4. kapitola

Bůh oznamuje svůj záměr s mužem a ženou

1. Co řekl Bůh Adamovi při jeho stvoření o tom, že se má stát otcem lidského rodu?

KDYŽ byl první člověk Adam v ráji rozkoše sám a měl za společníky pouze nižší pozemské tvory, Bůh mu nic neřekl o tom, že se stane otcem lidského rodu. Bůh však na to myslel. Bylo to jeho předsevzetí se zemí a v pravý čas je člověku odhalil.

2, 3. (a) Jak Bůh zamýšlel vytvořit lidskou rodinu? (b) Proč se nenašla vhodná pomocnice člověka mezi nižšími tvory?

² Nebylo Božím záměrem, aby země byla zalidněna stejným způsobem, jakým Bůh osídlil nebe, totiž přímým stvořením bez použití manželství. Bůh chtěl, aby člověk Adam vstoupil do manželství s vhodnou družkou, a to s vyhlídkou, že se stane otcem. Jak o tom Bůh smýšlel, se dovídáme z 1. Mojžíšovy 2:18: „A Jehova Bůh dále řekl: ‚Pro člověka není dobré, aby byl dále sám. Udělám mu pomocnici jako jeho doplněk.‘ “

³ Bůh stvořil všechny nižší pozemské tvory před stvořením člověka a odděleně od člověka. Tito nižší tvorové, ryby, ptáci, suchozemská zvířata, nebyli lidského „druhu“. Mohli se rozmnožovat jen „podle svého druhu“. (1. Mojžíšova 1:21, 22, 25) Nemohli spolupracovat s člověkem na dalším vytváření lidského druhu. To muselo být zcela zřejmé po tom, kdy Bůh představil nižší zemské tvory Adamovi. Když tedy byl člověk seznámen se zvířecím světem, bylo možné logicky uzavřít: „Ale pro člověka se nenašla pomocnice jako jeho doplněk.“ — 1. Mojžíšova 2:19, 20.

4. Jak vytvořil Bůh pro Adama „pomocnici“ a jak ji Adam nazval?

⁴ Stále ještě trval šestý stvořitelský „den“, a tak Bůh neporušil  sabatní uspořádání, když pokračoval v práci na dalším zemském stvoření. Jak tedy stvořil Adamovi pomocnici, která by byla jeho doplňkem? Tisíce let před tím, než moderní lékařská věda objevila anestetika a analgetika pro bezbolestný průběh chirurgických zákroků, provedl Bůh bezbolestnou operaci na prvním člověku Adamovi. „Proto Jehova Bůh uvedl na člověka hluboký spánek a zatímco spal, vzal jedno z jeho žeber a pak zavřel tělo nad jeho místem. A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby ze žebra, které vzal z člověka, postavil ženu a přivedl ji k člověku. Člověk pak řekl: ‚Je to konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ona se bude jmenovat žena [iššah], neboť z muže [iš] byla vzata.‘ “ — 1. Mojžíšova 2:21–23.

5. Jak povstala jednota těla v celé lidské rodině?

⁵ Protože se Adam dozvěděl, jak byla stvořena první žena z jednoho jeho žebra (s červenou kostní dření, která vytváří krvinky), mohl ji správně nazvat kostí ze svých kostí a tělem ze svého těla. Měl tím spíše důvod cítit, že byla jeho částí, protože ji Bůh vytvořil s přispěním jeho vlastního těla. Proto mohlo být řečeno soudnímu dvoru na Areopágu v Athénách v Řecku o tisíce let později, a to naprosto přesně: „Z jednoho člověka [Bůh] učinil všechny lidské národy, aby bydlely po celém povrchu země.“ (Skutky 17:26) Tak je v celé lidské rodině jednota těla, která by nebyla, kdyby Bůh stvořil první ženu z prachu půdy země, tedy odděleně od prvního muže Adama.

6. Jak se podle Božích slov měla rozšiřovat lidská rodina?

⁶ Po zprávě o uzavření manželství prvního muže a první ženy v ráji, božská zpráva pokračuje: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky a stanou se jedním tělem.“ (1. Mojžíšova 2:24) Pro způsob, jakým byla stvořena žena, Adam a jeho manželka byli „jedním tělem“ dříve, než se vůbec spolu mohli pohlavně spojit. Naproti tomu potomci Adama a jeho manželky se stávají „jedním tělem“ v manželství teprve pohlavním spojením. Nově ženatý muž opouští otce a matku a přidrží se své manželky v tom smyslu, že založí svou vlastní domácnost. Tak se rozšíří lidská rodina.

7. Proč se Adam se svou manželkou nestyděli, když po svém stvoření pohleděli jeden na druhého?

 ⁷ V edenském ráji byla dokonalá nevinnost a čistota srdce. Dosvědčují to slova v 1. Mojžíšově 2:25: „A oba byli dále nazí, člověk a jeho manželka, a přece se nestyděli.“ Měli dobré svědomí vůči Bohu a vůči sobě navzájem.

8, 9. (a) Kým a proč bylo stvořeno pohlaví? (b) Jak tuto skutečnost potvrzuje to, co Bůh sdělil Adamovi a Evě?

⁸ Právě zde, ve správném chronologickém pořadí, navazuje zpráva 1. Mojžíšovy 1:27, protože muž i žena se již objevili na rajské scéně. Čteme: „A Bůh přistoupil ke stvoření člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil, stvořil je mužského a ženského rodu.“ Jako již dříve existovala dvě pohlaví mezi nižšími zemskými tvory, aby mohli udržet a rozmnožit svůj druh, tak po stvoření ženy existovali jedinci ženského a mužského rodu v lidském druhu. Bůh je stvořitelem pohlaví, které má však sloužit k rozmnožování. Tato podstatná skutečnost je patrná z toho, co Bůh nyní řekl, aby první muž a první žena dělali.

⁹ „Bůh jim také požehnal a Bůh jim řekl: ‚Buďte plodní a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v poddanosti mořské ryby a létající tvory nebes a každého živého tvora, který se hýbe na zemi.‘ “ — 1. Mojžíšova 1:28.

10. Jaké poměry měly nakonec vládnout na zemi podle Božího předsevzetí?

¹⁰ Bůh požehnal muži a ženě na počátku jejich manželského života v ráji rozkoše. Jeho myšlenky a vyjádření měly být pro ně tím nejlepším. Svými slovy jim také Bůh odhalil svůj záměr s lidstvem a zemí: Země má být naplněna potomky prvního muže a ženy. Ale nejen to: Mají si podrobit celou zemi, kterou bude obývat tato lidská rodina. K čemu to povede? K rajským poměrům, ze kterých se již sami první dva lidé těšili. Znamenalo to, že celá země bude zkrášlena a bude obyvatelná rozšířením ráje, který založil Bůh. Ráj bude rozšířen v takovém rozsahu, že se východní hranice setká se západní a severní s jižní, takže sám pokryje všechny světadíly a všechny mořské ostrovy. Zemský  ráj neměl být přelidněn, ale lidské rozmnožování mělo pokračovat jen natolik, aby podmaněná země byla naplněna a aby pro každého zbylo dost místa. Lidé neměli zabíjet nižší zemské tvory, ale měli je mít v poddanosti, pod milujícím dohledem.

11, 12. (a) Proč bychom neměli ztratit z očí Boží předsevzetí s člověkem na zemi? (b) Jak můžeme smysluplně utvářet své životy ke svému trvalému dobru?

¹¹ Mohli si Adam a jeho manželka udělat představu o Božím velkolepém předsevzetí s nimi a s jejich domovem, zemí, když slyšeli Boží slova požehnání a když jim Bůh dal svůj příkaz? A jak je to s námi? Rozumíme my dnes původnímu předsevzetí Boha, Stvořitele, vzhledem k muži a ženě a našemu domovu, zemi? Jeho předsevzetí je vyjádřeno jednoduše a pro upřímného člověka není těžké je pochopit.

¹² Jestliže mu porozumíme, pak je neztraťme z očí a mysli, abychom neupadli do náboženského zmatku a omylů. Lidská existence na zemi nepovstala náhodně ani není bezcílná. Bůh postavil na zem muže a ženu záměrně, pro určitý účel, a tento účel, své předsevzetí, odhalil našim lidským prarodičům. Když Adam a jeho manželka, kterou nazval Eva, byli poučeni o tom, co mají dělat, bylo jejich čestnou, požehnanou předností, aby učinili Boží předsevzetí náplní svého života. To předpokládalo, aby poslouchali Boha. A jejich poslušnost — Adama a Evy a všech jejich poslušných potomků — zase povede k věčnému životu v dokonalém štěstí na rajské zemi, a to ve všech jejích podmaněných částech. Život Adama a Evy tak dostal smysl. Náš život také může nabýt smysl, budeme-li se řídit Božím neselhávajícím předsevzetím.

13. Proč se v ráji nemusela zabíjet zvířata a proč nebyly nutné obavy z nedostatku potravy na naplněné zemi?

¹³ Bůh nevystavil Adama a Evu obavám z nedostatku potravy, až bude na zemi mnoho lidí. Jako milující Otec zabezpečil zemi i pro dobu, kdy bude naplněna jeho lidskými syny a dcerami. A přesto nebylo třeba, aby se v ráji zabíjela zvířata. Bůh na to poukázal, neboť čteme: „A Bůh dále řekl: ‚Dal jsem vám zde všechno rostlinstvo nesoucí semeno, které je na povrchu celé  země, a každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno. Ať vám slouží za pokrm. A každému divoce žijícímu zvířeti země a každému létajícímu tvoru nebes a všemu, co se hýbe na zemi, v čem je život jako duše [nepheš], dal jsem všechno zelené rostlinstvo za pokrm.‘ A stalo se tak.“ — 1. Mojžíšova 1:29, 30.

14. (a) Jaký příkaz platil ohledně jedení pokrmu, kromě Božího všeobecného prohlášení o jídle? (b) Čím, kromě doslovné potravy, měli žít Adam s Evou?

¹⁴ V tomto Božím prohlášení, které slyšeli Adam s Evou, byla jen všeobecná zmínka o tom, co má lidstvo jíst. Mluví se zde o ‚každém stromu, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno‘. Tehdy nebyla pravá chvíle, aby došlo na podrobnosti, neboť o zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého byl Adam sám uvědoměn již dříve. (1. Mojžíšova 2:16, 17) Alespoň dočasně nemělo ovoce zakázaného stromu sloužit jako pokrm pro Adama a Evu. Měli však dostatek potravy, aby mohli zůstat naživu, aniž přitom museli jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Avšak přes všechen ten nadbytek jídla v ráji platilo pro Adama a Evu totéž, co pro Jehovův vyvolený lid o více než dva tisíce let později: „Člověk žije nejen z chleba, ale člověk žije z každého vyjádření Jehovových úst.“ (5. Mojžíšova 8:3) Kdyby Adam s Evou dodrželi příkaz, který vyjádřil Jehova Bůh, žili by věčně se svou rodinou ve světaširém ráji.

KONEC ŠESTÉHO STVOŘITELSKÉHO „DNE“

15. Jaký názor měl Bůh na zemské stvoření na konci šestého stvořitelského „dne“?

¹⁵ V Božím určeném čase dospěly poměry na zemi do shora uvedeného stavu a podle Božího předsevzetí se před lidmi otevíraly nádherné možnosti. Jaký to na nás dělá dojem, když pohlížíme na Zemi, která je dnes obydlená lidmi a zvířaty a otáčí se kolem Slunce a kolem níž obíhá Měsíc na své dráze? Náš pohled by se neměl odlišovat od Božího stanoviska, o němž čteme: „Potom Bůh viděl vše, co udělal, a hle, bylo to velmi  dobré. A byl večer a bylo ráno, šestý den.“ — 1. Mojžíšova 1:31.

16. Jak asi museli reagovat „jitřní hvězdy“ a „Boží synové“, když hleděli na zemi na konci šestého „dne“?

¹⁶ Jehova jako cílevědomý Bůh postupoval řádným způsobem, v etapách. A jaký to byl logický a důsledný postup! Stvořením Adama a Evy a božským požehnáním skončil Boží šestý stvořitelský „den“ vzhledem k přípravě Země pro její osídlení Božími pozemskými dětmi. Jestliže již při pouhém zakládání země „spolu radostně provolávaly jitřní hvězdy a všichni Boží synové začali volat ve chvále“, jakým projevům obdivu a chvály museli dát průchod tito nebeští „Boží synové“ v závěru šestého stvořitelského „dne“, když viděli zemi již plně připravenou a s dokonalou lidskou dvojicí na ní! — Job 38:7; 1. Mojžíšova 1:28.

17. Jaká otázka vzniká o počtu stvořitelských dnů vzhledem k dovršení božského díla na konci „rána“ šestého „dne“?

¹⁷ „Ráno“ tohoto šestého dne skončilo nádherným dovršením božského díla. Skončí cyklus stvořitelských „dnů“ u šestého „dne“? Šestý den právě skončil, s Adamem a Evou jako základem pro zalidnění celé země. Nadejde ještě další stvořitelský „den“, sedmý, na jehož konci, „ráno“, by celá země byla zalidněna lidskou rodinou a byl by celosvětový ráj?

„VEČER“ SEDMÉHO STVOŘITELSKÉHO „DNE“ ZAČÍNÁ ASI ROKU 4026 PŘ. N. L.

18. Proč musel logicky následovat ještě jeden stvořitelský „den“?

¹⁸ Boží předsevzetí vzhledem k zemi nebylo zcela uskutečněno na konci šestého stvořitelského „dne“. Zbývala otázka: Může Bůh uskutečnit toto předsevzetí, zvláště když nyní jedná s lidskými tvory, kteří vládnou svobodnou vůlí a kterým ponechal svobodu, aby si zvolili směr svého jednání, buď v souladu s Božím předsevzetím, nebo proti němu? Musel tedy být pochopitelně poskytnut další stvořitelský „den“, sedmý, v jehož průběhu bude země zalidněna dokonalými lidmi a všichni budou spolu bydlet v lásce a míru a všichni budou mluvit stejným  jazykem v celosvětovém ráji. Konec takového stvořitelského „dne“ by se stal svědkem vítězně dovršeného Božího předsevzetí a ospravedlnil by Boha jako stvořitele a svrchovaného vládce.

19. (a) Proč mluvíme o sedmém dnu rovněž jako o „stvořitelském“? (b) Co udělal Bůh ve spojitosti s tímto „sedmým dnem“?

¹⁹ Bůh oznámil své předsevzetí v celé šíři. To vyžadovalo, aby následoval sedmý stvořitelský „den“. Když mluvíme o „stvořitelském“ dnu, neznamená to, že Bůh neustále tvořil pozemské věci v sedmém stvořitelském „dnu“, ale že tento „den“ je nerozlučně spojen s předchozími šesti stvořitelskými „dny“ a že má stejnou časovou délku jako ty předchozí „dny“. Co o tom říká Boží slovo?

„Tak byla dokončena nebesa a Země a celé jejich vojsko. A do sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které udělal, a sedmého dne začal odpočívat od všeho svého díla, které udělal. A Bůh přistoupil k tomu, aby požehnal sedmý den a učinil jej svatým, neboť si v něm odpočinul od všeho svého díla, které Bůh stvořil, aby bylo uděláno.“ — 1. Mojžíšova 2:1–3.

20. Jak můžeme zjistit, zda se v 1. Mojžíšově 2:1–3 mluví o čtyřiadvacetihodinovém dnu nebo o stvořitelském období, které ještě pokračuje?

²⁰ Nepřehlédněme však skutečnost, že tato zpráva o sedmém stvořitelském „dnu“ není uzavřena slovy, která s určitostí naznačují, že tento stvořitelský „den“, sestávající z večera a rána, skončil. 1. Mojžíšova 2:3 nepřipojuje slova: „A byl večer a bylo ráno, sedmý den.“ Nepřítomnost takového závěru naznačuje, že sedmý stvořitelský „den“ ještě neskončil v době, kdy prorok Mojžíš uzavřel sepisování Pentateuchu neboli prvních „pěti knih“ Bible, totiž v roce 2553 Anno Mundi čili r. 1473 př. n. l. Ještě později, v roce 2989 A. M. neboli r. 1037 př. n. l., mluví žalmista David (Žalm 95:7–11) o vejití do Božího odpočinku. To ukazuje, že den Božího odpočinku, o němž mluví 1. Mojžíšova 2:1–3, nebyl dnem o dvaceti čtyřech hodinách, ale byl stvořitelským „dnem“ stejné délky, jakou mají všechny předchozí stvořitelské „dny“. Stvořitelský „sedmý den“ tedy doposud neskončil.

21. Jaké poměry na zemi naznačují, že lidstvo jako celek nevstoupilo do sabatního pokoje Božího „sedmého dne“?

 ²¹ Z tohoto důvodu ještě nevidíme edenský ráj, jak obepíná celou zeměkouli a je všude osídlen dokonalou, neumírající lidskou rodinou. Jsme naopak svědky toho, že suchozemská zvířata, ptáci a ryby jsou zabíjeni a světové mocnosti, které jsou vyzbrojeny jadernými a jinými zbraněmi hromadného ničení, hrozí, že vyhubí celé lidstvo a zeměkoule se stane neobydlenou pustinou. Jistě nelze tvrdit, že nejen lidstvo jako celek, ale ani náboženské společnosti, které tvrdí, že uctívají Boha svaté Bible, nevešly do Božího odpočinku a nezachovávají jeho stvořitelský „sedmý den“. A nyní již uplynulo téměř šest tisíc let od stvoření člověka.

22. Jak dokazuje následující verš (1. Mojžíšova 2:4), že Bůh nehovoří o čtyřiadvacetihodinovém dnu?

²² Ve zprávě 1. Mojžíšovy 2:1–3 se nemluví o „sedmém dnu“ jako čtyřiadvacetihodinovém dnu a vyplývá to také z použití slova den v následujícím verši. V 1. Mojžíšově 2:4 je napsáno: „To jsou dějiny nebes a Země v DOBĚ, kdy byly tvořeny, v DEN, kdy Jehova Bůh učinil Zemi a nebe.“ Tento „den“ zahrnoval šest stvořitelských „dnů“, jak je popisuje 1. kapitola 1. Mojžíšovy.

23, 24. (a) Co ukazuje, že splnění Jehovova předsevzetí na konci „sedmého dne“ je ještě před námi? (b) Proč lidé, kteří věří, že Bůh provede své podivuhodné předsevzetí, nemusí ztrácet odvahu?

²³ Z dnešní situace lidstva dvacátého století n. l. můžeme jednoznačně uzavřít, že uskutečnění Božího předsevzetí až do konce sedmého stvořitelského „dne“ leží ještě před námi. Na začátku tohoto „sedmého dne“ před téměř šesti tisíci lety Bůh „přistoupil k tomu, aby požehnal sedmý den a učinil jej svatým“. Když se zamýšlíme nad dějinami lidí v uplynulých šesti tisíciletích, pak to pro ně nebyl žádný požehnaný den. Zdá se, že lidstvo mělo jen malý užitek z Božího požehnání sedmému „dnu“.

²⁴ Ačkoli Bůh posvětil tento den, velmi málo lidí jej považuje za posvěcený, svatý, a vešlo v duchovním smyslu do  Božího pokoje. Bůh proto musí ukázat nejpozději koncem sedmého stvořitelského dne, že jeho požehnání tohoto dne mělo pro lidstvo skutečnou cenu. Bude muset dokázat, že „sedmý den“ byl svatý a že nebylo rušeno jeho ‚odpočinutí‘, pokud jde o jistotu, že jeho předsevzetí bude dovršeno. Ačkoli Bůh ustal s díly pozemského tvoření na konci šestého stvořitelského „dne“, jeho předsevzetí nezadržitelně spěje k slavnému uskutečnění. Proto lidé, kteří stejně jako sám Jehova Bůh věří v konečné splnění jeho podivuhodného předsevzetí, nemusí ztrácet odvahu.

[Studijní otázky]