl Timgad založen pro válečné veterány. Ve skutečnosti ho ale Římané postavili proto, aby zmírnili odpor místních kmenů. Jejich plán slavil úspěch. Místní lidé jezdili do města prodávat různé zboží, a když viděli, jak pohodlně se v Timgadu žije, chtěli se v něm usadit taky. Směli tam ale žít jenom římští občané. Mnozí domorodci se proto na dobu 25 let upsali římské legii, aby pro sebe a svoje syny získali římské občanství.

Některým to ale nestačilo. Drali se výš a časem získali v Timgadu nebo v jiné římské kolonii významné postavení. Cílem vychytralého plánu Římanů bylo přimět místní lidi, aby se jim přizpůsobili. Vycházel tak skvěle, že už padesát let po založení Timgadu tvořili většinu obyvatel Afričané.

Jak je možné, že si Římané tak rychle získali srdce domorodých lidí? Jedním z důvodů bylo, že prosazovali rovnost mezi občany. Tuto zásadu  učil římský politik Cicero. Pozemky se spravedlivě rozdělovaly mezi římské veterány a občany afrického původu. Město bylo pečlivě navržené a vypadalo úhledně. Bloky domů měřily dvacet krát dvacet metrů a byly oddělené úzkými ulicemi. Rovnost mezi občany a uspořádanost města byly opravdu velkým lákadlem.

Stejně jako v mnoha jiných římských městech, i v Timgadu bylo fórum. Během rušných dnů, kdy se konaly trhy, se tam lidé mohli setkávat, dozvídat se poslední novinky nebo hrát různé hry. Domorodci byli do té doby zvyklí na život ve vyprahlých horách. Když teď viděli život v Timgadu, určitě si dokázali představit, jak se i oni v horkých dnech procházejí ve stínu po kolonádě, jak si užívají příjemné chvilky v některých z mnoha bezplatně přístupných lázní nebo jak sedí kolem osvěžujících fontán a povídají si s přáteli. To všechno jim muselo připadat jako sen.

Čím dalším si Římané získali srdce místních lidí? Důležitou roli v tom hrálo divadlo. Římané ho vybudovali pod širým nebem, bylo v něm 3 500 míst k sezení a scházely se v něm burácející davy z Timgadu a okolních měst. Herci na pódiu seznamovali publikum s pokleslou zábavou oblíbenou u Římanů. V jejich hrách byla často spousta nemravnosti a násilí.

Svoji úlohu plnilo i náboženství Římanů. Podlahy a stěny v lázeňských budovách bohatě zdobily barevné mozaiky se scénami z pohanské mytologie. A protože lidé chodili do lázní hodně často, s římskými bohy a náboženstvím se dobře seznámili. Snaha Římanů, aby Afričané přijali jejich zvyky, byla opravdu úspěšná. Je to vidět třeba z mnoha náhrobních kamenů, na kterých jsou vyobrazené triády místních i římských bohů.

Potom co císař Traján založil v roce 100 n. l. Timgad, se v severní Africe díky Římanům zvedla produkce obilí, olivového oleje a vína. Netrvalo dlouho a oblast se pro římské impérium stala významným zdrojem těchto důležitých produktů. Stejně jako jiné římské kolonie, i Timgad skvěle prosperoval. Jeho populace rostla a časem se město rozšířilo i za své hradby.

Obyvatelé města a majitelé půdy bohatli z obchodu s Římem, ale místním farmářům neplynul takřka žádný zisk. Kvůli sociální nespravedlnosti a velkým daním se farmáři začali ve třetím století n. l. bouřit. Někteří z těch, kdo se předtím stali členy katolické církve, se přidali k donatistům. Tato skupina se postavila proti korupci v katolické církvi a prohlašovala se za pravé křesťany. (Viz rámeček „ Opravdu byli donatisté ‚čistá církev‘?“)

Po staletích plných náboženských konfliktů, občanských válek a nájezdů barbarských kmenů  Římané ztratili nad severní Afrikou moc. V šestém století n. l. Timgad napadly místní arabské kmeny a spálily ho na popel. Na víc než 1 000 let upadl v zapomnění.

Archeology, kteří odkrývali pozůstatky Timgadu, pobavil latinský nápis vyrytý na fóru. Stojí tam: „Lov, lázně, hry a smích – tomu se říká život!“ Jeden francouzský historik řekl, že v nápisu „se odráží životní filozofie, ve které sice chybí jakékoli ambice, ale i tak ji nejeden člověk považuje za tajemství moudrosti“.

Římané takový životní styl vyznávali. Apoštol Pavel, křesťan z prvního století, mluvil o lidech, kteří žili podle hesla: „Jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít.“ Římané sice byli věřící, ale o nějakém hlubším smyslu života moc nepřemýšleli. Šlo jim hlavně o to, aby si každý moment co nejvíc užili. Pavel křesťany varoval, aby si na takové lidi dávali pozor. Napsal: „Nedejte se zavést na scestí. Špatná společenství kazí užitečné návyky.“ (1. Korinťanům 15:32, 33)

Obyvatelé Timgadu sice žili asi před 1 500 lety, ale jejich názory na život jsou běžné i v současnosti. Hodně lidí žije jenom dneškem. Takový životní styl jim naprosto vyhovuje a nepřemýšlejí o následcích. Je ale zajímavé, co říká Bible. Stručně a výstižně uvádí: „Svět, jak ho známe, . . . končí.“ Proto nás vybízí: „Ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí.“ (1. Korinťanům 7:31, Bible21)

Ruiny Timgadu jsou němým svědectvím, že opravdové štěstí a smysl života nezískáme, když budeme žít podle hesla, které bylo dlouho pohřbené v poušti severní Afriky. Získáme je tehdy, když si budeme brát k srdci radu z Bible: „Svět pomíjí a rovněž jeho touha, ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (1. Jana 2:17)