Boží jméno — jeho význam a výslovnost

JEDEN biblický pisatel se zeptal: „Kdo nabral vítr do dlaní obou rukou? Kdo zahalil vody do přehozu? Kdo způsobil, že se zvedly všechny konce země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna, víš-li to snad?“ (Přísloví 30:4) Jak můžeme my zjistit, jaké je Boží jméno? To je důležitá otázka. Stvoření je mocným důkazem toho, že Bůh musí existovat, ale neříká nám, jaké je jeho jméno. (Římanům 1:20) Nikdy bychom nemohli znát Boží jméno, pokud by nám je nesdělil sám Stvořitel. A to on učinil ve své knize, Svaté bibli.

Při jedné slavnostní příležitosti Bůh vyslovil své jméno a opakoval je Mojžíšovi. Mojžíš o této události napsal zprávu, která se v Bibli zachovala až do naší doby. (2. Mojžíšova 34:5) Bůh dokonce zapsal své jméno vlastním „prstem“. Když dával Mojžíšovi to, co dnes nazýváme Deseti přikázáními, zapsal je zázračným způsobem. Záznam říká: „A jakmile [Bůh] s ním na hoře Sinaj domluvil, dal Mojžíšovi dvě tabulky Svědectví, kamenné tabulky popsané Božím prstem.“ (2. Mojžíšova 31:18) Boží jméno se v původních Deseti přikázáních objevuje osmkrát. (2. Mojžíšova 20:1–17) Tak Bůh sám odhalil člověku své jméno jak tím, že je vyslovil, tak tím, že je zapsal. Jaké je to tedy jméno?

V hebrejštině se píše יהוה. Tato čtyři písmena nazývaná tetragrammaton se v hebrejštině čtou zprava doleva a v mnoha současných jazycích mohou být vyjádřena jako YHWH nebo JHVH. Boží jméno, představované těmito čtyřmi souhláskami, se v původním „Starém zákoně“ neboli Hebrejských písmech objevuje téměř 7 000krát.

Toto jméno je tvar hebrejského slovesa havah (הוה), které má význam „stát se“, a ve skutečnosti znamená „působí, aby se stalo“. * A tak Boží jméno označuje Boha jako Toho, kdo postupně naplňuje své sliby a neochvějně uskutečňuje svá předsevzetí. Pouze pravý Bůh může mít jméno s takovýmto významem.

 Vzpomínáte si ještě na ty rozličné způsoby, jimiž se Boží jméno objevovalo v Žalmu 83:18, jak to bylo uvedeno v předchozí části (na straně 5)? Ve dvou překladech pouhé tituly („PÁN“, „Věčný“) nahrazovaly Boží jméno. V dalších dvou, Yahweh a Jehovah, můžete ale vidět ona čtyři písmena Božího jména. Výslovnost je však rozdílná. Proč?

Jak se Boží jméno vyslovuje?

Nikdo ovšem s jistotou neví, jak se Boží jméno původně vyslovovalo. Proč ne? Nuže, prvním jazykem použitým při psaní Bible byla hebrejština, a když se text v hebrejském jazyce psal, pisatelé zapisovali pouze souhlásky — nikoli samohlásky. A tak když inspirovaní pisatelé psali Boží jméno, přirozeně dělali totéž a psali jen souhlásky.

V době, kdy starověkou hebrejštinou lidé běžně mluvili, to nebyl žádný problém. Výslovnost Božího jména  byla Izraelitům známá, a když je viděli napsané, samohlásky bez rozmýšlení doplňovali (stejně jako pro českého čtenáře zkratka „s.r.o.“ představuje „s ručením omezeným“ a „srv.“ představuje „srovnej“).

Dvě věci však tuto situaci změnily. Za prvé, mezi Židy vznikla pověrečná myšlenka, že je nesprávné vyslovovat Boží jméno nahlas; takže když na ně narazili při čtení Bible, vyslovili hebrejské slovo ’Adonai („Svrchovaný Pán“). Dále, jak šel čas, samotný starověký hebrejský jazyk přestal být používán v každodenní mluvě, a tak byla nakonec původní hebrejská výslovnost Božího jména zapomenuta.

Židovští učenci druhé poloviny prvního tisíciletí n. l. chtěli zajistit, aby se výslovnost hebrejského jazyka celkově neztratila, proto zavedli systém teček, které zastupovaly chybějící samohlásky, a tyto tečky v hebrejské Bibli umísťovali okolo souhlásek. A tak psali samohlásky i souhlásky a tehdejší výslovnost zůstala zachována.

Když narazili na Boží jméno, místo aby kolem něho vložili znaménka příslušných samohlásek, ve většině případů vložili znaménka jiných samohlásek, aby připomněli čtenáři, že by měl říci ’Adonai. Z toho vzešlo hláskování Iehouah a nakonec se uznávanou výslovností Božího jména v češtině stalo Jehova. Tento tvar zachovává podstatné prvky Božího jména z hebrejského originálu.

Jakou výslovnost budeme používat?

Odkud ale pochází výslovnost Jahve? Je to tvar, jenž byl navržen novodobými učenci, kteří se pokoušejí odvodit původní výslovnost Božího jména. Někteří — ačkoli ne všichni — se domnívají, že Izraelité před Ježíšovou dobou pravděpodobně Boží jméno vyslovovali Jahve. Ale tím si nikdo nemůže  být jistý. Možná je tak vyslovovali, možná ne.

Nicméně mnozí dávají přednost výslovnosti Jehova. Proč? Protože je rozšířená a mnohem víc známá než výslovnost Jahve. Nebylo by však lepší používat ten tvar, který by mohl být bližší původní výslovnosti? Není to nutné, protože u biblických jmen to nebývá zvykem.

Abychom uvedli nejvýznačnější příklad, uvažujme o jménu Ježíš. Víme vůbec, jak Ježíše v každodenních rozhovorech oslovovali členové jeho rodiny a přátelé v době, kdy vyrůstal v Nazaretu? Pravda je, že to s jistotou neví nikdo, ačkoli to snad mohlo být něco jako Ješua (nebo možná Jehošua). Určitě to však nebylo Ježíš.

Když ale byly psány zprávy o jeho životě v řeckém jazyku, inspirovaní pisatelé se nesnažili zachovat onu původní hebrejskou výslovnost. Raději uvedli to jméno v řečtině, Iesus. Dnes je přeloženo různě, podle toho, v jakém jazyce čtenář Bibli čte. Španělští čtenáři se setkávají se jménem Jesús  (vyslovuje se Chesús), Italové je píší Gesù (vyslovuje se Džezú) a Němci je píší Jesus (vyslovuje se Jezus).

Musíme snad přestat používat Ježíšovo jméno, protože většina z nás, nebo dokonce my všichni, vlastně vůbec neznáme jeho původní výslovnost? Dosud to žádný překladatel nenavrhl. Rádi používáme to jméno, protože označuje milovaného Božího Syna, Ježíše Krista, který za nás dal svoji životodárnou krev. Prokazovalo by to Ježíšovi čest, kdybychom z Bible odstranili všechny zmínky o jeho jménu a nahradili je pouhým titulem jako „Učitel“ nebo „Prostředník“? Jistěže ne! Můžeme být ve spojení s Ježíšem, když používáme jeho jméno tak, jak je běžně vyslovováno v našem jazyce.

Podobné poznámky lze učinit ohledně všech jmen, která v Bibli čteme. Vyslovujeme je ve svém vlastním jazyce a nesnažíme se napodobovat jejich původní výslovnost. Proto říkáme „Jeremjáš“, a ne Jirmejah. Podobně říkáme Izajáš, ačkoli ve svých dnech byl tento prorok pravděpodobně nazýván Ješajah. Dokonce i učenci, kteří jsou si vědomi původní výslovnosti těchto jmen, používají výslovnost současnou a ne starověkou, když o nich hovoří.

A tak je tomu i se jménem Jehova. Ačkoli současná výslovnost jména Jehova nemusí přesně odpovídat tomu, jak se vyslovovala původně, žádným způsobem to neubírá na jeho důležitosti. Označuje Stvořitele, živého Boha, Nejvyššího, jemuž Ježíš řekl: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.“ — Matouš 6:9.

„Nemůže být odstraněno“

Zatímco mnoho překladatelů dává přednost výslovnosti Jahve, Překlad nového světa a také řada jiných překladů  pokračuje v používání tvaru Jehova, protože jej lidé znají už po staletí. Navíc zachovává, stejně jako i jiné tvary, alespoň tři ze čtyř písmen tetragrammatu JHVH. *

Již dříve učinil německý profesor Gustav Friedrich Oehler ze stejného důvodu podobné rozhodnutí. Probíral různé výslovnosti a došel k závěru: „Od této chvíle nadále používám slovo Jehova, protože toto jméno nyní v našem slovníku skutečně zdomácnělo a nemůže být odstraněno.“ — Theologie des Alten Testaments (Teologie Starého zákona), druhé vydání z roku 1882, s. 143.

Podobně prohlašuje jezuitský učenec Paul Joüon ve své knize Grammaire de l’hébreu biblique (Mluvnice biblické hebrejštiny), vydání z roku 1923, v poznámce pod čarou na straně 49: „V našich překladech jsme použili místo (hypotetického) tvaru Yahweh tvar Jéhovah. . ., což je běžná literární forma používaná ve francouzštině.“ V mnoha jiných jazycích používají překladatelé Bible podobné tvary, jak to ukazuje rámeček na straně 8.

Je potom chybné používat třeba tvar Jahve? Vůbec ne. Jde jenom o to, že tvar Jehova se pravděpodobně setká s rychlejší odezvou čtenáře, protože je to tvar, který ‚zdomácněl‘ ve většině jazyků. Důležité je, že to jméno používáme a oznamujeme je druhým. „Vzdávejte díky Jehovovi! Vzývejte jeho jméno. Dávejte na vědomí jeho jednání mezi národy. Zmiňujte se, že jeho jméno je vysoko umístěno.“ — Izajáš 12:4.

Podívejme se, jak v souladu s tímto příkazem jednali Boží služebníci v průběhu staletí.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 7]

Různí učenci mají různé názory na to, jak se jméno JHVH původně vyslovovalo.

V knize The Mysterious Name of Y.H.W.H. (Tajemné jméno JHVH), strana 74, říká dr. M. Reisel, že „vokalizace tetragrammatu musela původně být Y^eHūàH nebo YaHūàH“.

Kanovník D. D. Williams z Cambridge se domníval, že „skutečnost ukazuje, ano téměř dokazuje, že Jāhwéh není správná výslovnost tetragrammatu. . . Jméno samotné bylo pravděpodobně JĀHÔH.“ — Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft (Časopis pro starozákonní bádání), 1936, sv. 54, s. 269.

V seznamu vysvětlivek francouzské Bible Revised Segond Version je na straně 9 učiněna následující poznámka: „Výslovnost Yahvé používaná v některých nedávných překladech je založena na několika starověkých svědectvích, avšak ty nejsou rozhodující. Když se vezmou v úvahu osobní jména, která obsahují Boží jméno, jako je hebrejské jméno proroka Elijáše (Eliyahou), výslovnost by stejně tak mohla být Yaho nebo Yahou.“

V roce 1749 německý biblický učenec Teller hovořil o různých výslovnostech Božího jména, které četl: „Diodoros Sicilský, Macrobius, Klemens Alexandrijský, svatý Jeroným a Origenes psali Jao; Samaritáni, Epifanius, Theodoretus psali Jahe nebo Jave; Ludwig Cappel čte Javoh; Drusius Jahve; Hottinger Jehva; Mercerus Jehovah; Castellio Jovah; a le Clerc Jawoh neboli Javoh.“

Je tudíž zřejmé, že původní výslovnost Božího jména už není známá. Není ale ve skutečnosti ani důležitá. Kdyby byla, pak by Bůh sám zajistil, aby zůstala pro nás zachována. Důležité je, abychom Boží jméno používali v souladu s běžnou výslovností našeho vlastního jazyka.

[Rámeček na straně 8]

Boží jméno v různých jazycích, které ukazují, že tvar Jehova je přijímán v mezinárodním měřítku

angličtina – Jehovah

awabakal – Yehóa

bugotu – Jihova

čeština – Jehova

dánština – Jehova

efik – Jehovah

fidži – Jiova

finština – Jehova

francouzština – Jéhovah

futuna – Ihova

holandština – Jehovah

igbo – Jehova

italština – Geova

japonština – Ehoba

jorubština – Jehofah

kantonština – Yehwowah

maďarština – Jehova

maorština – Ihova

motu – Iehova

mwala–malu – Jihova

narrinyeri – Jehovah

nembe – Jihova

němčina – Jehova

petats – Jihouva

polština – Jehowa

portugalština – Jeová

rumunština – Iehova

samojština – Ieova

slovenština – Jehova

sotho – Jehova

svahilština – Yehova

španělština – Jehová

švédština – Jehova

tagalogština – Jehova

tahitština – Iehova

tongan – Jihova

venda – Yehova

xhosa – uYehova

zulu – uJehova

[Rámeček na straně 11]

Jméno „Jehova“ se stalo všeobecně známé jako Boží jméno dokonce i v nebiblickém kontextu.

Franz Schubert složil hudbu na báseň „Všemohoucnost“ od Johanna Ladislava Pyrkera, ve které se jméno Jehova objevuje dvakrát. Je také použito na konci posledního dějství Verdiho opery „Nabucco“.

Také oratorium francouzského skladatele Arthura Honeggera „Král David“ dává jménu Jehova význačné postavení, a uznávaný francouzský spisovatel Victor Hugo je použil ve více než 30 svých dílech. Jak on, tak Lamartine napsali básně s názvem „Jehova“.

V knize Deutsche Taler (Německé tolary), vydané Německou spolkovou bankou v roce 1967, je obrázek, na němž je jedna z nejstarších mincí se jménem „Jehova“ — říšský tolar z roku 1634 z vévodství slezského. Ohledně obrázku na druhé straně mince je řečeno: „Pod zářícím jménem JEHOVA, které vystupuje z oblaků, je štít s korunkou a slezským erbem.“

V muzeu v Rudolstadtu ve východním Německu můžeme vidět jméno JEHOVA napsané velkými písmeny na nákrčníku brnění, které kdysi nosil Gustav II. Adolf, švédský král ze 17. století.

A tak je tvar Jehova po staletí mezinárodně uznávaným způsobem výslovnosti Božího jména a lidé, kteří to jméno slyší, okamžitě vědí, o kom se mluví. Jak řekl profesor Oehler, „toto jméno nyní v našem slovníku zdomácnělo a nemůže být odstraněno“. — Theologie des Alten Testaments.

[Obrázek na straně 6]

Detail anděla s Božím jménem na hrobce papeže Klementa XIII. v bazilice sv. Petra ve Vatikánu

[Obrázek na straně 7]

Bylo vyraženo mnoho mincí, které nesou Boží jméno. Tato mince z roku 1661 je z Norimberka v Německu. Latinský text zní: „Pod ochranou tvých křídel“

[Obrázky na straně 9]

V minulých dobách se Boží jméno v podobě tetragrammatu stalo součástí výzdoby mnoha náboženských budov

Katolická bazilika Fourvière, Lyon, Francie

Katedrála v Bourges, Francie

Kostel v La Celle Dunoise, Francie

Kostel v Digne, jižní Francie

Kostel v São Paulo, Brazílie

Katedrála ve Štrasburku, Francie

Katedrála svatého Marka, Benátky, Itálie

[Obrázky na straně 10]

Jehovovo jméno, jak je vyobrazeno v klášteru v Bordesholmu, Německo;

na německé minci z roku 1635;

nad dveřmi kostela ve Fehmarnu, Německo;

a na náhrobním kameni z roku 1845 v Harmannschlagu, Dolní Rakousy