Narodila jsem se v Baku v Ázerbájdžánu jako druhé ze dvou dětí. Tatínek byl muslim a maminka židovka. Rodiče se měli moc rádi a k vyznání toho druhého byli tolerantní. Maminka tatínka podporovala, když se během ramadánu postil, a tatínek zase respektoval, že maminka slaví Pasach. Měli jsme doma Korán, Tóru i Bibli.

Já jsem se pokládala za muslimku. Nikdy jsem nepochybovala, že Bůh existuje, ale některé věci mi nešly na rozum. Říkala jsem si: Proč Bůh stvořil lidi a k čemu je dobré, že někdo celý život trpí, jen aby pak byl věčně mučen v pekle? Často jsem slýchala, že všechno, co se děje, je Boží vůle, a tak jsem se sama sebe ptala: Je Bůh někdo, kdo jenom tahá za nitky a těší ho sledovat, jak lidé trpí?

Když mi bylo dvanáct, začala jsem se modlit namáz, předepsanou modlitbu, kterou muslimové odříkávají pětkrát denně. Přibližně v tu dobu tatínek mě a mou sestru poslal do židovské školy. Kromě jiného jsme se učily tradiční výklad Tóry a hebrejštinu. Než začalo vyučování, musely jsme se modlit podle židovské tradice. Takže ráno jsem se doma modlila namáz a později ten den jsem ve škole s ostatními pronášela židovské modlitby.

Nesmírně jsem toužila po logických odpovědích na své otázky. Opakovaně jsem se rabínů ve škole ptala: „Proč Bůh stvořil lidi? Jak se dívá na mého tatínka, který je muslim? Je to dobrý člověk, tak proč je pokládán za nečistého? Proč ho Bůh stvořil?“ Těch pár odpovědí, které jsem dostala, bylo nepochopitelných a nepřesvědčivých.

Mou vírou v Boha otřásla jedna událost v roce 2002. Právě jsme se přistěhovali do Německa a týden na to tatínek dostal mrtvici a upadl  do kómatu. Už mnoho let jsem se modlila, aby naše rodina byla zdravá a šťastná. Byla jsem přesvědčená, že jen Všemohoucí má moc nad životem a smrtí, a tak jsem za tatínka denně prosila. Myslela jsem si: Pro Boha je to přece maličkost, aby splnil upřímnou prosbu jedné dívky. Byla jsem si jistá, že mě vyslyší, ale tatínek zemřel.

Představa, že Bůh je tak lhostejný, mě zdrtila. Buď se špatně modlím, nebo Bůh neexistuje, říkala jsem si. Byla jsem jako omráčená a už jsem se nedokázala modlit namáz. Jelikož mi nauky ostatních náboženství připadaly nelogické, dospěla jsem k závěru, že žádný Bůh není.

O šest měsíců později u nás zazvonili svědkové Jehovovi. O křesťanství jsme se sestrou neměly vysoké mínění, a proto jsme jim chtěly zdvořile ukázat, že se mýlí. Zeptaly jsme se jich: „Jak mohou křesťané uctívat Ježíše, kříž, Marii a další modly, když je to v rozporu s Deseti přikázáními?“ Svědkové nám z Bible předložili důkazy, že praví křesťané modly uctívat nesmějí a že modlitby musí být adresovány výlučně Bohu. To mě velmi udivilo.

Pak jsme se zeptaly: „A co Trojice? Pokud je Ježíš Bůh, jak mohl žít na zemi a jak ho mohli lidé zabít?“ Svědkové nám opět na základě Bible vysvětlili, že Ježíš není Bůh ani mu není rovný. Řekli, že z tohoto důvodu v Trojici nevěří. Překvapilo mě to a pomyslela jsem si: To jsou ale divní křesťané.

I tak jsem se ještě chtěla dozvědět, proč lidé umírají a proč Bůh připouští utrpení. Svědkové mi nabídli knihu Poznání, které vede k věčnému životu *, kde se mými otázkami zabývají celé kapitoly. Hned se mnou začali studovat Bibli.

Při každém setkání jsem z Bible dostávala logické odpovědi. Dozvěděla jsem se, že Bůh se jmenuje Jehova. (Žalm 83:18) Že jeho hlavní vlastností je nesobecká láska. (1. Jana 4:8) Že lidi stvořil proto, že se chtěl o dar života podělit s někým dalším. Pochopila jsem, že i když nespravedlnost připouští, je mu odporná a brzy ji natrvalo odstraní. Poznala jsem, že na lidstvo měla tragický dopad vzpoura Adama a Evy. (Římanům 5:12) Jedním z bolestných následků jejich jednání je to, že přicházíme o své bližní, jako já o tatínka. V nadcházejícím novém světě však Bůh tuto smutnou situaci napraví, protože ty, kdo zemřeli, přivede zpět k životu. (Skutky 24:15)

V Bibli jsem našla odpovědi na otázky, které mě znepokojovaly. Začala jsem opět věřit v Boha. Když jsem lépe poznala svědky Jehovovy, pochopila jsem, že tvoří celosvětovou rodinu. Velmi na mě zapůsobilo, jaká je mezi nimi jednota a láska. (Jan 13:34, 35) To, co jsem se dozvěděla o Jehovovi, mě podnítilo k rozhodnutí sloužit mu a stát se jeho svědkem, a tak jsem se 8. ledna 2005 dala pokřtít.

Díky přesvědčivým argumentům z Bible se můj pohled na život zcela změnil. Věrohodná vysvětlení, která jsem v Božím Slově našla, mi dávají vnitřní klid. Naděje, že až se splní biblický slib o vzkříšení, tak opět uvidím svého tatínka, mi přináší velkou radost a útěchu. (Jan 5:28, 29)

Šest let jsem šťastně vdaná a můj manžel Jonathan také slouží Bohu. Oba jsme poznali, že pravda o Bohu je logická a jednoduchá a přitom má nevyčíslitelnou hodnotu. Moc si proto ceníme toho, že o své víře a nádherné naději můžeme mluvit s druhými. Dnes vím, že svědkové Jehovovi nejsou „divní křesťané“, ale praví křesťané.