Křesťané a Jméno

NIKDO nemůže s jistotou říci, kdy ortodoxní Židé přestali nahlas vyslovovat Boží jméno a začali je nahrazovat hebrejskými slovy s významem Bůh nebo Svrchovaný Pán. Někteří se domnívají, že Boží jméno se z každodenní mluvy zcela vytratilo před Ježíšovou dobou. Ale existuje přesvědčivý důkaz, že je dál vyslovoval velekněz při náboženské službě v chrámu — zejména v den smíření — až do roku 70 n. l., kdy byl chrám zničen. Proto, když byl Ježíš na zemi, byla výslovnost jména známá, ačkoli pravděpodobně nebylo běžně používáno.

Proč přestali Židé vyslovovat Boží jméno? Pravděpodobně i proto, že nesprávně uplatnili slova třetího přikázání: „Nepoužiješ jména Jehovy, svého Boha, nehodným způsobem.“ (2. Mojžíšova 20:7) Toto přikázání nám ovšem nezakazuje Boží jméno používat. Proč by je jinak starověcí Boží služebníci jako David používali tak spontánně, a přesto se těšili z Jehovova požehnání? A proč by je Bůh vyslovil před Mojžíšem a řekl mu, aby vysvětlil Izraelitům, kdo je ten, který jej posílá? — Žalm 18:1–3, 6, 13; 2. Mojžíšova 6:2–8.

V Ježíšově době však existoval silný sklon rozumné Boží příkazy vysvětlovat nanejvýše nerozumným způsobem. Například čtvrté z Deseti přikázání ukládalo Židům povinnost, aby sedmý den každého týdne dodržovali jako den odpočinku, sabat. (2. Mojžíšova 20:8–11) Ortodoxní Židé dovedli tento příkaz až k absurdním závěrům tím, že vytvořili nespočetná pravidla, která určovala i ty nejmenší věci, které se směly nebo nesměly v sabatu dělat. Nepochybně ve stejném duchu dovedli rozumný příkaz, že Boží jméno nesmí být zneuctíváno, k vrcholně nerozumnému extrému, že jméno by nemělo být dokonce ani vyslovováno. *

Ježíš a Jméno

Držel se Ježíš takové nebiblické tradice? Sotva! Určitě se však nezdráhal v sabatu uzdravovat, i když to znamenalo, že poruší lidmi vytvořená pravidla Židů a že bude dokonce riskovat svůj život. (Matouš 12:9–14) Ježíš odsoudil farizey jako pokrytce,  protože jejich tradice šly nad Boží inspirované Slovo. (Matouš 15:1–9) Proto je nepravděpodobné, že by se zdráhal vyslovovat Boží jméno, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že jeho vlastní jméno, Ježíš, znamenalo „Jehova je záchrana“.

Při jedné příležitosti vstal Ježíš v synagóze a četl úryvek ze svitku Izajáše. Četl úsek, který dnes nazýváme Izajáš 61:1, 2, kde se Boží jméno vyskytuje vícekrát. (Lukáš 4:16–21) Odmítal vyslovovat Boží jméno a nahrazoval je slovem „Pán“ nebo „Bůh“? Samozřejmě ne. To by znamenalo, že se drží nebiblické tradice židovských náboženských vůdců. My však čteme: „Vyučoval [je] jako osoba, která má autoritu, a ne jako jejich znalci Zákona.“ — Matouš 7:29.

Jak jsme poznali už dříve, Ježíš učil své následovníky, aby se k Bohu modlili: „Ať je posvěceno tvé jméno.“ (Matouš 6:9) A v modlitbě, v noci  před svou popravou, řekl svému Otci: „Učinil jsem tvé jméno zjevné lidem, které jsi mi dal ze světa.. . . Svatý Otče, bdi nad nimi kvůli svému vlastnímu jménu, které jsi mi dal.“ — Jan 17:6, 11.

S ohledem na tyto Ježíšovy zmínky o Božím jménu kniha Der Name Gottes (Jméno Boží) na straně 76 vysvětluje: „Musíme přiznat udivující skutečnost, že podle tradičního Starozákonního Božího zjevení je to zjevení Božího jména, které se přenáší až do závěrečných částí Starého zákona, ano, pokračuje dokonce až do posledních částí Nového zákona, kde například u Jana 17:6 čteme: ‚Zjevil jsem tvé jméno.‘“

Bylo by tedy vrcholně nerozumné myslet si, že se Ježíš zdráhal používat Boží jméno, a to zejména, když citoval z těch částí Hebrejských písem, které je obsahovaly.

Raní křesťané

Používali Ježíšovi následovníci v prvním století Boží jméno? Od Ježíše dostali příkaz, aby činili učedníky z lidí všech národů. (Matouš 28:19, 20) Mnoho lidí, kterým mělo být kázáno, nemělo o Bohu, který se zjevil Židům pod jménem Jehova, ani ponětí. Jak by jim křesťané mohli označit pravého Boha? Bylo by postačující nazývat ho Bůh nebo Pán? Ne. Národy měly své vlastní bohy a pány. (1. Korinťanům 8:5) Jak mohli křesťané vymezit zřetelný rozdíl mezi pravým Bohem a falešnými bohy? Jedině tím, že používali Boží jméno.

A tak učedník Jakub prohlásil na shromáždění starších v Jeruzalémě: „Symeon obšírně vyprávěl, jak Bůh poprvé obrátil svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno. A s tím se shodují slova proroků.“ (Skutky 15:14, 15) Apoštol Petr ve svém známém proslovu o letnicích poukázal na důležitou část křesťanského poselství, když citoval slova proroka Joela: „A každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn.“ — Joel 2:32; Skutky 2:21.

Nelze ani pochybovat o důležitosti, jakou Boží jméno mělo pro apoštola Pavla. Ve svém dopise Římanům cituje stejná slova proroka Joela a pokračuje v povzbuzování spolukřesťanů, aby projevili svou víru v toto prohlášení tím, že půjdou kázat o Božím jménu jiným, aby i oni mohli být zachráněni. (Římanům 10:13–15) Později napsal ve svém dopise Timoteovi: „Ať každý, kdo jmenuje Jehovovo jméno, se zřekne nespravedlnosti.“ (2. Timoteovi 2:19) Na konci prvního století používal Boží jméno ve svých spisech apoštol Jan. Výraz „Halelujah“, který znamená „Chvalte Jah“, se opakovaně objevuje v knize Zjevení. — Zjevení 19:1, 3, 4, 6.

Ježíš a jeho následovníci však předpověděli, že v křesťanském sboru nastane odpadnutí. Apoštol Petr napsal: „I mezi vámi budou falešní učitelé.“ (2. Petra 2:1; viz také Matouše 13:36–43; Skutky 20:29, 30; 2. Tesaloničanům 2:3; 1. Jana 2:18, 19.) Tato varování se splnila. Jedním z důsledků toho bylo, že Boží jméno bylo zatlačeno do pozadí. Bylo dokonce odstraněno z opisů a překladů Bible! Podívejme se, jak k tomu došlo.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

Tento obraz židovského velekněze, který má na turbanu hebrejský nápis znamenající „Svatost patří Jehovovi“, je uložen ve Vatikánu

[Obrázek na straně 15]

Jak to ukazuje tento německý překlad Bible z roku 1805, Ježíš vyslovoval nahlas Boží jméno, když četl v synagóze ze svitku Izajáše. — Lukáš 4:18, 19

[Obrázky na straně 16]

Petr a Pavel použili Boží jméno, když citovali z Joelova proroctví. — Skutky 2:21; Římanům 10:13