Vzor budoucích věcí
13. kapitola
Vzor budoucích věcí
1. Proč je obtížné dosáhnout v dnešním zákonodárství práva?
ZÁKONY většiny národů jsou dnes tak spletité, že člověk, který usiluje o spravedlnost, obvykle jedná nemoudře, jestliže chce být sám sobě právním zástupcem. V zákonech navíc existují různé „kličky“, zpravidla ve prospěch bohatých lidí. Nebyl by to příjemný život, kdybychom měli sbírku jednoznačných a jasných zákonů, kdyby soudní jednání nebylo ani pro prostého člověka nákladné a kdyby kdokoli, bohatý i chudý, mohl neformálním způsobem předložit svůj případ soudu, který by jej nezaujatě vyslechl?
2, 3. Proč je užitečné uvažovat o zákonu, který Bůh dal Izraeli?
2 Takový byl mojžíšovský zákoník, který dal Bůh Izraeli. O tomto zákoně Bible říká: „Jehovova soudcovská rozhodnutí jsou pravdivá; prokázala se jako naprosto spravedlivá.“ (Žalm 19:9; 19:10, KB) Prozkoumáme-li některá ustanovení, jež tvořila tuto sbírku obsahující více než 600 zákonů, poznáme, jak znamenitá byla Jehovova soudcovská rozhodnutí.
3 Zákon, který byl dán Izraelitům, není pro křesťany závazný, ale je velmi užitečné, uvažujeme-li o něm. Proč? Protože Zákon ukazuje, jak Jehova pohlíží na různé záležitosti, a objasňuje zásady, podle nichž Jehova jedná se svým stvořením v každé době.
4. Jaké postavení a jakou autoritu měl Jehova ve vládě starověkého Izraele?
4 Řízení vlády v Izraeli bylo jedinečné, protože Jehova byl jejím svrchovaným a absolutním vládcem. Byl král, a kromě toho byl Bůh, hlava celého náboženství. Prorok Izaiáš řekl: „Jehova je náš soudce, Jehova je náš zákonodárce, Jehova je náš král; on sám nás zachrání.“ — Izaiáš 33:22.
5. Jak byla v Izraeli poslušnost zákona zároveň projevem pravého uctívání?
5 Modloslužba, to znamená uctívání jakéhokoli jiného boha, byla tedy zároveň zradou, proviněním proti vládě. Obecně známý přestupek proti zákonu země byl tedy zároveň projevem neúcty k Bohu, který byl náboženskou hlavou národa. Svévolné porušení zákona bylo totéž jako rouhání. Poslušnost zákona byla tedy součástí pravého uctívání.
OBČANSKÁ PRÁVA
6, 7. Popiš, jak byla chráněna občanská práva.
6 Pokud soudci a vládci poslouchali Boha, neexistovaly pod Zákonem žádné problémy v oblasti občanských práv. Zákon chránil jak domorodého obyvatele, tak cizince, který se tam usadil, a dokonce i cizince, který v zemi pobýval jen dočasně. 2. Mojžíšova 22:21; 23:9; 3. Mojžíšova 19:33, 34.
7 Pod Zákonem nebylo upíráno právo ani chudému jen pro jeho chudobu ani bohatému jen pro jeho bohatství. — 3. Mojžíšova 19:15; 2. Mojžíšova 23:3.
LASKAVÝ OHLED NA CHUDÉ
8. Jak bral Zákon ohled na chudé?
8 Hospodářství Izraele spočívalo převážně v zemědělství a chovu dobytka, přičemž každý měl svůj vlastní dědičný pozemek. Mohlo se stát, že někteří Izraelité zchudli následkem špatného hospodaření nebo nějakého nepříznivého finančního zvratu a museli svůj pozemek prodat. Také někteří cizí usedlíci se mohli dostat do těžkostí. S laskavým ohledem na ně bylo učiněno opatření, že žádný zemědělec neměl při žních sklízet obilí na okraji svého pole. Měl také nechat na poli každý snop obilí, který tam ženci zapomněli. (3. Mojžíšova 19:9, 10; 5. Mojžíšova 24:19–21) Tak dostali chudí příležitost k paběrkování. — Rút 2:15, 16.
9, 10. Jak měli všichni lidé užitek ze zákonů, které chránily chudé?
9 To ovšem znamenalo, že chudí museli pracovat, protože paběrkování není snadné. Neexistovali tudíž žádní nezaměstnaní chudáci, kteří by byli přítěží státu — neexistovaly také podpory v nezaměstnanosti ani to nebyl stát, který by se musel zabývat péčí o chudé. (5. Mojžíšova 15:11; Rút 2:3, 7) To odpovídá křesťanské zásadě ze 2. Tessalonicenským 3:10, kde čteme: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“
10 Kromě opatření, aby si chudí mohli vydělat na živobytí, byli také všichni občané povinni prokazovat štědrost potřebným. Tak byl podporován duch bratrství a také jednota národa. — 3. Mojžíšova 25:35–38.
„OTROCTVÍ“, KTERÉ NEUTISKOVALO
11. Proč otroctví ve starověkém Izraeli nebylo tvrdé a utiskující jako v pozdějších dobách?
11 „Otroctví“ v Izraeli se nepodobalo utiskujícímu otroctví, jaké známe z pozdější doby. Ve skutečnosti sloužilo k ochraně rodiny, která byla nucena pro finanční těžkosti nebo nějaké neštěstí prodat svůj dědičný pozemek a která nakonec spotřebovala výtěžek z prodeje a zůstala bez prostředků. Nebo se mohlo stát, že se někdo velmi zadlužil. Pak mohla rodina nebo někteří její členové přestat se samostatnou výdělečnou činností, kterou se zabývali dříve, a jít do „otroctví“. Takové otroctví se však velmi podobalo dnešnímu způsobu zaměstnání, kdy zaměstnanec pracuje pro zaměstnavatele, což mnozí pociťují jako určitou formu „hospodářského otroctví“.
12. Jaké opatření existovalo pro hebrejské „otroky“?
12 Židovský „otrok“ například nesměl být považován za majetek, ale za „námezdného dělníka“. Kromě toho měl být po šestileté službě propuštěn. (3. Mojžíšova 25:39–43) Při propuštění mu jeho pán neboli „zaměstnavatel“ měl dát hmotné prostředky podle svých možností, aby tomuto muži a jeho rodině umožnil nový začátek. (5. Mojžíšova 15:12–15) Tím byla rodina uchráněna, aby nezůstala bez prostředků; měli potravu i oděv až do doby, kdy se mohli starat sami o sebe.
13. (a) Jak bylo možno získat svobodu dříve, než uplynula obvyklá šestiletá služba? (b) Jak byly chráněny mladé hebrejské dívky, které se staly otrokyněmi?
13 Ten, kdo byl „v otroctví“, mohl se kromě toho účastnit plánu nebo obchodu či investic, takže se někteří dokonce mohli sami vykoupit z otroctví. Také blízký příbuzný mohl zaplatit všechny dluhy a tím takového člověka vykoupit, takže ten se opět stal svobodným. (3. Mojžíšova 25:47–54) Jestliže šla do „otroctví“ něčí dcera, často si ji její pán vzal za manželku. Měla dostat všechno, co jí právem patřilo, stejně jako každá jiná manželka. — 2. Mojžíšova 21:7–11.
OCHRANA PRO ŽENY
14. Jak byla chráněna rozvedená žena?
14 Ženy byly chráněny manželskými zákony. Muž musel mít velmi závažný důvod, aby se mohl dát rozvést se svou ženou, a kromě toho jí musel dát potvrzení o rozvodu. Potvrzení o rozvodu ji chránilo před falešnými obviněními, kdyby znovu vstoupila do manželství. — 5. Mojžíšova 24:1; viz též Ježíšovo vysvětlení o rozvodu u Matouše 19:3–9.
15. Které zákony měly zabraňovat smilstvu?
15 Muž, který svedl pannu, jež nebyla zasnoubená, musel si ji vzít za manželku, pokud s tím její otec souhlasil, a nikdy se s ní nemohl dát rozvést. (5. Mojžíšova 22:28, 29; 2. Mojžíšova 22:16, 17) Zasnoubená dívka byla chráněna před znásilněním, neboť muži by za to hrozil trest smrti, protože takové provinění bylo považováno za stejně těžké jako vražda. — 5. Mojžíšova 22:25–27.
16. (a) Byla polygamie původním Božím uspořádáním? (Matouš 19:4–6) (b) Proč Bůh ve starověkém Izraeli trpěl polygamii?
16 Polygamie byla sice dovolena, ale platila pro ni pravidla, která byla pro ženu užitečná. Polygamie, zvyk, který byl zaveden již dávno, byla trpěna, protože ještě nepřišel Boží čas k nápravě všech věcí. Bůh čekal s obnovením původního stavu monogamie až do zavedení křesťanství. (1. Korintským 7:2) Bůh poučoval a vedl svůj lid tak, jak byli schopni tomu rozumět, aby mohli napravit svůj způsob jednání. U Jana 16:12 řekl Ježíš svým učedníkům: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nemůžete snést.“ Proto jim bylo po Ježíšově smrti a vzkříšení mnoho věcí objasněno a byly napraveny.
17. Jak byla v polygamickém manželství chráněna méně milovaná manželka?
17 V polygamickém manželství dával často manžel přednost jedné z manželek. Zákon však poskytoval ochranu i manželce, která byla méně milována. Jestliže byl například její syn otcovým prvorozeným, nesměl být připraven o svá prvorozenská práva, neboť je otec nesměl dát žádnému synu, jenž by se později narodil jeho manželce, kterou měl nejraději. — 5. Mojžíšova 21:15–17.
18. Jak byly chráněny ženy i mezi nepřáteli Izraelitů?
18 Nebyly obtěžovány ani ženy v nepřátelských městech. V okolí vojenských táborů také nebyly žádné prostitutky, protože za války byly vojákům zakázány pohlavní styky. — 5. Mojžíšova 21:10–14.
TRESTNÍ ZÁKONY
19. Jakou to mělo výhodu, že ve starověkém Izraeli neexistovala vězení?
19 Trestní zákony byly daleko dokonalejší než dnes. Pod Zákonem neměla být zřizována žádná vězení. Teprve později, v době králů, byla v Izraeli zavedena vězení, což bylo nesprávné. (Jeremiáš 37:15, 16; 38:6, 28) Za žádný zločin neexistoval trest vězení, a proto neměli být žádní zločinci živeni a nemělo jim být poskytováno přístřeší na útraty těžce pracujících lidí, kteří poslouchali zákon.
20. Co bylo trestem za krádež a jak to bylo užitečné?
20 Jestliže nějaký člověk něco druhému ukradl, nebyl za to uvězněn. Musel pracovat a zaplatit, co ukradl. Jeho oběť tedy neutrpěla ztrátu. Zloděj kromě toho musel zaplatit nejméně dvojnásobek toho, co ukradl, podle toho, co ukradl a co s tím udělal. (2. Mojžíšova 22:1, 4, 7) Jestliže nezaplatil, byl prodán do otroctví. Musel pracovat pro toho, koho okradl, nebo pro nějakého jiného Izraelitu, dokud nebyl zaplacen obnos, který mu byl soudně vyměřen. (2. Mojžíšova 22:3) Jestliže zpupně odmítl podřídit se rozsudku, byl usmrcen. (5. Mojžíšova 17:12) Tento zákon nejen pomáhal tomu, kdo byl okraden, ale byl zároveň silným odstrašujícím prostředkem proti krádežím.
21. (a) Co bylo trestem za svévolnou vraždu? (b) Jaké existovalo opatření pro člověka, který neúmyslně někoho zabil?
21 Život byl pod Zákonem považován za svatý. Svévolný vrah nemohl být v žádném případě zproštěn viny. Musel být usmrcen. Ve 4. Mojžíšově 35:30–33 čteme: „Každý, kdo smrtelně uhodí nějakou duši, má být zabit jako vrah na základě výpovědí svědků, a jeden svědek nesmí svědčit proti nějaké duši, aby zemřela. A nevezmete výkupné za duši vraha, který si zaslouží zemřít, protože by měl být zcela jistě usmrcen... A nebudete znečišťovat zem, ve které jste; protože je to krev, jež znečišťuje zem, a pro zem nesmí být smíření, pokud jde o krev, jež na ní byla prolita, jedině krví toho, který ji prolil.“ Tímto zákonem byl takový zlý člověk z izraelské společnosti odstraněn. Nemohl se volně pohybovat, aby páchal další vraždy. Ale tomu, kdo usmrtil člověka neúmyslně, mohlo být prokázáno milosrdenství. — 4. Mojžíšova 35:9–15, 22–29.
22. Jak byla zvláště zdůrazňována svatost života?
22 Ani vražda, která nebyla objasněna, nesměla zůstat nesmířena. Město, které bylo nejblíže místu činu, bylo považováno za město, jež neslo vinu krve, a bylo prokleté pokud starší města nevykonali předepsaný obřad, aby byla sňata společná vina krve před Bohem. Tak bylo lidu hluboce vštěpováno, že život je svatý. — 5. Mojžíšova 21:1–9.
23. Popiš zákon, který se vztahoval na únos.
23 Osoba byla považována za nedotknutelnou. Únos člověka byl pokládán za hrdelní zločin. Únosce, u něhož byl nalezen unesený člověk nebo který uneseného prodal do otroctví, musel být zcela jistě usmrcen. — 2. Mojžíšova 21:16; 5. Mojžíšova 24:7.
ŽÁDNÁ ZLOČINNOST
24. Jak byla podporována úcta k rodině a k čemu to vedlo?
24 Když se národ řídil Zákonem, nebylo mnoho problémů se zločinností mladistvých. Základní jednotkou národa byla rodina. Dětem byla vštěpována velká úcta k rodičům a také k těm, kteří stáli v čele národa. (2. Mojžíšova 20:12; 22:28) Akce lůzy byly odsouzeny. (2. Mojžíšova 23:1, 2) Plnoletý syn, který byl nepolepšitelně vzpurný, a stal se snad rozmařilcem a opilcem, musel být popraven. (5. Mojžíšova 21:18–21) Ten, kdo bil svého otce či svou matku nebo na ně svolával zlé, měl být usmrcen. (2. Mojžíšova 21:15, 17; 3. Mojžíšova 20:9) Kdo se naučil mít v úctě domov a rodinu, měl také úctu před vládci národa, obzvláště před nejvyšším vládcem, Jehovou Bohem.
ÚCTA K VLASTNICKÝM PRÁVŮM
25. Jak se mělo zacházet s předměty, které byly ztraceny a nalezeny?
25 V dnešní době je zvykem, že se s nalezenými předměty zachází podle hesla „Kdo to najde, ať si to ponechá“. Ale v Izraeli se požadovalo, aby každý, kdo našel nějaké zvíře nebo nějaký předmět, vrátil nález majiteli. Jestliže majitel žil daleko nebo nebyl známý, musel být nález uchováván tak dlouho, dokud jej majitel nehledal. (5. Mojžíšova 22:1–3) Aby se pomohlo majiteli, který přišel do vesnice hledat svůj ztracený majetek, musel ovšem nálezce hlásit svůj nález starším nebo úředníkům v tom místě.
26, 27. (a) Jak byla podporována úcta k domovu a k majetku? (b) Jak byly tyto zákony užitečné pro chudé?
26 Nedotknutelnost domova byla velmi respektována. Nikdo nesměl vymáhat dluhy tak, že by šel do dlužníkova domu, aby si vzal to, co mělo sloužit jako zástava. Věřitel musel čekat venku, dokud mu muž nepřinesl předmět, který měl být zástavou. (5. Mojžíšova 24:10, 11) Věřitel si také nesměl činit nároky na přímé prostředky k výdělku ani na nutné části oděvu, protože chudý člověk mohl mít jen málo obilí k mletí, aby nasytil svou rodinu, nebo měl jen jediný svrchní oděv, jímž se mohl přikrýt.
27 O tom je psáno v 5. Mojžíšově 24:6, 12, 13: „Nikdo by neměl uchvátit ruční mlýn ani jeho horní žernov jako zástavu, protože je to duše, co uchvacuje jako zástavu. A jestliže je ten muž v nesnázích, nepůjdeš si lehnout s jeho zástavou. Rozhodně bys mu měl vrátit zástavu, jakmile zapadne slunce, a půjde si lehnout ve svém oděvu a bude ti žehnat; to bude pro tebe znamenat spravedlnost před Jehovou, tvým Bohem.“
OHLED NA ZVÍŘATA
28. Jak Bůh projevil ohled a laskavost ve svých zákonech ohledně zvířat?
28 Také na zvířata měl být brán laskavý ohled. Jestliže někdo viděl domácí zvíře v tísni, měl mu pomoci, i kdyby patřilo jeho nepříteli. (2. Mojžíšova 23:4, 5; 5. Mojžíšova 22:4) Tažná zvířata neměla být přetěžována a nesmělo se s nimi špatně zacházet. (5. Mojžíšova 22:10; Přísloví 12:10) Býku neměl být dáván náhubek, takže by při mlácení obilí nemohl jíst z plodů své práce. (5. Mojžíšova 25:4) Byla také podporována laskavost k divokým zvířatům. Nebylo dovoleno odnést ptačí matku i její vejce, čímž by byla vyhlazena celá rodina. (5. Mojžíšova 22:6, 7) Pokud jde o domácí zvířata, nebylo dovoleno zabít hovězí dobytek nebo ovci v týž den jako jejich mládě. To vše mělo působit proti duchu krutosti. — 3. Mojžíšova 22:28; srovnej s tím také Boží ohled na zvířata, jak je vyjádřen u Jonáše 4:11 a ve 3. Mojžíšově 25:4, 5, 7.
HORLIVOST PRO PRAVDU
29, 30. Které zákony platily pro svědectví v soudních případech?
29 V zájmu práva a milosrdenství bylo požadováno, aby při soudním procesu svědek vypověděl vše, co o případu věděl. Kdyby to neučinil, musel počítat s tím, že nad ním soudci veřejně pronesou prokletí. Takové prokletí by pak Bůh splnil. (3. Mojžíšova 5:1; Přísloví 29:24) Nesměl také složit křivou přísahu, protože by to byla lež „před Jehovou“. Kdyby se zjistilo, že někdo úmyslně někoho falešně obžaloval, musel žalující vytrpět stejný trest, jaký by byl vynesen nad obžalovaným.
30 Proto čteme v 5. Mojžíšově 19:16–19: „Jestliže by proti nějakému muži povstal svědek, který plánuje násilí, aby jej obvinil ze vzpoury, pak ti dva muži, kteří mají spor, také předstoupí před Jehovu, před kněze a soudce, kteří budou úřadovat v těch dnech. Soudci budou důkladně zkoumat, a jestliže ten svědek je svědek falešný a falešně obvinil svého bratra, učiníte mu také to, co plánoval učinit svému bratru, a odstraníte ze svého středu, co je zlé.“
31. Které jiné zákony podporovaly horlivost pro spravedlnost a měly také bránit falešným nebo neuváženým svědeckým výpovědím před soudem?
31 Nikdo neměl být usmrcen pouze na základě okolnostních důkazů. Museli být nejméně dva očití svědci, kteří by dokázali pravdu. (5. Mojžíšova 17:6; 19:15) Ti, kteří vypovídali proti nějakému člověku obviněnému z hrdelního zločinu, museli být prvními z těch, kteří měli tohoto muže ukamenovat k smrti. Tento zákon podporoval v Izraeli horlivost pro spravedlnost. Tak se požadovalo nejen od soudců, ale od všech občanů, aby projevili touhu uchovat zem před Bohem čistou od viny krve. Tento zákon měl také zdržet Izraelity před falešnou ukvapenou nebo neuváženou svědeckou výpovědí. Zákon v 5. Mojžíšově 17:7 tedy plnil dobrý účel. Zněl: „Ruka svědků by měla být proti němu první ze všech, aby byl usmrcen, a ruka všeho lidu potom; vyčistíš ze svého středu, co je zlé.“
ZAKÁZANÉ POHLAVNÍ STYKY
32. Které protizákonné pohlavní styky byly trestány smrtí?
32 Za cizoložství byl pro obě strany určen trest smrti. (3. Mojžíšova 20:10) Odporné způsoby, jako homosexualita a sodomie také vedly k trestu smrti. V 3. Mojžíšově 20:13, 15 o tom čteme: „Když si nějaký muž lehne s osobou mužského rodu, jako se leží se ženou, oba se dopustili něčeho odporného. Měli by být zcela jistě usmrceni. Jejich vlastní krev je na nich. A jestliže nějaký muž dává výron svého semene zvířeti, měl by být zcela jistě usmrcen, a zvíře byste měli usmrtit.“ — Viz též 3. Mojžíšova 20:16, 17; Římanům 1:24–28.
ČISTOTA
33, 34. Jak zákon podporoval tělesnou čistotu?
33 Zákon vyžadoval od lidu nejen mravní čistotu, ale také čistotu tělesnou. Zákon o čistotě vyžadoval, aby Izraelité zničili hliněné nádoby, které přišly do styku s nějakým pošlým zvířetem. Jiné nádoby měly být umyty a oděvy vyprány. Takový zákon Izraelitům pomáhal, aby dávali pozor na svou čistotu. Osoby s nakažlivými chorobami byly podrobeny karanténě. (3. Mojžíšova 13:4, 5, 21, 26) Infikované části oděvu a také domy byly podrobeny karanténě a v některých případech měly být zničeny. (3. Mojžíšova 13:47–52, 55; 14:38, 45) Nesměla se jíst žádná krev. — 3. Mojžíšova 7:26.
34 Z lékařského stanoviska byly sanitární zákony a zákony o karanténě stejně jako mravní zákony a zákaz krve podivuhodnou ochranou před tyfem, skvrnitým tyfem, dýmějovým morem, zánětem jater, před kapavkou a syfilidou a před řadou jiných nemocí.
MILOSRDENSTVÍ K TĚM, KTEŘÍ ČINILI POKÁNÍ
35. Měli soudci v soudních procesech možnost za určitých okolností projevit milosrdenství?
35 Zákon nebyl tvrdý ani strnulý. Soudci měli možnost projevit milosrdenství. Jestliže někdo zhřešil proti druhému a pak činil pokání, mohl se opět dostat do Boží přízně, jestliže urovnal své záležitosti s tím, jemuž ublížil, a potom předložil Jehovovi oběť za vinu. (3. Mojžíšova 6:2–7) Ježíš Kristus mluvil o tomto zákoně, když řekl: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři, a tu si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam svůj dar před oltářem a odejdi; nejprve se smiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Matouš 5:23, 24) Ani dnes nemohou mít Boží služebníci pokoj s Bohem, jestliže jednají nesprávně s jinými lidmi.
JUBILEJNÍ ROK
36. Jaké dobré účinky měl zákon o jubilejním roku?
36 Jubilejní rok, který byl každého padesátého roku, byl dobou radostí. Všechna dědičná území, která byla předtím „prodána“, byla vrácena majitelům. Hebrejští otroci byli propuštěni, i když ještě neodsloužili svých šest let. (3. Mojžíšova 25:8–13, 39–41) Tento zákon měl podivuhodný účinek na hospodářství, protože se obnovoval původní vyrovnaný stav, který zřídil Bůh, když Izraelité vstoupili do Zaslíbené země. Tím se předcházelo situaci, kterou dnes vidíme v mnoha zemích, kde existuje velmi bohatá třída velkostatkářů a velmi chudá třída „nevolníků“. Pokud byl dodržován zákon, nebylo možné žádné monopolní vlastnictví pozemků.
37. Jak můžeme souhrnně odůvodnit, proč bychom se měli zabývat studiem zákona, který Bůh dal Izraeli?
37 Zákon tedy činil z občanů svobodné lidi. Každá rodina měla jistotu, že se nemůže dostat do stavu trvalé chudoby. Byla zachovávána důstojnost rodiny a podporované její duchovní smýšlení. Otec mohl trávit s rodinou čas, protože dny sabat a sabatní roky poskytovaly čas, aby mohl věnovat pozornost takovým věcem, jako bylo vyučování dětí. Ačkoli křesťané dnes nejsou pod mojžíšovským zákonem, dává nám tento zákon možnost nahlédnout do Božích názorů a způsobu jednání a je „stínem nadcházejících dobrých věcí“. — Židům 10:1.
[Studijní otázky]
