Vyrůstala jsem v severní části státu New York, v městečku Ancram, kde byly převážně mléčné farmy. Bylo tam vlastně víc krav než lidí.

Naše rodina chodila do jediného kostela ve městě. Každou neděli ráno mi dědeček vyleštil boty a já vyrazila do nedělní školy s malou bílou Biblí, kterou jsem dostala od babičky. Odmalička nás doma vedli k tomu, abychom tvrdě pracovali, měli úctu k sousedům, pomáhali jim a byli vděční za to, co máme.

Když jsem vyrostla, odstěhovala jsem se a stala se učitelkou. Někteří moji žáci byli nadaní. Jiní zas tak chytří nebyli, ale pilně se učili. Některé děti byly postižené, zatímco jiné byly naprosto zdravé. Říkala jsem si, že to není fér. Ohledně Boha a života jsem měla spoustu otázek. Od rodičů těch méně šťastných dětí jsem občas slyšela něco jako: „Bůh chtěl, aby se moje dítě takhle narodilo.“ Vrtalo mi hlavou, proč by si to přál. Vždyť to dítě nic špatného neprovedlo.

Taky jsem přemýšlela, co smysluplného bych v životě měla dělat dál. Připadalo mi, že život utíká moc rychle. Prožila jsem šťastné dětství, vystudovala dobré školy a teď jsem měla práci, kterou jsem milovala. Když jsem ale přemýšlela o budoucnosti, cítila jsem prázdnotu. V nejlepším případě mě čekalo manželství, pěkné bydlení, děti, práce, pak důchod a nakonec pečovatelský dům. Říkala jsem si, jestli v sobě život neskrývá něco víc.

Jedno léto jsem se svými kolegyněmi cestovala po Evropě. Navštívily jsme Westminsterské opatství, Notre-Dame v Paříži, Vatikán a spoustu menších kostelů. Kamkoli jsem přišla, tam jsem hledala odpovědi na svoje otázky. Když jsem se  vrátila domů do Sloatsburgu ve státě New York, navštívila jsem několik kostelů. Nikde mi ale nedokázali dát uspokojivé odpovědi.

Jednou za mnou přišla dvanáctiletá školačka a dala mi tři otázky. První, jestli vím, že patří ke svědkům Jehovovým. Odpověděla jsem, že ano. Druhou, jestli bych se o svědcích nechtěla dozvědět víc. Znovu jsem souhlasila. A nakonec se mě zeptala, kde bydlím. Když jsem jí odpověděla, zjistily jsme, že bydlíme kousek od sebe. Ani ve snu mě nenapadlo, že její tři otázky mi úplně změní život.

Krátce nato ke mně přijela na kole a začala se mnou studovat Bibli. Dávala jsem jí otázky, které jsem kladla mnoha duchovním. Na rozdíl od nich mi v mé vlastní Bibli ukázala jasné a uspokojivé odpovědi – odpovědi, které jsem tam nikdy předtím nenašla.

Z toho, co jsem se z Bible dozvídala, jsem měla velkou radost. Zapůsobilo na mě, co jsem si přečetla v 1. Jana 5:19: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ Když jsem se dozvěděla, že utrpení nepůsobí Bůh, ale Satan a že Bůh to všechno napraví, přestalo mě to tížit. (Zjevení 21:3, 4) Pochopila jsem, že pokud se Bible vysvětlí jasně, dává smysl. Ačkoli se mnou studovala pouhá dvanáctiletá dívka, uvědomila jsem si, že pravda je pravda, ať ji říká kdokoli.

I tak jsem chtěla vědět, jestli se svědkové chovají podle toho, co učí. Jednou mi moje mladá učitelka vysvětlovala, že praví křesťané jsou trpěliví a laskaví. (Galaťanům 5:22, 23) Rozhodla jsem se, že vyzkouším, jestli taková doopravdy je, a tak jsem schválně přijela na studium pozdě. Říkala jsem si: Počká na mě? A když ano, bude se zlobit, že mám zpoždění? Když jsem přijížděla k domu, viděla jsem ji čekat na schodech. Utíkala k autu a řekla: „Už jsem chtěla jít za maminkou a říct jí, že musíme zavolat do nemocnice a na policii, jestli jste v pořádku, protože na studium nikdy nechodíte pozdě. Měla jsem o vás strach.“

Jindy jsem jí položila otázku, na kterou podle mě nemohla znát odpověď. Byla jsem zvědavá, jestli si bude vymýšlet. Ona se na mě ale vážně podívala a řekla: „To je těžká otázka. Napíšu si ji a zeptám se rodičů.“ A své slovo dodržela. Na příští studium přinesla Strážnou věž, ve které byla odpověď. To se mi na svědcích Jehovových moc líbilo – jejich biblické publikace odpovídaly na všechny moje otázky. Studovaly jsme spolu ještě rok a pak jsem se dala pokřtít a stala se svědkem Jehovovým. *

Když jsem konečně našla odpovědi na své otázky, chtěla jsem je říct celému světu. (Matouš 12:35) Nejdřív se rodina proti mé nové víře postavila. Časem ale byli víc tolerantní. Ke konci života začala Bibli studovat maminka. I když se nestačila dát pokřtít, pevně věřím tomu, že se rozhodla sloužit Jehovovi.

V roce 1978 jsem si vzala Eliase Kazana, který byl taky svědek. O tři roky později jsme byli pozváni do betelu ve Spojených státech. * Po čtyřech letech Elias bohužel zemřel. V betelu jsem ale zůstala, a to mi přineslo útěchu a pomohlo na tu ztrátu příliš nemyslet.

V roce 2006 jsem se provdala za Richarda Eldreda, který taky pracoval v betelu. Richard a já jsme moc rádi, že tady můžeme dál sloužit Bohu. Díky tomu, že jsem poznala biblickou pravdu, jsem nejen našla odpovědi na své otázky, ale i skutečný smysl života. A všechno to začalo třemi otázkami jedné školačky.